Jak vidíte německo-francouzskou smlouvu a její důsledky pro EU i pro celou Evropu? Je to ta deklarovaná vícerychlostní Evropa?

Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová se sešli 22. ledna letošního roku v Cáchách, aby podepsali novou německo-francouzskou smlouvu o prohloubení vzájemných vztahů v zahraniční politice, obraně, hospodářství, integraci pohraničních regionů. Navazuje na první takovou smlouvu, podepsanou generálem de Gaullem a kancléřem Konradem Adenauerem v Elysejském paláci sice přesně na den, ale s rozdílem 63 let, která uzavřela stovky let probíhající nepřátelství obou zemí. O obsahu cášské smlouvy psal již na stránkách Parlamentních listů poslanec Radovan Vích. Proto nemá smyslu, abych ho opakoval.

Snad bych jen připomenul, že smlouva nastiňuje cestu Evropské unie do roku 2030 a v mnohém navazuje na Macronův projev na Sorbonně z 26. září 2017 a jeho pětadvacet bodů, co by měla EU dělat, aby zůstala Evropskou unií a dále se rozvíjela. Předtím se uskutečnila řada schůzek obou státníků, z nichž jedna z nejdůležitějších proběhla 19. června minulého roku na zámku Meseberg severně od Berlína.

Někteří komentátoři uváděli, že to je v podstatě bezcenný šestnáctistránkový dokument. Jiní upozorňovali na to, že smlouvu podepsali dva státníci, jejichž pozice ve vlastních zemích slábnou. A proto se chtěli vzájemně podepřít. Další postřehli, že to je jedna z cest, jak dosáhnout toho, aby se EU stala vícerychlostní. To znamená, že uvnitř unie vzniknou skupiny států s rozdílným stupněm integrace. A také nelze pominout fakt, že se to událo v době, kdy je Velká Británie pevně rozhodnuta vystoupit z EU, ať už s dohodou či bez ní. Tak po jejím odchodu zůstanou bezesporu nejsilnějšími členy dva státy, které už jen svou politickou a ekonomickou váhou mohou v mnohém určovat příští směřování Evropské unie. Z tohoto hlediska je podle mého soudu nejméně prozřetelné smlouvu bagatelizovat.

Ale ať už na ni pohlížíme z jakékoliv stránky, přinejmenším je neobvyklé, aby dva členové jednoho společenství ještě navíc uzavřeli mezi sebou jakoukoliv dohodu, když většina pravidel vzájemného chování a rozhodování je dána například Lisabonskou smlouvou. Jistě nám nijak nevadí, navrhuje-li Francie, aby se Německo stalo dalším stálým členem Rady bezpečnosti. Jistě je možné bez váhání souhlasit s tím, aby Evropa byla ve světě viditelnější. Už více se nás dotýká třeba úmysl založit Evropský měnový fond a vytvářet od roku 2021 společný rozpočet eurozóny, z něhož by se hlavně financovaly investice v členských zemích. A ještě více návrh, aby neplatila při rozhodováních v rámci EU o zahraniční politice jednomyslnost, ale zůstala by v platnosti závaznost těchto rozhodnutí pro všechny.

Přinejmenším stojí za to zvážit, zda právě toto není jedna z cest, jak EU vyvést ze současné slepé uličky. Či alespoň otevřít diskusi na téma, jaký jiný způsob navrhnout, abychom se neutopili v hádání se o kvóty pro příjem imigrantů, když to je jen jeden z problémů současnosti. Když se nemůže najednou dohodnout 27 členů, třeba se domluví po dvojicích, čtveřicích, jako je V4. Či v jiných seskupeních, aby se pak z dílčích kamínků sestavila konečná mozaika. Koneckonců, co by na tom bylo zlého, kdyby s ohledem na současnou strnulost některé skupiny států postupovaly v integraci rychleji než jiné? Vždyť všechny také nemají euro, ač se k jeho přijetí zavázaly. Když nemůžeme naráz vykročit stejnou nohou, tak budeme alespoň cupitat podle toho, kdo jak umí a stojí si na svých nohou pevně. Lepší krůček vpřed, než stát na místě. Či ještě hůře couvat. A zrušit Unii? Jistě i to je možné, všechno lze zrušit, třeba i manželství, jen příchod té s kosou nikoliv. A poslat na Unii tu kosatou? Byla by už jen jedna cesta: do pekel. Ví však někdo, jak to tam vůbec vypadá?

Můžete nám prosím přiblížit historii smlouvy a setkání Adenauer – de Gaulle?

K tomu musím přece jen předeslat alespoň nejdůležitější body historie vztahů Francie a Německa. Obě země tvořily ve středověku jednu říši – L'Empire carolingien, která byla po smrti krále Charlemagna, kterého korunoval papež v roce 800, rozdělena verdunskou dohodou z roku 843 mezi tři vnuky na západní část, východní část a Lotrinsko. Z té západní a východní části vznikly dva státy – Francie a Německo. A Lotrinsko zůstalo jako oáza mezi nimi. Jenže zatímco se Francie vyvíjela během feudalismu jako absolutistické království, Německo se rozpadlo na četná knížectví. Na prahu Francouzské revoluce se země představovala jako relativně moderní stát, německá knížectví byla převážně ovládána rakouskými Habsburky a pruskými Hohenzollerny.

Revoluce podnítila nacionalistické tendence na obou stranách, které se projevily především v hraničních sporech – zda francouzskou východní hranicí bude Rýn, či naopak se německé panství rozšíří i za jeho břeh na Alsasko a Lotrinsko. Právě spor o hranice, zda je jí řeka či sahá dál za její břehy, jak levý či pravý, podle toho, zda na nich byli z jedné strany Francouzi či Němci, byl důvodem řady válek mezi oběma zeměmi, ať už to bylo v období vlády Bourbonů a Habsburků či jejich republikánských následovníků, a pokračovalo i v obou světových válkách. Tento vztah nepřátelství a vzájemné rivality se týkal nejen politiků a státníků, ale zasáhl i myšlení občanů obou zemí.

Poznamenalo to i generála de Gaulla už od dětství. Otec ho vodil po místech, kde Francouzi bojovali s Němci, a proto se syn odmítal učit ve škole němčinu, byť to byl povinný jazyk. Naopak se ji snažil obnovit, když se v první světové válce přihlásil, aby se bez ohledu na svou téměř dvoumetrovou postavu plížil jako zvěd k německým liniím. Po válce, jako ministerský předseda do ledna 1946, si uvědomoval, že Francie musí zásadně řešit svůj vztah k Německu. Toto přesvědčení v něm sílilo zejména poté, když se v roce 1958 stal prezidentem.

Jenže to už bylo jiné Německo a generál stál před novými problémy. Německo sice poražené a rozdělené, ale znovu nabírající na síle. Oproti všem poválečným mezinárodním dohodám znovu s nově budovanou armádou – bundeswehrem, jejích 35 tisíc příslušníků se dokonce cvičilo na francouzském území, a také, rovněž proti původním spojeneckým dohodám, členem atlantické aliance, a v důsledku Marshallova plánu i značně ekonomicky posílené.

Východisko viděl v jediném – za minulostí udělat tlustou čáru, a naopak vytvořit vzájemné vztahy tak těsné, aby jejich prostřednictvím mohl německou politiku ovlivňovat a brzdit, kdyby chtěla zajít příliš daleko. Tím měl na mysli zejména posilování amerického vlivu a tím spojenectví západního Německa s USA na úkor upevňování evropských svazků. Proti atlantismu brojil, stejně tak proti tomu, že se SSSR, s nímž uzavřel smlouvu, stával stále výrazněji hlavním nepřítelem západního světa a tím se hroutila jeho představa „Evropy od Atlantiku po Ural“. S Adenauerem měl řadu schůzek, než s ním uzavřel smlouvu, jejíž návrh poslal do Bonnu v září 1962.

Tomu předcházela Adenauerova návštěva Francie v červenci, kdy mu připravil velkolepé přijetí, na letišti při uvítání ho dokonce políbil na obě tváře. Kancléř udiveně konstatoval, že „poprvé mě políbil státník a k tomu ještě Francouz“! V září naopak de Gaulle uskutečnil návštěvu západního Německa, která mnohé šokovala. Vždyť generál si dokonce najal učitele a usilovně studoval, aby si obnovil své znalosti němčiny a všechny projevy přednášel v tomto jazyce a v takovém proněmeckém pathosu, že noviny psaly až o de Gaullově patolízalství. Západoněmecký týdeník Der Spiegel však dobře vystihl podstatu de Gaullova chování, když napsal: „Přijel do Německa jako prezident Francouzů a vracel se odtud jako císař Evropy.“

To vše sloužilo k přípravě smlouvy, na jejíž návrh však západoněmecký kancléř odpověděl až po dvou měsících a mnohé z něho vyškrtal, zejména ty politické pasáže, které měly oslabovat „atlantickou solidaritu“. Tak zůstala jen spolupráce v oblasti kultury, výměny mládeže – sto tisíc dětí ročně vzájemně do francouzských a německých rodin, turistiky a tak dále. Byla sice nazývána „velkou svatbou Evropy“, ale ta se v podstatě nekonala. Neobsahovala žádné politické principy, a když ji Bundestag schvaloval, připojil preambuli, v níž podtrhl, že základem německé politiky je spojenectví s USA, vojenská integrace NATO, nadnárodní Evropa, vše, proti čemu generál bojoval. Ten o ni hovořil na schůzce s poslanci na obědě v Elysejském paláci takto: „Smlouvy se podobají dívkám a růžím, i jedny i druhé vadnou. Nebude to první případ v historii, kdy francouzsko-německá smlouva nebude splněna.“ Na to reagoval Adenauer o dva dny později při své třinácté schůzce s de Gaullem: „Růže je nejtrvalejším a nejpevnějším květem!“ – „Ale naše smlouva není růží, nýbrž růžovým keřem s květy...“ Toto přátelství skutečně záhy poté začalo uvadat, když Adenauera v Bonnu vystřídal Ludwig Erhard, který s ještě větší energií prosazoval atlantismus a usiloval o vstup SRN do atomového klubu NATO s přáním, aby západní Německo získalo alespoň francouzské atomové zbraně.

Jenže dnešní Macron a Merkelová jsou, zdá se, ze zcela jiného těsta, a čas se také nevrací…

Samozřejmě, protože mají na co navazovat. Nejen na text té první smlouvy, ale především na její konkrétní výsledky. Jak vidíme, tandem Francie–Německo funguje a dokonce tak, že jiní z něj mají jisté obavy. Mně se na jimi podepsané smlouvě líbí především to, že má vizi. Je možné o ní diskutovat, přít se, vytvořit jinou, ale co Evropské unii léta chybělo, byla schopnost mít vizi – takovou, jakou ve své době měli právě de Gaulle a Adenauer a před nimi samozřejmě Jean Monet a Robert Schumann.

Léta jezdím do Štrasburku a jsem smutný z pohledu na Evropský parlament, který se utápí v diskusích a rozepřích, které sice řeší řadu konkrétních otázek, ty je třeba samozřejmě také rozhodnout, ale málo se zamýšlí nad jejími dlouhodobými důsledky. Ti první Evropané viděli budoucnost kontinentu v konfederované či dokonce federované Evropě. To dnes někteří zpochybňují, dávají přednost vlastní suverenitě. Ale existuje taková, nebo je jen takzvaná sdílená suverenita? Otevřme znovu diskusi, kam by měla Evropa spět, aby se stala světovým hráčem na poli politiky a ekonomiky, a nikoliv třeba jen v nejlepším případě poradcem těch opravdu skutečných světových hráčů. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu se podíl ekonomiky EU na světovém HDP stále snižuje. Pokud bereme v úvahu země, které jsou členy EU nyní, ještě v roce 1980 dosahoval jejich souhrnný HDP 35 procent toho světového, avšak v posledních letech tento podíl klesá k 20 procentům.

Přihlédneme-li k tomu, že přepočet pomocí běžného kurzu neodráží rozdílné cenové hladiny v různých zemích a použijeme-li tedy přepočet pomocí parity kupní síly, pak nám vychází, že propad od roku 1980 do současnosti činí z 30 něco přes 15 procent. A bude stále klesat, neboť zatímco u zemí EU je roční přírůstek 2-3 procenta dobrým výsledkem, u rozvojových je to přes 7 procent. Do toho se ovšem promítá skutečnost, že v roce 1980 MMF bral v úvahu 146 zemí, v roce 2017 celkem 190. Takže si nic nenamlouvejme o světovém postavení Evropské unie. Navíc, zejména v zahraniční politice, není jedním hráčem. Jak říkal svého času Kissinger, stále nemá jen jedno telefonní číslo, když se s Evropou potřebuje domluvit.

Co na to země Beneluxu a Rusko?

Pokud se týče menších evropských států, upřímně řečeno, platí totéž, jako když třeba ve fotbale proti Spartě nastoupí SK Kotěhulky. Hřiště je stejné, také pravidla a prostě pro Kotěhulky nelze postavit menší branku. V tom případě by pomohlo, aby obyvatelé v těch malých státech místo večerního vysedávání v hospodách mysleli na příští sčítání lidu. Já se o to snažím a proto naše rodina má už včetně tří pravnuků 22 členů. Ale vážně; patříme k těm menším a chceme-li, aby nás bylo slyšet, musíme mít nápady. Belgie je malá a vidíte, je centrálním sídlem EU. Lucembursko je ještě menší – a rovněž tam zasedají mezinárodní evropské orgány. Zviditelňují se alespoň jako hostitelé a tím se současně někteří jejich představitelé snadněji dostanou i do vyšších pater evropských orgánů. My využíváme alespoň dosud právo veta v těch otázkách, na něž se vztahuje. Podle německo-francouzského návrhu by však v budoucnu nemělo platit ani toto. Tak musíme mít alespoň fištrón, abychom se v evropském moři neutopili.

Co se týče Ruska, je to jiná záležitost. Náš prezident Miloš Zeman už dlouho tvrdí, že do dvaceti let Rusko vstoupí do EU – nebo EU do Ruska, vyjde to nastejno. Faktem je, že je si třeba jen těžko představit Evropu, která bude končit na pobaltských, polských, či rumunských hranicích. Naopak s Ruskem by se rázem stala světovým hráčem. Není to ovšem tak jednoduché, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Kromě reálného problému současných vztahů, daných i vázaností většiny členů EU k NATO a jeho protiruské politice, tu je neméně reálná skutečnost, že Rusko svým územím vysoko překračuje rozlohu EU, třebaže počtem obyvatel nikoliv. Ale také zbytek Evropy přesahuje svými surovinovými zdroji, z nichž stále ještě do značné míry Evropa čerpá svou energii. A v posledních letech ji ve stupňujícím se rozsahu živí finanční injekce ruských oligarchů, převážně nelegální, které však dosahují řádově triliony eur. I kdybychom Rusko vymazali ze školních učebnic, jak dokonce radila ve výroční zprávě naše BIS, nic se na tom nemění. Problém se nevyřeší ani ruskou izolací či sankcemi, jež jsou vždycky dvojsečné, nýbrž dialogem, který povede k vzájemnému bližšímu poznání a porozumění.

Zopakuji jeden příklad: když opoziční Nezávislé noviny udělaly průzkum u 20 tisíc ruských občanů, co si představují pod pojmem demokracie a svoboda slova, v drtivé většině odpověděli: bezplatné vzdělání, bezplatná zdravotní péče, ale jen 4 procenta z dotázaných uvedlo svobodu shromažďovací. I k tomu je třeba přihlédnout, hovoříme-li o současném Rusku, které má 146,5 milionu obyvatel. Z nich přes 80 procent vyslovuje důvěru Vladimíru Putinovi. Možná někteří i nedobrovolně, ale rozhodně to není většina. A jak zní nejzákladnější pravidlo demokracie: většina rozhoduje. To není obhajoba Putinovy politiky, to je reálný fakt a nepřiznat ho znamená porušit principy demokracie.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.