Když předesíláme téma otázek k aktuální kauze, omlouvá se, že není v jejích silách odpovědět na tyto dotazy stručně, pokud chce zachovat profesionální přístup k předmětné problematice. Druhým dechem děkuje za zájem o její osobní názor na trestní kauzu Romana Janouška. Jde o případ, v němž tento známý lobbista v opilosti srazil ženu, která s ním chtěla řešit předešlou nehodu a nakonec strávila měsíc a půl v nemocnici. Soud Janouška tento týden uznal vinným z těžkého ublížení na zdraví, zároveň mu zakázal na pět let řídit.
Předpokládám, že obsah výroku rozsudku, který zazněl v tomto týdnu, tedy znáte a osobní názor na něj máte?
Ačkoliv mi je znám obsah středečního výroku rozsudku Městského soudu v Praze, dovolte mi předně uvést, že mi absolutně nepřísluší právo se jakkoliv vyjadřovat k otázce viny, či neviny Romana Janouška, stejně tak ani k otázce druhu a výše uloženého trestu za stavu, kdy rozsudek jmenovaného soudu dosud nenabyl právní moci. Ctím totiž základní zásadu trestního řízení, jíž je presumpce neviny, podle níž je nutné až do pravomocného výroku o vině na kohokoliv hledět jako na nevinného. Rovněž lze opravdu jen velice těžko kvalifikovaným způsobem odpovídat za situace, kdy nemám o trestní věci pana Romana Janouška jiné informace než ty, které jsou zprostředkovaně podávány prostřednictvím médií.
Psali jsme:
Někteří Vaši kolegové říkají, že verdikt tři roky vězení je doslova „poprava zaživa“, například proto, že nebyl dosud trestán. Co si osobně myslíte o jeho šancích na odvolání a podmínku?
Obecně mohu pouze konstatovat to, že každé odvolání obžalovaného - stejně tak jako případné odvolání pana Janouška - by mělo mít „šanci na úspěch“ již pouze v případě, kdy v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyvstanou (ať již na základě provedených svědeckých výpovědí či znaleckých posudků) byť sebemenší pochybnosti o skutkovém stavu věci. Tedy o tom, zda skutek, tak jak je popsaný v obžalobě, se stal, či nikoliv. To se týká v daném případě především toliko diskutované otázky zavinění pana Romana Janouška, neméně pak i jeho formy (rozumějte úmyslného či nedbalostního zavinění), která je v posuzovaném případě i základním kritériem pro právní kvalifikaci jednání pana Romana Janouška. Vycházím zde přitom však z toho, že následek jednání pana Romana Janouška, které spočívá v těžkém ublížení na zdraví poškozené, je – i přes možné výhrady k vývoji kauzálního nexu - v daném případě nesporný.
Janoušek vinen, odsouzen na tři roky: - Janoušek vinen
To nejspíše je…
Existuje-li byť jakákoliv pochybnost o vině obžalovaného, včetně jeho formy, popřípadě o kauzálním nexu jednání obžalovaného a následku takového jeho jednání, pak bezesporu existuje i pochybnost o trestu jako takovém, stejně tak jako o jeho výměře.
Teprve jsou-li odstraněny pochybnosti o vině obžalovaného, je možné diskutovat nad přiměřeností uloženého trestu, který by měl za každé situace odpovídat - stejně tak jako jeho výměra, povaze a závažnosti trestného činu - způsobu provedení trestného činu a jeho následkům, okolnostem, za nichž byl trestný čin spáchán. Stejně tak osobě pachatele, míře jeho zavinění či motivům.
Zmiňuji-li zde osobu pachatele, neboli osobnost pachatele z hlediska trestní sankce, pak zejména v trestní věci pana Romana Janouška musím zdůraznit, že tato, jako kritérium při úvahách o druhu a výši trestu, nesmí být nikdy svévolně povyšována nad ostatní a tak zakládat případné pochyby o rovnosti pachatelů před zákonem.
Na odvolání má plné právo, a to nejen co do výroku o trestu, jsou-li zde důvodné pochybnosti o jeho přiměřenosti, ale rovněž co do výroku o jeho vině, existují-li pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu v jeho trestní věci.
Jak je to s možností podmíněného trestu?
Pokud jsem tázána na to, zda pan Roman Janoušek „má šanci na podmínku“, pak tuto úvahu opravdu bez konkrétních znalostí případu nemohu učinit. Opět pouze obecně mohu konstatovat, že Vrchnímu soudu v Praze jakožto odvolacímu soudu v dané věci nic nebrání tomu, aby výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody zrušil, shledá-li, že uložený trest je nepřiměřený, a nově postupem podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl o trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu. Bude-li mít – na rozdíl od Městského soudu v Praze - za to, že vzhledem k osobě a poměrům pana Romana Janouška, jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, stejně tak jako vzhledem k okolnostem případu, není jeho výkon potřeba k působení na pachatele, aby vedl řádný život.
Předpokladem možnosti uložit podmíněný trest odnětí svobody je totiž kromě právě zmíněných kritérií pak už jen to, že je pachateli v konkrétním případě vyměřen maximální trest ve výši tří let, což je i případ pana Romana Janouška.
Pakliže tedy odvolací soud při případných úvahách o výměře trestu odnětí svobody zůstane při této tříleté hranici, pak ano, Roman Janoušek by mohl mít při splnění dalších podmínek „šanci“ i na podmínečné odsouzení.
V této souvislosti nelze však přehlédnout skutečnost, že ihned po vynesení rozsudku Městským soudem v Praze podala odvolání státní zástupkyně, a to v neprospěch pana Romana Janouška. Vrchní soud v Praze tak bude mít při svém rozhodování možnost trest a jeho výměru rovněž zvýšit. Nechme se tedy překvapit.
Zaznamenala jsem názor, že případ Romana Janouška vytáhl rovněž do popředí úlohu znalců v trestním řízení. Pokud si strany objednají znalecké posudky, dá se skutečně říci, že někdy znalci „vyjdou vstříc“ tužbám žadatele?
Nedomnívám se, že by zrovna případ pana Romana Janouška vytáhl do popředí úlohu znalců v trestním řízení. Znalec, jakožto osoba se speciálními odbornými znalostmi, která je přibírána za účelem objasnění konkrétních skutečností důležitých pro trestní řízení, jejichž objasnění takových odborných znalostí vyžaduje, je v trestním řízení již zcela běžnou záležitostí. Historicky se pouze mění pohled na jeho postavení.
Jak to myslíte?
Zatímco například na počátku moderní teorie trestního procesu v 19. století byl znalec běžně považován za pomocníka soudce, dnes je výlučně chápán jako institut důkazního práva, zprostředkovatel důkazního prostředku, kdy nejenže nesmí být pomocníkem soudu, nýbrž ani pomocníkem kterékoli z procesních stran (státního zástupce či obviněného a obhájce), protože by to ohrožovalo objektivitu znaleckého důkazu.
V tomto ohledu by tak mělo být zcela bez významu, kdo znalecký posudek v trestním řízení předkládá, neboť případná pochybnost o objektivnosti znaleckého posudku není otázkou osoby překladatele, ale otázkou objektivity (nepodjatosti) samotného znalce.
Záměrně v tomto kontextu zcela ponechávám stranou případné pochybnosti o erudovanosti osoby znalce podávajícího v trestním řízení znalecký posudek, či pochybnosti o věcné správnosti závěrů podávaného znaleckého posudku, neboť zkušenosti z české i zahraniční justiční praxe nám na četných případech ukazují, že ani znalecký posudek není bezchybný a že jeho prostřednictvím může dojít, a bohužel i dochází, k justičním omylům s fatálními důsledky.
Máte po ruce nějaký příklad?
Pro alarmující příklady v českém právním prostředí nemusíme chodit ani daleko do historie. Stačí v této souvislosti poukázat na diskuze z loňského roku ohledně znaleckých posudků, jejichž předmětem posouzení je pravost podpisu (zejména podpisu na směnce).
Ačkoliv požadavky na osobu znalce, jeho odbornou kvalifikaci a nepodjatost (objektivnost) jsou již dnes stanoveny jak v zákoně o znalcích, tak v trestním řádu, domnívám se, že respektování těchto požadavků je nutné zajistit nejen při zapisování znalců do seznamu znalců a znaleckých ústavů, ale zejména pak v průběhu samotného trestního procesu, v rámci hodnocení znaleckého posudku jako důkazního prostředku (pro znalecký posudek, stejně tak jako pro každý jiný důkaz, platí zásada volného hodnocení důkazů), kde významnou a zcela nezastupitelnou roli hraje soud, který je jediným garantem dodržování veškerých zásad trestního řízení.
S tímto vědomím této garanční úlohy soudu v trestním řízení by měl také soud přistupovat k posuzování splnění výše uvedených podmínek znalců, zejména těch přibraných do trestního řízení samotnými procesními stranami. Totéž platí i pro posouzení správnosti a věrohodnosti závěrů znaleckého posudku. Ačkoliv je zřejmé, že to může být pro soud, respektive pro soudce velmi nelehký úkol, neboť se na soudci (právníkovi) de facto požaduje, aby posoudil závěry zkoumání těch odborných otázek, v nichž on sám není erudovaný, odborně vzdělaný.
Nejlépe tento problém asi vystihuje právnickou praxí užívaný bonmot o tom, jaký je rozdíl mezi svědkem, soudním znalcem a soudcem: „Svědek je ten, kdo událost viděl, ale nerozumí jí. Soudní znalec je ten, kdo událost neviděl, ale rozumí jí. A soudce je ten, kdo událost ani neviděl, ani jí nerozumí, ale rozhoduje o ní.“
Postavení soudce je tedy ale vzhledem ke znalcům dosti prekérní?
Přestože by tak měl být znalecký posudek, lhostejno kým je předkládán, podrobován kritickému hodnocení ze strany soudu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že soud má v tomto ohledu dosti svázané ruce. Česká teorie i soudní praxe totiž staví na názoru, že soudce je oprávněn hodnotit formální stránku znaleckého posudku, nikoliv odborné závěry v něm obsažené.
Soudce, který se však sám nemůže, a za současné právní úpravy ani nesmí, přesvědčit o pravdivosti výsledků znaleckého posudku tím, že by si sám například uskutečnil odborné zkoumání, aby mohl porovnat soulad či nesoulad výsledků znaleckého zkoumání učiněných jím a znalcem, tak nemůže přezkoumat objektivitu, odůvodněnost, přesvědčivost, úplnost a bezrozpornost, stejně tak ani naplnit úlohu garanta dodržování zásad trestního řízení.
Pomohl by mimo jiné nový znalecký zákon?
V otázce postavení znalců v trestním řízení je namístě nejen novela zákona o znalcích, ale rovněž případná diskuze stran pravomoci soudu v trestním řízení přezkoumávat správnost a věrohodnost znaleckých posudků.
Jak z tohoto pohledu - jako kandidátka do Evropského parlamentu - vnímáte naše právo ve srovnání s evropskou úrovní?
Předně musím konstatovat, že ani jedna z dosud uvedených otázek není na úrovni Evropy v rámci vymezené pravomoci přímo podrobně řešena. Trestní právo je tradičně v převážné míře právem vnitrostátním a pravomoc státu trestat trestné činy spáchané na našem území České republiky je součástí svrchovaných práv našeho státu, tedy jedním z atributů české státní suverenity. Je to způsobeno tím, že jednotlivé státy Evropy mají rozdílné morální, náboženské a kulturní odlišnosti, v důsledku čehož je jen velmi těžké - a spíše nemožné - vypracovat všeobecně přijímaná mezinárodní pravidla.
Na evropské úrovni tak můžeme hovořit o harmonizaci některých aspektů trestního práva, zejména pak v otázce nadnárodní spolupráce orgánů činných v trestním řízení či v ochraně základních lidských práv a svobod.
Pokud se pak jedná konkrétně o otázku znalců a znaleckých posudků na evropské úrovni, lze v tomto ohledu ocenit spíše činnost některých mezinárodních organizací než činnost Evropské unie samotné. Na úrovni Evropy jde především o činnost organizace European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI), která sdružuje evropské státní (neprivátní) forenzní instituce nebo kriminalistické ústavy a vyvíjí standardizované znalecké technologické metody a postupy se zcela jasným cílem, a to dosáhnou takového stavu, kdy evropské znalecké instituce budou pracovat na přibližně stejné úrovni a znalecké posudky vypracované v kterékoliv laboratoři budou akceptovatelné u všech soudů v Evropě. A této práce já osobně si cením, neboť tam, kde je vůle, je i cesta!
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lucie Bartoš
