Demonstrace, změny ve vládě, nestabilita, politická krize... I tak by se dala popsat první polovina roku, kdy si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. V kontextu tohoto výročí, co jsme se za uplynulé měsíce dozvěděli o naší společnosti? Byl uplynulý půlrok skutečně extrémně neklidný, nebo máme jen tendenci si idealizovat minulost?
Poslední půlrok nebyl jiný než půlrok předtím. Určitou politickou krizi tu máme od voleb v roce 2017. Nikdo nezpochybňuje výsledky voleb, ale určité části veřejnosti, a vidíme to i na průzkumech, vadí, že premiér země je člověk, který byl nomenklaturní komunista, estébák a je vyšetřován. Má problémy s Čapím hnízdem a s čerpáním dotací. Záležitosti, které se týkají Andreje Babiše, se budou stupňovat, a krize bude pokračovat i v tomto pololetí. Výměna ministra kultury je v celkovém kontextu jen malá epizoda. Hlavní problém je Andrej Babiš.
Jak podle vás dopadne vládní krize?
Krize bude pokračovat. Obávám se, že vše koncem července neskončí.
Nejsme schopní vnímat to, jak nás vidí svět. V sousedním Rakousku měli krizi v souvislosti s krajně pravicovou stranou a panem Strachem mnohem větší a byla během dvou dnů vyřešena. U nás nejsme schopní za dva měsíce vyměnit ministra. Poškozuje to naši pověst a neprospívá to ani naší kultuře. Přitom kultura je pro národ velikosti českého národa velmi důležitá.
Myslíte si, že budou předčasné volby nebo vláda odborníků?
Já si nemyslím, že ČSSD z vlády odejde. Od počátku jsem tvrdil, že vstup do vlády s Andrejem Babišem je chyba. Říkal jsem, že strana, která dostala tak velký výprask v parlamentních volbách, musí jít do opozice. ČSSD ale tento výprask nestačil a dostala ještě dva větší, první loni na podzim při komunálních a senátních volbách a druhý v letošních evropských volbách.
Vedení strany je ale stále přesvědčeno, že být ve vládě je jediná možnost, jak prosazovat program. Chtějí být ve vládě za každou cenu, i když strana ztratila v očích veřejnosti už téměř všechnu autoritu, důstojnost a stává se pro lidi čím dál víc směšnou. Vedení strany trvá na tom, že toto je cesta, že by se mimo vládu strana ztratila. Je to naprosto lichá úvaha. V demokracii sice nejvíc prosadíte ve vládě, ale když na vládu nejsou síly personální ani ideové…
Od toho je čas v opozici, aby se strana znovu postavila na nohy a pak byla úspěšná. Hrozí, že se strana bude svého postu tak dlouho držet, až volič v příštích parlamentních volbách stranu z Poslanecké sněmovny vyhodí.
Předseda Jan Hamáček ale vystupoval celkem přesvědčivě. Šmarda, nebo ČSSD končí ve vládě…
Obávám se, že jde jen o další odsouvání problému. Jak znám prezidenta Zemana ještě z doby, kdy jsem byl mluvčím ve vládě… Když si něco usmyslí, bude na tom trvat. Obávám se, že Michala Šmardu do pozice ministra kultury nikdy nejmenuje. Sociální demokracie bude muset dilema koncem července a začátkem srpna opět řešit. A ať to bude řešit jakýmkoli způsobem, prodělá na tom. Obávám se, že k situaci bude ČSSD přistupovat podobným způsobem, jako když šlo o ministra zahraničí. Zřejmě prezident ministra Staňka odvolá a pak se bude týdny řešit, kdo bude nástupcem.
Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Marie Benešové do funkce. Ale ministryni málokdy vidíme v médiích a požadavky demonstrujících se rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: co nám vlastně Milion chvilek pro demokracii ukazuje? Demonstrace budou pokračovat…
Demonstrace budou pokračovat z toho důvodu, že premiérem je osoba Andreje Babiše. Jedno z hesel demonstrací zní: máme toho dost. Ti lidé mají dost toho, co si premiér dovoluje. Ale znovu říkám: nikdo nezpochybňuje výsledek voleb. Nikdo nezpochybňuje, že hnutí ANO vyhrálo volby. Nikdo neorganizuje majdan, jak se snaží odpůrci včetně mluvčího prezidenta lidem namluvit.
Druhou linkou hnutí Milionu chvilek je, aby si lidé uvědomili, že to, jak bude demokracie vypadat, je záležitostí nás všech. Nic za nás neudělá EU, NATO, kdokoli. Když jsou lidé nespokojení, ať je to na obci, kraji, kdekoli, musí se snažit o to, aby nějakým způsobem vstoupili do politiky, do stávajících stran nebo si novou vytvořili a pomocí demokratického procesu voleb se snažili situaci měnit. Nejde o majdan nebo převrat, ale o vzdělávání a kultivování celé společnosti.
Mgr. Marie Benešová
Co přináší Česku premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman?
Bohužel nic dobrého. A to jak pro vnímání naší republiky navenek, tak dovnitř společnosti. Česká republika je stále více izolována. Úlohou prezidenta by mělo být společnost spojovat, a když je nějaký problém, tak do něj vstoupit jako člověk, který je schopen všechny názory sjednotit a najít pozitivní řešení. Když je problém s ministrem kultury a vláda navrhne nového ministra, má bezodkladně jednat. Jeho jednání vnáší pochyby a neklid do společnosti, neprospívá kultuře ani prezidentovi. Hněv a kritika společnosti se odrazí jak vůči prezidentovi, tak vůči premiérovi.
Psali jsme:
„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?
Z určité části ano. Když se podíváme na voliče Miloše Zemana a koneckonců i Andreje Babiše, jde převážně o starší generaci. Účastníky demonstrací na Václaváku, na Letné, jsou lidé mladší, střední generace. Určitý generační konflikt existuje a je to dobře. Mladá generace chce určitou změnu, nechtějí, aby nám třicet let po pádu komunismu vládnul bývalý nomenklaturní komunista a estébák. Vidím v tom význam uskupení Milionu chvilek a dalších institucí. Kvalita demokracie závisí na kvalitě lidí. Je důležité vzdělávat se, informovat se a krok za krokem politiku měnit.
Ing. Miloš Zeman
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace". Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny." Do jaké míry společnost tíží zločiny komunismu a zločiny privatizace? Vyrovnali jsme se s minulostí?
To je dobrá a důležitá otázka. My, jako česká společnost, se nejsme schopní s minulostí poctivě vyrovnat. A k tomu usnesení, mně se nelíbí, když se v souvislosti s privatizací používá slovo zločiny. Samozřejmě, že byla privatizace s kriminálním pozadím, ale nenazval bych to zločiny.
Když skončil apartheid v Jižní Africe, jihoafrická společnost černá a bílá si vytvořila tzv. komise pravdy a usmíření. Řekli si pravdu, vše si vyříkali. Apartheid byl v mnohých případech brutálnější než komunismus. Snažili se ale o usmíření. My jsme nebyli schopní toho, abychom si vyříkali, co se za komunismu dělo. V 50. letech se popravovalo, na druhou stranu v 68. se reformní komunisté snažili o nějakou změnu a pak přišla normalizace. Období nebylo jednobarevné. Naše společnost si to ale není schopná vyříkat a snažit se o usmíření.
Po listopadu přišel zase druhý extrém. Podobně jako v roce 1948, kdy značná část lidí volila komunisty, i po roce 1989…Vzpomeňme si na volby v roce 1992, volila společnost Václava Klause a ODS, lidi, kteří zcela nezakrytě hlásali, že chtějí tržní hospodářství bez přívlastku, že když se privatizuje, musí se zhasnout, že ekonomové musí být před právníky a peníze jsou až na prvním místě. Sedm milionů Čechů si koupilo kupónovou knížku s podpisem Václava Klause. Václav Klaus vytvořil dojem, že to, co bylo v 50. letech ukradeno, bude lidem vráceno, všichni budeme malí kapitalisté, budeme vlastnit podniky a žít snad jako rentiéři. Lidé Václava Klause volili a teprve o mnoho let později lidem došlo, že Václav Klaus, pánové Kočárník, Dlouhý, mimochodem také to byli bývalí komunisté, je obalamutili a vytvořili prostředí, ze kterého vyrostla většina současných oligarchů v čele s panem Babišem. S tímto se není společnost schopna poctivým způsobem vyrovnat. Hlavně starší generace.
Když to převedu na Milion chvilek, ti lidé říkají ,my nezastíráme podvody minulosti, chceme ale žít lépe‘. To je i důvod, proč tzv. tradiční strany, ať už ODS nebo ČSSD, spojuje mladá generace s marasmem, který se tady vytvořil. Tyto strany jdou dolů a vznikají nové typu Starostů a Pirátů.
Letošní evropské volby nepřinesly výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Ve vrcholných orgánech EU V4 téměř nemá na čelných místech zastoupení. Je to pouze chyba zemí V4? A co říkáte na novou předsedkyni Evropské komise? Do roku 2050 chce z Evropy učinit první klimaticky neutrální kontinent.
Začnu Visegrádskou čtyřkou. Politika V4 skončila fiaskem a naprostým debaklem. Proč? Základní věc je ta, že si dodnes nikdo z představitelů V4 neuvědomuje, že EU je společenstvím 28 států, a ne tří nebo čtyř. Od té doby, co linii ve V4 určují Viktor Orbán a Jaroslav Kaczynski a nyní i Andrej Babiš, dělá vše pro to, aby bojkotovala téměř jakékoli rozhodnutí osmadvacítky. Přitom sama nepřijde téměř s žádnými konstruktivními návrhy.
To samé se dělo, když se rozhodovalo o tom, kdo by měl v nejvyšších institucích EU reprezentovat. Andrej Babiš se bije v prsa, že zabránil zvolení Franse Timmermanse do čela Evropské komise. Žádný úspěch to není. Ano, Visegrádská čtyřka zabránila zvolení Timmermanse, ostatním došla trpělivost, navrhli jiné kandidáty a Andreji Babišovi s Viktorem Orbánem nezbylo ni jiného než je akceptovat.
A byla schválena Ursula von der Leyenová. Je to evropská federalistka, která usiluje nejen o uhlíkově neutrální ekonomiku. Bude usilovat o vystavění mnohem silnější EU po všech stránkách, o ochranu vnějších hranic, o dodržování základních principů demokracie a fungování právního státu v zemích, kde dochází k porušování, jako jsou např. Maďarsko nebo Polsko.
Dá se předpokládat, že jejím zástupcem bude Andrejem Babišem nenáviděný Frans Timmermans. Nic z toho Česká republika ani V4 nevytěžila. Nejenže si Andrej Babiš a Česká republika nepomohli. O to více to Andreji Babišovi nová Evropská komise a Evropská rada spočítají. Naše postavení v EU bude po extempore českého premiéra ještě slabší než v minulosti. Můžeme si za to sami.
Bude Ursula von der Leyenová dobrou šéfkou Evropské komise?
Moje kandidátka to nebyla, ale myslím si, že dobrou šéfkou bude. Není nacionalistka, je Evropanka, narodila se v Bruselu. Všichni jsme viděli, když měla projev, že perfektně přechází do tří jazyků. Zná problémy Evropy i zemí středovýchodní Evropy, dovede se orientovat ve světě. My často nechápeme celosvětový kontext. Je jedno jestli jsme Češi nebo Francouzi, ale jestli si chceme udržet kvalitu našeho života, musíme v Evropě spolupracovat.
A pokud jde o otázku uhlíkově neutrální ekonomiky v roce 2050, ano i tak jde vývoj. Jak ukazuje Německo, reálné to je. Myslím si, že Ursula von der Leyenová bude natolik realistická na to, aby si uvědomila, že země Evropské unie se na uhlíkové stopě podílejí jen devíti procenty. Není to jen záležitost Evropy, je v našem zájmu, aby spolupracovali jiní. Musíme mít celosvětový systém. Planetě nepomůže, když budeme mít v roce 2050 uhlíkově neutrální ekonomiku, ale ostatní země budou čoudit.
Zná Evropu, zná svět, a proto jsem přesvědčen, že bude dobrou předsedkyní Evropské komise.
Dr. Libor Rouček
Karel Gott letos oslavil 80. narozeniny. Jeho kritici jej označují za symbol normalizace, prázdný symbol, ztělesnění konformity a méně či více přiznané spolupráce s komunistickým režimem. Jak vy jste bral tyto diskuse?
Karel Gott by měl být v první řadě posuzován jako zpěvák. Můj šálek čaje nikdy nebyl, i když v polovině 60. let jsem měl rád některé jeho písničky. Ale když jsem jel do Německa, Rakouska, Ruska, viděl jsem, že je tam Karel Gott uznáván jako populární zpěvák. Ať se to někomu líbí nebo ne, taková je realita. Nechme Karla Gotta tím, kým byl a je, a to nejznámějším zpěvákem. U toho bychom měli zůstat a nehodnotit podle nějakých politických projevů.
Na závěr, co české společnosti chybí k tomu, aby si důstojně připomněla výročí 17. listopadu? Co by pro to mohl udělat premiér, prezident, sněmovní opozice či aktivisté Milionu chvilek?
Pokud jde o premiéra, nejlepší by bylo, kdyby odstoupil. Slavit 30. výročí od pádu komunismu s normalizačním komunistou a estébákem v čele, není důstojné. Od toho se vše odvíjí. Prezident by tomu mohl pomoci, ale neudělá to. Zbývá občanská společnost, nejen Milion chvilek. Je nutné si uvědomit cestu, kterou jsme za třicet let ušli, uvědomit si chyby, které jsme udělali, jejich příčiny a snažit se na sobě pracovat. Krok za krokem chyby odstraňovat, protože přes všechny chyby, o kterých jsme mluvili, bylo těch 30 let úspěšných.
Máme svobodu, demokracii, svobodně jsme se rozhodli být členy EU, NATO, máme zajištěnou bezpečnost, tak jak jsme nikdy v historii neměli a máme zajištěnou i slušnou životní úroveň. Samozřejmě to není ještě takové jako v Rakousku nebo v Německu, ale v porovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi se máme nejlépe. Dát si vše do souvislostí, pracovat na sobě, abychom za dalších třicet let nebyli špatný evropský průměr, ať jsme na špici.
K tomu musíme mít znalosti, schopnosti i vlastnosti jako je píle, pracovitost, a nesvádět vše na ostatní. Dřív to byla Vídeň, Berlín, Mnichov, Moskva, teď Brusel. Ne. Co si se zemí uděláme, záleží na nás. Měli bychom pracovat na sobě, abychom si vytvořili vlastnosti, které nás dovedou na evropskou a světovou špičku. Jistě nemáme výhodu velkých zemí, ale ve světě jsou úspěšné i malé země. Lucembursko má nejvyšší životní úroveň a kvalitu života v Evropě. To samé platí o skandinávských zemích. Z těchto zemí si vzít příklad, pracovat na sobě, dostat se krok za krokem cílevědomou Masarykovou mravenčí prací na evropskou špičku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
