Česko bude pomáhat Slovensku s ochranou jeho vzdušného prostoru. Postarají se o to gripeny, jejichž pronájem za chvíli končí. Nezdá se vám, že ty naše zemičky jsou v dnešní svízelné době dost bezbranné?
Obě země jsou v NATO, takže s tím nemám problém. Na druhou stranu, pakliže se tváříme jako suverénní země, je to problém. Na Slovensku jsme se sami zbavili obranyschopnosti. Darovali jsme Ukrajině raketový systém S-300, odepsali jsme stíhačky MiG-29 a vzdušný prostor nám musejí bránit spojenci z NATO. To si může dovolit Vatikán anebo San Marino, ale plnohodnotný člen NATO by se tak chovat neměl. Když navíc dojde na nejhorší, vždy platí, že košile je bližší než kabát. Proto mi to dlouhodobě vadí.
Podporujete zavedení eura v ČR? (Ptáme se od 25. 7. 2022)Anketa
Má Slovensko obranyschopnou armádu?
Nemá. Nemáme zbraně, s nimiž bychom se mohli bránit proti vzdušným, ale vlastně i pozemním útokům. Pravda, máme tanky T-72, které jsme naštěstí ještě nedarovali. Ty se však v dnešních konfliktech ukazují jako dosti zranitelné. Máme ženijní vojsko, které ale nelze nasadit do boje. Jedná se o torzo bývalé armády.
V Čierné nad Tisou jsem zaslechl obavy, že by tamní železniční překladiště, přes něž proudí vojenská technika na Ukrajinu, mohla vyřadit z provozu ruská raketa. Jsou oprávněné?
Zatím ne. Určitě jsou ale oprávněné obavy, co se s tou technikou stane poté, když se dostane na ukrajinské území. Jako to bylo se systémem S-300. Rusové deklarovali, že ho zničili, ale náš ministr obrany tvrdí, že ne, protože mu to řekl ukrajinský ministr obrany. Je otázkou, komu věřit. Nicméně Rusové už zničili několik systémů.
Momentálně se opravdu netřeba obávat o Čiernou nad Tisou, když jsou Rusové schopni tu techniku ničit na ukrajinském území. Nemají důvod útočit za hranicemi Ukrajiny.
Mnoho lidí si také nedokázalo představit, že by ruská vojska zaútočila na srdce Ukrajiny a snažila se dobýt Kyjev, ale stalo se...
Abych ze sebe nedělal vševěda, také jsem si nemyslel, že Rusové zaútočí na Ukrajinu. V tomto směru vám dávám za pravdu, ale zase se můžeme utěšit tím, že jsme v tom opravdu nebyli sami. Samotný Zelenskyj pár dní před vpádem na Ukrajinu hovořil k národu v tomto smyslu a vyzýval zahraniční média, aby nevytvářela paniku, že nic takového nehrozí.
Na druhou stranu se při představování si nepředstavitelného v případě Slovenska bavíme o tom, že by Rusko zaútočilo na členský stát NATO. To zatím určitě neudělá. I když poslední summit NATO nedopadl minimálně pro pobaltské země nějak bezpečně. Závěr byl takový, že Američané například kvůli Litvě s Ruskem bojovat nebudou. O tom se moc nemluvilo. Naopak se ventilovaly takové kraviny jako společné odhodlání.
Litva ukázala při zablokování vlaků do Kaliningradu obrovské svaly, ale aby ji ta kulturistika nepřišla draho. Závěry summitu pro ni nejsou moc povzbuzující a další vývoj mi dává spíše za pravdu. Kdyby se Rusové odhodlali zaútočit na člena NATO, zaútočí na Slovensku třeba na továrnu, kde se vyrábějí houfnice Zuzana, které prodáváme Ukrajině. Ale vzhledem na potřeby ukrajinské armády a naši kapacitu by zbytečně kvůli otepi sena zapálili celý stoh. A když budou chtít Rusové symbolicky pohrozit, nezaútočí na NATO, ale možná odpálí menší jadernou bombu na severu anebo v Černém moři.
Putin ale není blázen, jak se ho snaží vykreslit západní média. Eskalace konfliktu však půjde nejspíš tímto směrem, tedy možná přijde nějaká varovná akce.
A co výbuch muničního a zbrojního skladu ve Vrběticích na Zlínsku?
Je rozdíl mezi záškodnickou akcí a válkou. Nicméně nevím, nakolik lze věřit vaší Bezpečnostní informační službě (BIS). Myšlenka, že by mělo Rusko po Evropě pár agentů, kteří dělají úplně všechno, se hodí do filmu, ale ne do reality. Tomu by nejspíš nevěřil ani můj tříletý vnuk. Propaganda je zrádná věc a lze v ní použít i informace tajné služby.
Patří vám agentura Polis Slovakia, která dělá průzkumy veřejného mínění. Tak poraďte, jak se mezi miliony informací, dezinformací a propagandistických sdělení vyznat?
Je to těžké. V našich zemích se většinou zveřejňují informace, které pouští Ukrajina. Velmi dlouho je podávala pouze náměstkyně ministra obrany. Z ruské strany se k nám toho dostane žalostně málo a hlavně ve formě: „Podívejte se, jak lžou!“ Nicméně ve válce lžou obě strany. Stará otřepaná moudrost praví, že první obětí války je pravda. Vždyť podle ukrajinských informací by ruská armáda už neměla být schopna boje.
Nedávno jsem sledoval jeden pořad, kde se analytik snažil přesvědčovat diváky o tom, jak potřebné jsou sankce proti Rusku, protože ukončí válku. Když mu na to moderátor opáčil, že Rusko i přes dlouhotrvající sankce bojuje dál, řekl, že sankce nemají sice okamžitý účinek, ale v průběhu měsíců až roků zafungují. Jasně vidíte, že mele blbosti. Je tedy třeba pozorně poslouchat, co se říká, a uvědomovat si jednotlivé nesrovnalosti.
A možnost, kterou já využívám velkou měrou, jsou méně klamné informační zdroje, tedy americké konzervativní weby. V nich se víceméně lze dopátrat informací o reálných počtech obětí v konfliktu či reálném postupu či ústupu ruské armády. V Americe není taková cenzura jako v Evropě. Můžete si tedy myslet, že Rusové utekli z Hadího ostrova, protože ho slavně dobyli Ukrajinci anebo že tam Rusové udělali to, co měli, a odešli odtamtud, protože pro ně pak už neměl žádný význam. Nicméně nelze poradit někomu, kdo zahraniční politiku dlouhodobě nesleduje.
Během druhé světové války bojovalo mnoho nacionalistických Ukrajinců na straně nacistů a ještě dva roky po válce lovila československá armáda na Slovensku takzvané banderovské bandy, které měly za sebou mnoho zvěrstev. Například Chromenkovu a Burlakovu bandu. Jaké je o tom povědomí mezi Slováky?
Myslím si, že celkem dobré. Nechci se dělat moc důležitým, ale zrovna o tomto tématu jsem hodně psal a točil videa. Protože stejně, jako jsem antikomunista, jsem i antifašista. Prostě jsem proti totalitám a je jedno, jaká to je. Rudá, hnědá či růžová, všechny mi vadí.
Mnoho lidí ví, co dělali banderovci, protože pamětníci vyprávěli své osobní zkušenosti dětem a takto v rodinných vzpomínkách se to často zachovalo dodnes. Stejně jako můj děda, který bojoval ve Svobodově armádě a později i s banderovcema.
Hodně se na Slovensku mluví o nacistických symbolech praporu Azov, který byl včleněn do ukrajinské armády...
Dříve o tom psala i mainstreamová média, třeba Denník N, který dnes, co se této problematiky týká, strká hlavu do písku. Používání symbolů praporu Azov, jako je vlčí hák a černé slunce, je na Slovensku trestné. Třeba vlčí hák, byť jinak natočený, byl symbolem druhé tankové divize SS ‚Das Reich‘. Méně se ví, že některé jednotky této divize, k níž se hlásí Azov, pomáhaly potlačovat Slovenské národní povstání.
Když padla zmínka o Denníku N, nemohu se nezeptat. Knihu Donbas napsal jeho reportér Tomáš Forró. Popisuje v ní, že se do separatistických enkláv dostával i z ruské strany. Mnozí takoví novináři ale byli Službou bezpečnosti Ukrajiny (SBU) prohlášeni za nežádoucí a byl jim zakázan vstup na Ukrajinu. Jemu ne. Co to?
Nechci konspirovat. Ale vysvětluji si to tím, že mu to někdo dopředu ošetřil a ten někdo nejspíš nepocházel ze Slovenska, ale má na Ukrajině velký respekt. Když se podíváme na sponzory Denníku N, je to Google, Soros, softwarová firma Eset, která má velkou zakázku od Ústřední zpravodajské služby (CIA), což mnohé napoví.
Prezident Volodymyr Zelenskyj vyzývá stále všechny k dodávkám zbraní Ukrajině. Jak to vnímáte?
Stejně jako všichni lídři zemí Evropské unie, kteří to však kvůli pomatené politické korektnosti neřeknou nahlas. Leze mi to už na nervy. Všichni se utvrzujeme v tom, že se na Ukrajině bojuje za demokracii, ale je to příšerný oxymóron. Demokratická Ukrajina je protimluv. Ukrajina je hlavně kleptokracie. Samotná Evropská komise při posuzování vhodnosti Ukrajiny jako kandidátské země EU musela konstatovat, že je lídrem obchodu s lidmi, zbraněmi a drogami v Evropě. Při jejím nefunkčním soudnictví se tam vygenerovalo nespočet mafií. A v neposlední řadě je to země, která podporuje nacismus a neonacismus.
Takže když Rusko pod záminkou boje proti neonacismu napadlo Ukrajinu, tak jen jedna totalita začala bojovat proti druhé totalitě. To je celé.
V zemích sousedících s Ukrajnou dnes přebývají statisíce uprchlíků odtamtud. Jak velkým jsou bezpečnostním a zdravotním rizikem?
V devadesátých letech minulého století jsme se jakžtakž zbavili mafií. Pak i po přelomu milénií do velké míry zásluhou policejního generála Milana Lučanského, který pak záhadně zemřel ve vazební věznici. Prý spáchal sebevraždu, ale já si myslím, že ho zabili, ale nemám na to žádné důkazy. Ještě to však není došetřené. A devadesáté roky se nám vrátily zpět. Na východním Slovensku vám policajti řeknou, jaký byla migrace z Ukrajiny nekontrolovatelný proces.
No a teď si tam koupíte kalašnikov se dvěma sty náboji za tři sta eur. Prý bez problémů, nicméně jsem to nezkoušel. Je otázkou času, kdy se to z východního Slovenska posune na západ. Celé je to o tom, jak Ukrajinci využívají idiotismu sousedních zemí. Do našich zemí přišlo mnoho migrantů bez jakékoliv kontroly. Mnoho z nich ze západní Ukrajiny, kteří žádnými válečnými uprchlíky nejsou. My jsme jim otevřeli idiotskou náruč a nikoho netrápilo, že sem přes hranice přešlo dost mladých mužů, kteří zatím měli bojovat v ukrajinské armádě. Na začátku konfliktu zaplatil takový muž dvě stě eur a později mnohem více. A proto tady máme spousty Ukrajinců, kteří tady nemají co pohledávat a měli by bojovat za svou zemi.
Oni navíc rotují. Překročí hranice, dostanou pomoc, vrátí se, rozdají pomoc příbuzným či ji rozprodají a vrátí se zpět. Zpočátku totiž neexistovala žádná evidence, kdo a kolikrát hranice přešel. Nepouštěly se jen matky s dětmi a staří lidé, pouštěli se všichni. I ti, co měli zákaz vstupu do schengenského prostoru.
A když se tedy ptáte na možná nebezpečí, tak jich je samozřejmě celkem dost. V Bratislavě jsme měli případ gangu ukrajinských zlodějů, který pro své následovníky označoval už vykradené byty, aby věděli, kam už nechodit, protože je to tam prázdné. Nicméně v médiích se to nedozvíte, protože nelze špatně hovořit o uprchlících z Ukrajiny, jako tomu bylo i za migrační krize v Rakousku a Německu s uprchlíky z jihovýchodu. Nicméně tímto jednostranným informováním ohrožujeme vlastní obyvatelstvo.
Je z hospodářského hlediska dobře, že se téměř celá Evropská unie včetně českého prezidenta Miloše Zemana od Ruska úplně distancovala?
Samozřejmě že ne. Nicméně osobně musím přiznat, že jsem už Ukrajinu jako stát odepsal. Přímo s Ukrajinou neměla ani jedna z našich zemí nějakou smlouvu o vzájemné pomoci, která by nás nutila jí nyní vycházet vstříc. Jedná se o tlak USA, které si tak řeší své problémy.
Jsme katolická země, na rozdíl od Česka, a samotný papež řekl, že k válce možná vedlo štěkání NATO u ruských dveří. Myslel jsem si, že jeho slova na Slovensku budou rezonovat, ale nic. A papež se tak dokonce vyjádřil opakovaně. Takže i papež nám dává najevo, že vina za eskalaci násilí na Ukrajině není černobílá. Vyzýval jsem našeho katolického premiéra, aby reagoval, ale marně. Zarytě mlčel. A žádný z našich takzvaných křesťanských politiků se k tomu nevyjádřil.
Slovenská vláda se nachází v krizi a vydělává na tom slovenská sociální demokracie (SMER) Roberta Fica. Jaká je v tomto ohledu nálada obyvatelstva, tedy voličů?
Vláda nemá podporu už dlouho. U bývalého premiéra Igora Matoviče mi jen slušnost brání veřejně říct, že je psychiatrickým pacientem. Ale je. A dalším specifikem, v čem se od vás lišíme, je mně z neznámých důvodů na Slovensku historicky zakořeněná vysoká oblíbenost Rusů. Nevím, proč? Ostatně Rusové nám nikdy nic dobrého neudělali. Nejsem rusofil ani rusofob, snažím se být neutrální.
Neumím se s tím ztotožnit. Nemám důvod mít Rusy nějak rád a kollárovské bludy o velkém slovanském stromu, jehož větve nás chrání, a všeslovanské vzájemnosti jsou jen bludy. Poslední války v Evropě byly přece mezi Slovany. Válka v bývalé Jugoslávii a nyní na Ukrajině. Takže všeslovanská vzájemnost nefunguje. Nicméně Rusové jsou na Slovensku opravdu celkem oblíbení. Naše vláda i kvůli tomu ztrácí popularitu a katalyzátorem všeho je nepochopení, proč bychom měli platit za litr nafty či benzínu dvě eura, což je dnes realitou, když v Maďarsku jsou pohonné hmoty za euro dvacet centů. Ostatně nám hrozí do budoucna cena tři a půl eura.
Maďaři jsou jasným příkladem, že se dá chovat i jinak, a Slováci si už uvědomují, že nás ta ne moc promyšlená obrovská solidarita s Ukrajinou bude stát citelný propad životní úrovně. A to mnoho lidí nechce. Bojovat za kleptokracii s tím, že se bojuje za demokracii.
Vlády obou našich zemí jsou pod palbou kritiky, že se více starají o Ukrajinu a Brusel než o vlastní občany. Je oprávněná?
Je. Je to ztráta zdravého rozumu a smyslu pro realitu. Náš zakomplexovaný premiér potřebuje, aby mu Macron podal ruku. Nerozumím tomu. U vás je to ještě paradoxnější, protože máte tradičně lepší vztah s Němci než my, což se týká i ekonomiky, a přitom jsou Němci ve vztahu k Ukrajině mnohem ostražitější. Německo tam třeba dodalo houfnice a druhý den si Zelenskyj stěžoval, že je dodalo bez nábojů. A dostal odpověď, že náboje nebudou, protože nejsou ani pro Bundeswehr. A teď Němci pořád jen něco slibují. No, prostě nechtějí nasrat Rusy. A my se tváříme, jako bychom byli dalšími státy USA a bránila nás jejich armáda.
Nejspíš souhlasíte s tvrzením, že konflikt na Ukrajině je zástupnou válkou USA s Ruskem?
Určitě. Biden na začáku konfliktu, kdy byl ještě prostor k vyjednávání, řekl, že USA budou vyjednávat příměří. Zelenskyj se chvíli stavěl na zadní, ale potom sklapl. Takže se senilní děda sám prozradil. Všichni vědí, že Ukrajina je jen zástupný problém. Proto Putin řekl, že v případě atomové války poletí první rakety na Londýn a USA.
Celkem velkou aférou se na Slovensku stala událost, kdy prezidentka Zuzana Čaputová vyznamenala vysokými řády přívržence klerofašistického Slovenského štátu. Uškodilo jí to v prefereních?
Je bohužel třeba přiznat, že nostalgie po vojenském Slovenském štátu je na dnešním Slovensku paradoxně dost velká. Paradoxně proto, že zde vládne i velká obliba Rusů, jak už jsem o tom mluvil. Kvůli tomu jí tahle aférka u obyvatelstva nijak neublížila. Netřeba podléhat takovému klamu. Ty lidi ale navrhl bývalý předseda Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Ján Figeĺ. U silné křesťanské části obyvatelstva za to možná Čaputová získala body.
Ona si uškodila hlavně tím, že působila až superaktivisticky ve prospěch Ukrajiny a dlouho mlčela o propadu sociální úrovně na Slovensku. Když se víc a víc lidí dostává pod hranici chudoby, dovolím si hovořit až o milionu, tak se prezidentka chová, jako by žila v ráji a všichni kritici byli jen škarohlídi. Také už dříve vyvolala odpor reklamou, v níž vyprávěla, že očkování je svoboda. Tehdy jsem napsal, že mi to připomíná ten nápis při vjezdu do Osvětimi „Arbeit macht frei“ tedy „Práce osvobozuje“. A teď, abych to subjektivně ukončil, už má podporu jen bratislavské kavárny.
Jaké jsou příčiny paradoxu v pocitech Slováků, tedy nostalgie po Slovenském štátu a zároveň náklonnost k Rusům?
To je náročné téma. Když došlo k přepadení Sovětského svazu, Slovenský štát tam také poslal část svého vojska. Ač na tehdejší poměry ne moc funkční. Nicméně i Slovensko přepadlo Sovětský svaz.
Ten paradox, na který se ptáte, se obávám, že nedokážu vysvětlit. Nostalgii ke Slovenskému štátu bych nepovažoval za nostalgii k fašismu, ale spíše za jakési nadšení z prvního jasného státního útvaru Slováků. Na rozdíl od Čechů a ostatních sousedů jsme nikdy nezávislý stát neměli. Slováci nikdy nekrváceli za vlastní svobodu. A to s námi jde celé dějiny. O nezávislosti Československa rozhodl hlavně americký prezident Woodrow Wilson a podílel se na tom i Milan Rastislav Štefánik, což byl ale generál francouzské armády a čechoslovakista. Nevystupoval jako Slovák. Přišel rok 1938 a samostatnost nám vnutil Adolf Hitler. Potřetí jsme samostatnost dostali v roce 1968 zákonem o federaci, což byla taková socialistická samostatnost. Zhruba taková, jakou měla Ukrajina v Sovětském svazu.
A reálnou samostatnost nám opět vnutili český a slovenský premiér Václav Klaus a Vladimír Mečiar. A jejich nedávný rozhovor ve Slovenské televizi připomínal vzpomínání dvou stařečků s růžovými brýlemi. Ta jejich sebejistota byla až směšná. A to mám Klause celkem rád.
Takže abych to shrnul, Slováci si své samostatnosti moc neváží, protože za ni nekrváceli. A bohužel jsme neměli ani vlastní elitu, tedy šlechtu. U nás to byli všichni Maďaři. A dokonce náš největší básník Pavol Országh Hviezdoslav neměl až tak slovenské povědomí. Měli jsme pak jen štůrovce, což bylo dost málo. A od historie, kterou bychom mohli sdílet s Maďary nebo Rakušany, se distancujeme. Vede to k tomu, že vytváříme falešnou historii, která připomíná fantasmagorie z paralelních vesmírů, o slovenských králích. O tom jsem poprvé slyšel od Fica. Svatopluk prý byl králem Slováků.
Ostatně Ján Slota, bývalý předseda Slovenské národní strany, neměl velmi dobré vztahy s Maďary možná proto, že jeho první žena byla Maďarka. Prohlásil, že nás Maďaři tisíc let utlačovali. Ještě tehdy v mainstreamových médiích jsem reagoval, že by to nikdo neměl už opakovat, protože národ, který se nechá tisíc let utlačovat, si nezaslouží svou existenci. Prostě nemáme moc pevných bodů, ke kterým bychom se mohli hlásit. Ani nemáme velkou bitvu, kterou bychom alespoň prohráli. Já se považuji za Slováka, i když mám dost různorodé předky.
Na Slovensku jsem od některých lidí slyšel, že jste v posledních letech ve svých vyjádřeních a názorech přitvrdil. Čím to?
Fakt si nemyslím, že bych nějak přitvrdil. Nezměnil jsem se. Lidé asi neznají moje chování za komunistů, ale měl jsem tvrdě protirežimní postoje. Pořád říkám to samé, jen situace kolem mě se mění. Když přijde krize, tak řeknete, co si o ní myslíte. A někomu se může zdát, že jsem moc tvrdý, ale proč neříkat věci na rovinu? Tak to má přece být!
Také jsem zaslechl, že byste mohl být dobrým slovenským prezidentem...
Super, to mě těší.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
