Třicet let svobody. Jak hodnotíte „novou svobodu“ u nás, převažují pozitiva? Aneb vše je samozřejmě v lidech.

Svoboda, pane redaktore, nemůže být ani nová a ani stará, svoboda je táž. Dělí-li ji někdo tímto způsobem, omezuje toho druhého v jeho vlastní volbě. To mějme na paměti od začátku. Ale co je vlastně svoboda? O tom hovoří filozofové už od počátků druhu Homo sapiens sapiens, aniž se většinou ohlížejí na své okolí. Já ovšem nejsem filozof, tak možná má odpověď na tuto otázku, tedy na to, co je svoboda, nebude až tak správná, jak si mnozí představují. Podle mne je svoboda možnost a případně také schopnost – ne všichni ji máme – rozhodovat se, podle svého rozhodnutí volit a jednat podle své vůle, ať je jakákoliv, a nést za to přiměřenou odpovědnost, což mnozí dnes odmítají.

Tato podstatná možnost člověka je ovšem omezena tím, že například žijeme na Zemi a jsme k ní připoutáni gravitací, množstvím látek potřebných k našemu životu, ale i autoritou rodičů, státu či společnosti, chcete-li, ale i svými schopnostmi, nemocí, tím, že se opijeme či jinak toxikujeme, návyky čili povahou překážek a zábran, které svobodu omezují. Svoboda je velmi široký pojem, a protože má pro člověka zásadní význam, její obsah se také různě mění. Většina výměrů ji odvozuje negativně z nepřítomnosti omezení, případně nátlaku, donucení jinou osobou. Podle mnohých je to absence překážek, omezení, zajetí nebo útlaku. To má dobrý smysl, pokud „svobodu“ chápeme pouze jako svobodu společenskou a politickou; běžně mluvíme o svobodné společnosti, svobodě pohybu, slova nebo shromažďování a rozumíme tím právě absenci nátlaku či překážek, především ze strany státu.

Ani v tomto smyslu to však nemůže znamenat „svobodu“ ohrožovat jiné lidi, krást nebo vraždit. Já se přidržím proto soudu Kanta, který soudí, že svoboda ve společnosti je možná jen v rámci práva jakožto souhrnu podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody, a rozlišuje tak mezi libovůlí a svobodou. Individuální rozhodování a jednání je tedy omezeno nejen vnějšími podmínkami – například zamčenými dveřmi nebo nedostatkem peněz, ale také ohledem na svobodu druhých. Z povahy lidské osoby a její svobody ovšem plyne, že u vlastních, nevynucených rozhodnutí a jednání nese také odpovědnost za důsledky. Nežádoucí „libovůle“ je proto omezována především hrozbou trestů, ale svobodu člověka omezuje i vlastní neochota odpovídat za její důsledky. Ale stejně za jednu z nejlepších definic svobody považuji heslo Francouzské revoluce „Liberté, Égalité, Franternité“, ale znáte-li trošku dějiny té revoluce, tak dobře víte, co se při ní ve jménu tohoto hesla dělo.