Pane profesore, z vícero táborů dnes slýcháme poznámky a varování o údajném ubývání demokracie. Jak na to nahlížíte zejména z hlediska práva?
Tak na to není vůbec jednoduchá odpověď. Protože jde o určité existující napětí mezi demokratickým a právním charakterem státu. Samozřejmě, že rozdíl je mezi normativní a institucionální rovinou a rovinou řekněme sociálně politickou. Pokud jde o základní koncepční východisko, existuje poměrně rozšířený názor, že prožíváme krizi demokracie. Projevuje se v polarizaci názorů veřejnosti (namísto pro demokracii nezbytného názorového a politického pluralismu) a v oslabení vlivu politických stran.
S tím souvisí i další otázka vztahu k právnímu státu, kde – a to nejenom v Česku – pozorujeme dlouhodobý proces judicializace práva a politiky, posilování úlohy soudů, přičemž se snižuje význam zákona, a tedy i parlamentu, a právě v této souvislosti vzniká ve společnosti určité napětí mezi demokratickou vůlí lidu a rozhodováním soudů, popřípadě jiných nevolených orgánů. A konečně je zde problém vertikální dělby moci ve spojitosti zejména s Evropskou unií – a zde se také hovoří o určitém deficitu demokracie. Často slyšíme například o oligarchizaci politiky, ale spojuje se to spíše s novým jevem, kdy bohatí podnikatelé už přestávají využívat různé lobbistické skupiny, protože raději vstupují do politiky sami. Jsou zde zkrátka různé tendence a procesy, které zdaleka nepůsobí jednosměrně, přitom jsou dlouhodobějšího charakteru.
A co na to říkáte jako občan Aleš Gerloch?
Podle mě jde o to, že buď se možnost participace občanů na politickém rozhodování zvyšuje, anebo právě naopak.
Zhruba dvě desetiletí zůstává tato participace více méně identická, to jest nezvyšuje se. Mění se prostředí (například informační technologie), ale nemění se demokratické instituce. Jedinou výjimkou je zavedení přímé volby prezidenta republiky. Fakticky míra ovlivňování politických rozhodnutí občany klesá. To vede k nahrazování standardních demokratických postupů nestandardními (demonstrace, „boj“ na internetu apod.). Důležitým předpokladem funkční demokracie je samozřejmě princip majority, neboli podstatou demokracie je vláda většiny, která respektuje práva jednotlivců a menšin, ale stále to musí být vláda většiny na vymezený čas.
Když se podíváme po stopách onoho údajného úbytku demokracie, dojdeme až k poněkud diskutabilnímu způsobu, jakým začal český prezident Miloš Zeman zacházet s Ústavou ČR. Jaký byl rok 2019 z tohoto pohledu? Docházelo opět k nějakým sporným atakům tohoto zásadního dokumentu ze strany státu?
Já osobně se domnívám, že ne. Je třeba rozlišit rovinu verbální, kde bychom jistě nalezli některé výroky, které lze vnímat jako diskutabilní nebo nepříliš vhodné, ale z hlediska ústavního je rozhodující normativní rámec, z něhož, si myslím, jednání prezidenta republiky nevybočilo, takže ani ústavní žaloba, kterou chtěl na prezidenta podat Senát, nebyla dle mého soudu opodstatněná a Sněmovna ji také správně odmítla postoupit Ústavnímu soudu.
Fotogalerie: - Říjnová schůze Senátu
Přesto – abychom zde měli také nějaké to „poučení z krizového vývoje“... Hodně se diskutovalo o tom, zda by měl mít například prezident republiky nastaveny určité lhůty pro svá rozhodnutí, která mu Ústava ukládá. Jak to vidíte – třeba v souvislosti s hojně medializovanou kauzou jmenování ministra kultury?
Tak tady je zjevné, že pro tyto a podobné případy lhůty nastaveny nejsou. Já se kloním ke všeobecně přijímanému názoru, že takováto rozhodnutí (a nejde zdaleka jen o prezidenta republiky) mají být učiněna bez zbytečného odkladu. Pokud jde o povinnost odvolat člena vlády hlavou státu, je zřejmé, že tím, kdo hodnotí, zda dochází k prodlevě, či nikoliv, je předseda vlády. A pokud jde o jmenování člena vlády, tam já konzistentně zastávám názor, že prezident republiky může – je-li to odůvodněno – odmítnout návrh předsedy vlády. Vše je pochopitelně potřeba řádně zdůvodnit, ale nevidím důvod, aby se pro tento účel přijímala nějaká norma, která by stanovila, že všechny návrhy předsedy vlády musí být prezidentem republiky bez dalšího akceptovány. Já bych řekl, že Ústava, tak jak byla přijata, je také dodržována. Každý si může přečíst ustanovení čl. 62 a čl. 68 Ústavy.
Předseda Senátu Jaroslav Kubera ve svém novoročním projevu mimo jiné řekl, že kvůli takzvané politické korektnosti jsme přišli o svobodu slova. Jak byste okomentoval tato slova?
Je zřejmé, že taková tendence zde existuje. Nejde ovšem o stav dokonaný, co se týká nějakých už funkčních normativních omezení, ale spíše o veřejný a společenský tlak, které názory jsou přijatelné, a které nikoliv. Osobně se domnívám, že to, co chybí, není samotná možnost projevovat svůj názor, ale spíše tu často absentuje racionalita v debatě a také sebeomezení těch aktérů, kteří vystupují na sociálních sítích.
Psali jsme:
Českou politikou už několik týdnů hýbe audit z dílny Evropské komise, který konstatuje nezákonné čerpání evropských dotací pro společnost Agrofert, kterou vlastní Andrej Babiš – a v této souvislosti hovoří tento dokument rovněž o střetu zájmů českého premiéra a českého obchodníka v jedné osobě. Zajímá mě především váš právní názor, pane profesore.
Já to beru tak, že se stále ještě nejedná o oficiální dokument, ale má spíše formu informace, která očekává další vyjádření z české strany.
Momentálně tu tedy probíhá jakási interní diskuse mezi výkonnou mocí na úrovni ČR na straně jedné, a EU na straně druhé, takže z tohoto pohledu nepovažuji za nikterak přínosné, pokud se zprávy z těchto dokumentů dostávají, navíc často bez potřebných souvislostí, na veřejnost.
Jinak považuji případný střet zájmů premiéra za otázku skutkovou, založenou na prokázání toho, že předseda vlády ovlivňuje, resp. ovlivňoval přidělování dotací na národní a evropské úrovni přímo či zprostředkovaně a fakticky přitom ovládá firmu Agrofert.
Rád bych upozornil na to, co bývá v této souvislosti zmiňováno minimálně. Totiž, zda lidé, kteří pobírají nějaké dotace nebo jsou velmi majetní, by vůbec měli mít právo zastávat nějaké veřejné funkce, protože krajním způsobem, jak předcházet případnému střetu zájmů, by mohla posloužit alternativa „nemajetnosti“. Ale málokdo si uvědomuje, že v případě takovéhoto řešení by vyvstal ústavní problém, protože každý občan má mít stejná práva kandidovat, být zvolen a zastávat i nevolenou veřejnou funkci bez ohledu na aktuální majetkové poměry.
Ne vždy je to nejjednodušší řešení také tím nejvhodnějším.
Ano, přesně tak by se to také dalo říci.
Pane profesore, uplynulý rok přinesl také širokou diskusi o stíhání bývalých komunistických prominentů, Miloše Jakeše a Lubomíra Štrougala. Mnozí například vybízejí, abychom položili rovnítko mezi komunismus a nacismus. Ale já zase z historického hlediska soudím, že to relevantní rozhodně není – pokud tedy nebudeme hovořit například o stalinismu 50. let, což ovšem zase není případ těch dvou zmiňovaných soudruhů… Jak se v tom právně zorientovat?
Sám jste to zformuloval a naznačil, že když se tu mluví o předlistopadovém režimu, tak to byl řekněme nějaký byrokratický socialismus nebo třeba neostalinismus a podobně, ale jen těžko můžeme mluvit o komunismu, protože to je hnutí usilující o vytvoření samosprávné společnosti. A to samozřejmě předlistopadový režim nebyl.
Je třeba si uvědomit, že demokratický režim v Československu po roce 1989 nevznikl z válečného konfliktu, tak jak tomu bylo v Německu po roce 1945, které ztratilo v důsledku bezpodmínečné kapitulace státní suverenitu, kde byla zcela jiná situace ohledně zločinů proti lidskosti, Norimberského procesu organizovaného vítěznými velmocemi atd. A pak je zde samozřejmě ještě otázka postihování těch lidí třicet let po Listopadu, z hlediska eventuálního promlčení, schopnosti obžaloby unést před soudem důkazní břemeno atd.
Mnoho lidí dnes tvrdí, že pokud by se v roce 1990 postavila KSČ mimo zákon, bylo by to pro naši zemi to nejlepší řešení. Ale, možná nevnímají, že komunisté hráli klíčovou roli už při samotném pádu režimu, který recipročně umožnili. Navíc – zrušit je – by v mezinárodním kontextu znamenalo, když to zjednoduším, chovat se stejně špatně „jako oni“…
Určitě, je třeba si především uvědomit, že hned v prosinci roku 1989 se u kulatého stolu dospělo k dohodě o legalizaci KSČ. Zcela přesně – byl to zákon o politických stranách č. 15/1990 Sb., jehož součástí je ustanovení (§ 9), že i Komunistická strana Československa patří mezi oficiální a legální politické strany. Já se domnívám, že se tak stalo mimo jiné s ohledem na volbu budoucího prezidenta Václava Havla.
Připomněl bych, že základní premisa tehdy byla, že se postupuje ústavní cestou, stejně tomu bylo i v Maďarsku nebo v Polsku. Také většina komunistů chtěla změny. Vývoj v Československu byl přitom součástí širších transformačních procesů v mezinárodním měřítku.
Pane profesore, jaké máte přání do toho právě začínajícího roku a co byste do něj popřál české společnosti?
Pokusím se to spojit. Přeji si, aby míra entropie, která neustále v české společnosti narůstá, byla ještě snesitelná. To znamená, abychom byli vždy schopni nalézat východiska a kompromisy nějakým racionálním a kultivovaným způsobem, protože se mi zdá, že současná česká společnost žije až příliš emocemi. Nejlépe to asi vystihuje známé rčení Tomáše Garrigua Masaryka, podle něhož „rozčilení není program“...
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
