Jan Tománek: Ještě se nezavírá, ale z práce se vyhazuje. Občan mlčí. Umělci selhali, rodiče zklamali

Pro kulturní branži, jejíž jste součástí, mělo zastavení běžného života v důsledku opatření proti hrozbě nákazy koronavirem devastující dopad, většina jejích oborů přišla o kontakt s diváky, posluchači, návštěvníky. Jak se s tímto obdobím bude kultura vyrovnávat a podaří se jí to vůbec? A budou lidé po kultuře bažit tak jako před pandemií i vzhledem k tomu, že mnozí budou mít hlouběji do kapsy než před koronavirovou krizí?

Anketa

Nosíte venku roušku nebo respirátor?

16%

20%

17%

47%

hlasovalo: 18024 lidí

Myslím, že je potřeba oddělit období loňského jara a letošního roku. Zatímco loni na jaře bylo možné různá opatření jako prevenci před něčím, co společnost dobře neznala, do jisté míry chápat, koncem roku a letos na jaře, byla dle mého už situace úplně jiná, a pro mě zcela nepochopitelná.

Lidé dlouho vědí, že opatření nefungují, že nemají reálný význam, dokonce je ve většině případů ani nedodržují, ale všichni se tváří, že je vše v pořádku. A co je nejhorší – mlčí.

Dokonalá normalizace celé společnosti, téměř jako za komunistů, kdy se něco jiného mohlo říkat doma a něco jiného venku.

Petr Zuska napsal v lednu krásnou výzvu všem divadlům, aby otevřela a začala hrát. A kolik myslíte, že se divadel ozvalo? Kolik umělců se proti vládní zlovůli postavilo? Téměř čistá nula – pro mě ohromné selhání a zklamání z celé umělecké scény. Až na těch pár výjimek je mi z nich smutno.

Lidé a – bohužel – umělci zvlášť, si myslí, že „to“ za ně někdo vyřeší, případně jsou v pohodě, protože dostávají od státu kompenzace.

Co těch 14 měsíců, po které se naše společnost vyrovnává s pandemií, znamenalo pro vás osobně? Musel jste něco oželet?

Mě, díky tomu, že píšu a pracuji doma, opatření vlastně nezasáhla téměř vůbec. Tedy kromě toho, že mi doma běhají děti, které nejsou ve škole, a já nemám klid na práci. Někdy se směju, že právě proto je chci sobecky dostat do školy, abych mohl klidně pracovat.

Ale vážně – možná to, že mě samotného žádná opatření nijak zásadně nezasáhla, je patrně důvodem, proč jsem měl od začátku sílu psát články, suplovat práci novinářů a bojovat za svobodu a proti tomu, co se zde děje a co pokládám za zhoubné.

Skoro jedním dechem se čte váš román Motýlí křik, po jehož dočtení si téměř každý položí otázku, kde se ve skutečnosti rozhoduje o celé naší civilizaci, ekologii a našich životech. Objevují se v něm zdánlivě šílené konspirace, které jsou ale nakonec realitě blíže, než si člověk vůbec odváží připustit. Myslíte si, že takto svět opravdu může fungovat? A je ohrožena globální svoboda? Přispěla k tomu i koronavirová pandemie?

Motýlí křik je samozřejmě fikce, i když postavená na přesných reálných základech, existujících organizacích a reálných událostech.

Těch všemožných konspirací a Great resetů je ve spojení s covidem všude tolik, že už to nestíhám všechno ani sledovat a dokonce musím připustit, že proti tomu, co se dnes děje, je i má fantazie v Motýlím křiku, vlastně hodně při zemi.

Ale jak je to skutečně, nevím – sám se zdráhám všem možným konspiracím uvěřit, ale na druhou stranu se těch šíleností a nelogičností děje už tolik, že skoro odmítám věřit, že jde o náhodu, nebo totální hloupost a neschopnost politiků.

Ale ono je to vlastně jedno – to je jako když se setkáte se zlem. Je jedno, jestli je vědomé, nebo nevědomé – vždy by se proti němu mělo bojovat, protože jinak pouze roste.

Neobáváte se, že se za své názory ocitnete na seznamech, kterých přibývá jak hub po dešti, kde jsou lidé nepohodlných názorů označováni za konspirátory či dezinformátory, nebo že budete nějak sankcionován jako třeba režisér Igor Chaun, jemuž smazali na YouTube jeho kanál GoschaTV1 mimo jiné i za video prezentaci petice předních lékařských odborníků?

I toto je zvláštní fenomén této doby. Dřív, když člověk napsal esej, nebo jakýkoli článek, nastudoval si data a zkrátka používal fakta a psal. Vše bylo v pořádku a lidé člověka ještě plácali po ramenou. Nikdy nikomu nevadilo, že nejsem ekonom, politolog. A nebo když Karel Čapek napsal esej o chřipce, nikomu nevadilo, že není lékař.

Na podzim se ale stala zvláštní věc – člověk napsal že 2+2 jsou 4 a najednou byl problém, protože mínění většiny bylo, že je to zkrátka 5. A kdo tvrdil něco jiného, byl špatný, byl dezinformátor a konspirátor – dokonce takové nálepky dostávali skuteční lékaři a odborníci jen proto, že jejich názor a pravda byly jiné než ty, které se žádají. Ale přesně toto už jsme tu také v dobách nedávných měli. Zatím se dnes ještě za názor nezavírá, ale z práce už se lidé vyhazují. Nevěřil bych, že svobodná společnost může během roku zažít takový sešup.

Mimochodem Igorův kanál se nám nakonec po osobních intervencích podařilo zachránit.

Z vaší tvorby je zřejmý boj za svobodu, ať už tu globální jako v Motýlím křiku, nebo za tu, o níž se bojovalo u nás do roku 1989, jak líčíte v knize Lustr pro papeže. Copak teď už nemáme svobodu slova, svobodu podnikání, svobodu cestování? Tak jaká svoboda nám tedy chybí?

Nejhorší je ta plíživost – to pomalé vaření žáby. Ono za komunistů také nebylo přímo zakázané, o čem a jak se nesmí psát, on to každý vlastně tušil, co se od něho požaduje. A dnes je to stejné – není to cenzura, ale spíše stádní autocenzura.

A svoboda cestování? Zas tu máme výjezdní doložky v podobě negativních testů nebo hlášení se po příjezdu do destinací.

Lustr pro papeže končí slovy:

„Přemýšlím, že jsem nikdy nechápal, jak bylo možné, že lidé mlčeli, když se dral k moci Hitler a pak u nás Gottwald. Jak mlčeli, když přijely v osmašedesátém tanky, a pak jim to vydrželo ještě dalších dvacet let. A dnes, když opět mlčí, tomu už bohužel rozumím a je mi do breku z toho, že se nikdy nepoučí.“

Tehdy v roce 2018, kdy jsem knihu psal, to byl vlastně „jen“ povzdech, který jsem netušil, že jednou zažiji na vlastní kůži – ale dnes je to bohužel skutečnost.

Na podzim minulého roku jste založil web Zdravé fórum, kde upozorňujete na to, co se kolem nás děje. Je odezva taková, jakou jste si představoval? Podařilo se vám probudit poněkud apatickou společnost, která od počátku pandemie jako by upadla do jakési letargie?

Ano i ne. Ohromné množství lidí nám píše, jak jsou rádi za nějaké světélko naděje v té šílené době, ale i když se jedná o tisíce lidí, poněvadž naši petici k dnešnímu dni podepsalo sedmnáct a půl tisíce lidí, přesto je to stále málo.

Většina lidí je zmatená, nezajímá se, nebo se dokonce bojí, či, jak říkáte, upadla do jakési letargie.

Ale lidé otevírají pomalu oči – vidím to kolem sebe, každý potřebuje jiný čas, ale věřím, že nakonec otevřou oči všichni a konečně prohlédnou.

Někdy si opravdu připadám jako v tom spícím království, na které někdo uvrhl kletbu a lidé jsou očarování a rozum a základní kritické myšlení se někam vytratilo.

Každá i malá akce se počítá a věřím, že všechno má svůj smysl. A i kdybychom před šílenstvím a totální depresí zachránili i jediného člověka, tak to smysl má. Podle reakcí ale vím, že jsou jich stovky a možná tisíce.

Také si myslím, že bez toho, co děláme ve Zdravém fóru, bychom na tom byli jako společnost možná ještě hůř, ale to bude muset posoudit až později někdo jiný a hlavně čas...

Mottem Zdravého fóra je požadavek „Vraťme děti do škol a zemi do normálu!“ Podle Vás se tedy vůbec neměla u nás přijímat omezení a opatření proti šíření nákazy, nebo jen některá a na omezenou dobu? A věříte tomu, že po širším rozvolňování, které má podle plánu začít 3. května především v obchodech a službách, se do časů tak striktních omezení i díky postupujícímu očkování už nedostaneme?

To, co jsme my, a hlavně i jeden z našich podporovatelů, epidemiolog profesor Beran, říkali už na podzim, se stále více ukazuje jako jediná rozumná cesta. Tedy cíleně chránit ohroženou skupinu, pravdivě informovat, nestrašit lidi a veškerá opatření nechat jen ve formě doporučení. Ať se každý svobodně rozhodne.

Data ze zemí, kde byla opatření daleko volnější a v podstatě dobrovolná, proti naší zemi, která se téměř na rok zavřela, čímž jsme ukradli dětem rok života, nám dávají za pravdu. A ukazují, že tyto země jsou na tom dnes, co se zemřelých týká, daleko lépe. A to se ještě nebavíme o ekonomických a sociálních dopadech, které budou zcela katastrofální. A to ještě nejsme zdaleka u konce.

V jednom z Vašich blogů jsem zaregistroval kritiku novinářské obce za referování o pandemii a absenci kritického myšlení. Copak se nedalo za těch 14 měsíců spolehnout na veřejnoprávní média a jejich informování o situaci? Ani Česká televize, která se označuje za nejdůvěryhodnější médium v zemi, se té úlohy nezhostila dobře? Co byste jí tedy vyčetl?

Musím říct, že za Českou televizi jsem vždy bojoval. Věřil jsem a vlastně stále věřím v její nezávislost, ale to, jakou propagandu a naprostou neobjektivitu předvedla v této covidové krizi, je pro mě naprostou záhadou a osobním zklamáním.

Jedním z hesel Zdravého fóra je i „Zachraňme Česko pro naše děti, než bude pozdě“. Podaří se tedy zachránit Česko pro naše děti?

Pro mě osobně byl dalším velkým zklamáním moment, kdy se rodiče nedokázali postavit ani za své děti a bojovat za školy bez jakýchkoli podmínek.

Věřím ale, že se to nakonec podaří. Ale jak fatální to nakonec bude, záleží jen a jen na lidech, kdy budou chtít začít přemýšlet o tom, co dělají a nedělají, co si nechají líbit, a kam až nechají tu zcela z kloubů vymknutou situaci, nenasytné politiky a farmaceutické firmy, dojít.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.