K Rusku vzhlížejí ti, co Západ považují za zlo a Putina za spasitele. A ti, co vyrůstali v socialismu. Senátor a pedagog Papoušek též o Bohu, rovnosti a honbě za majetkem

20.04.2015 13:15

VÝCHOD - ZÁPAD „Obr na hliněných nohou.“ I takto nazývá v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz senátor Zdeněk Papoušek (BEZPP) Rusko, na jehož adresu dodal: „Je jako raněné zvíře, které se ze své pozice snaží vymanit útokem.“ Zároveň varoval: „Pro mnohé je také Putin spasitelem, zvěstovatelem éry nové společnosti, která nahradí rozpadávající se společnost západní provenience. Jak se v nedávné historii naplnily naděje vkládané do falešných mesiášů, víme.“ Vztah k USA jako nejsilnější velmoci světa je podle senátora Papouška klíčový nejen pro Česko.

K Rusku vzhlížejí ti, co Západ považují za zlo a Putina za spasitele. A ti, co vyrůstali v socialismu. Senátor a pedagog Papoušek též o Bohu, rovnosti a honbě za majetkem
Foto: Hans Štembera
Popisek: Senátor Zdeněk Papoušek

Které body vývoje byste zhodnotil jako nejzásadnější pro českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Jak se zpětně díváte na vstup do evropských struktur?

Jestliže člověk vstoupí do nějaké organizace, spolku či klubu, je to proto, že ho činnost tohoto uskupení zajímá a chce se podílet na jeho práci a aktivitách. Zároveň tím také dává najevo, že vyznává určité hodnoty, normy či vzorce chování. Česká republika dala jasně najevo, do kterého civilizačního okruhu patří, když vstoupila do Severoatlantické aliance a stala se členským státem Evropské unie, čemuž předcházely dva zásadní úkony, to jest stažení ruských okupačních sil z našeho území a rozpuštění Varšavské smlouvy. Vstup do struktur NATO a do společenství státu EU jsou bezpochyby dva nejzásadnější kroky, co se týká geopolitické pozice, které naše republika za posledních pětadvacet let podnikla.

Tím se přihlásila k principům, v nichž je zakotvena západní civilizace, což jsou křesťanské hodnoty se svými hebrejskými a antickými kořeny. Na znovuobjevení, očištění a posílení těchto kořenů a hodnot má nyní Česká republika mimořádnou šanci v klidu pracovat, neboť je jí zaručena historicky naprosto bezprecedentní bezpečnost, o níž jsme si mohli např. v době tzv. první republiky nechat jen zdát. Je to práce lopotná, leč nezbytná, jestliže nechceme, aby se naplnil výrok Alexandra Solženicyna: „Chcete-li zničit národ, odřízněte jej od jeho kořenů.“

Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA, zároveň je kritizována česká politická praxe za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Vztah naší země ke Spojeným státům americkým je podmíněn historickou zkušeností a faktem, že USA jsou v současnosti stále jedinou dominující světovou velmocí. Vztah k USA je tak (nejen) pro ČR naprosto klíčový. USA udělaly v posledních dvou dekádách řadu geopolitických chyb, avšak na druhou stranu je nutné připomenout, že na ně pomalu celý svět ustavičně vkládá odpovědnost za téměř jakékoli lokální válečné konflikty a nepokoje. Stálo by za zamyšlení, jak by se v podobné roli zachovala nějaká jiná velmoc – např. Čína či Rusko. Není přitom možné opomenout to, že americká politická reprezentace je za tyto chyby (například invaze do Iráku v roce 2003) doma silně kritizována a nese si za ně také politickou odpovědnost. Podobnou úroveň kritiky a reflexe bychom v Číně či Rusku hledali marně.

Evropská unie je na rozdíl od USA velmi složitá struktura skládající se z množství suverénních států, které prošly peripetiemi různorodých historických zkušeností a ideologických kotrmelců. Již Alexis de Tocqueville věděl, že Spojené státy jsou spíše pragmatické, zatímco Evropa ideologická. Proto zejména bezpečnostní a zahraniční politika EU je velmi těžko uchopitelná. I po strukturální reformě provedené Lisabonskou smlouvou vyžaduje v této oblasti komunitární právo jednomyslné rozhodování všech členských států. Rozdílnost kultur jednotlivých států EU ovlivňují také jejich geopolitické priority. Ukázkovým případem mohou být Řekové, kteří v současnosti využívají své vazby na pravoslavné Rusko, když hrají s EU hru o to, jak financovat svůj megagigantický dluh.

Afinita některých našich politiků a části veřejnosti k Rusku je zřejmá. Tíhnou k němu zejména lidé, kteří vyrostli v dobách socialismu a jsou zvyklí v některých věcech, zejména co se týká lidských práv a základních demokratických principů, dělat kompromisy. Dále si myslím, že k současnému Rusku také upínají zraky ti, kteří hledají vysvětlení dnešního komplikovaného stavu světa v různých konspiračních teoriích. Jako největší zlo se jim pak jeví Západ vedený Spojenými státy, a Rusko s Putinem v čele je pro ně obětí tohoto spiknutí. Pro mnohé je také Putin spasitelem, zvěstovatelem éry nové společnosti, která nahradí rozpadávající se společnost západní provenience. Jak se v nedávné historii naplnily naděje vkládané do falešných mesiášů, víme.

Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že jí dávají prostor i „bojácná“ veřejnoprávní média a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílejí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu ,,obrany před ruskou propagandou“?

Pozorujeme-li, jak ruská média tvoří hlásnou troubu propagandistických masáží, jsou obavy z rusifikace namístě. Média u nás, a zejména veřejnoprávní, se musejí ubránit veškerým tlakům ze strany politiků omezit jejich zpravodajství ve prospěch mocenských zájmů a v neprospěch objektivního informování veřejnosti. Podobné snahy jsme v poslední době zaznamenali ve formě pokusů o redukci finančního toku z koncesionářských poplatků do České televize. Tyto znepokojující skutečnosti mě dovedly k tomu, že jsem podpořil vznikající občanskou iniciativu Svobodu médiím.

Jak by podle vás mohlo v příštích deseti letech Rusko proměnit architekturu Evropy? Jak se bránit? Existuje údajně nebezpečí hybridního konfliktu v Pobaltí. Varoval před tím i britský ministr obrany Michael Falkon. Rusko vyjádření v tomto smyslu rázně odmítá. Co si o tom myslíte?

Rusko je podle mého názoru nebezpečné ne proto, že by bylo příliš silné, ale naopak proto, že je to stát v úpadku, obr na hliněných nohou. Jak se může Rusko považovat za velmoc, když je takřka existenčně závislé na vývozu ropy a plynu? Při pádu cen těchto komodit se jeho ekonomika začíná hroutit. Přitom Rusko i za této situace značně navyšuje výdaje na zbrojení. Je jako raněné zvíře, které se ze své pozice snaží vymanit útokem. Je zřejmé, že za tento stav nesou odpovědnost ruští vrcholní představitelé, tedy především Vladimír Putin. Pokud považujeme Řecko za příklad krátkozrakého mrhání penězi, Rusko je v tomto ohledu daleko horší. V prostředí kvetoucí korupce tam mizí obrovské finanční prostředky v kapsách několika málo vyvolených. Za peníze z ropy a plynu se nakupují tanky namísto toho, aby se modernizoval nekonkurenceschopný průmysl.

Dále je třeba si uvědomit, že ruská mentalita je stále sycena velmocenským uvažováním.  Rusové nedokázali využít příležitost k nastolení demokratické společnosti, kterou jim dal rozpad Sovětského svazu, a stále dávají průchod svým dřívějším imperiálním choutkám.

Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější Unii i o přijetí eura?

Domnívám se, že vztah podstatné části naší veřejnosti k EU poměrně neblaze poznamenaly názory a postoje Václava Klause. Myslím si, že konstruktivní kritiku EU, která by byla na místě, vyměnil za démonizování EU jako téměř metafyzického zla. To vše poté podtrhoval silnou afinitou k putinovskému Rusku. Česká republika podle mého názoru promrhala mnoho času pro uplatnění svého hlasu na půdě EU. Je třeba vidět, že spojenectví s Velkou Británií v euroskeptickém táboře nedává větší smysl. Zájmy ČR a Velké Británie nejsou stejné, ba v mnohém se rozcházejí. Podle mého soudu by byla smysluplnější konstruktivní regionální spolupráce například se zeměmi tzv. Visegrádské čtyřky. Zejména Polsko je nyní v EU hodně slyšet, přičemž má v rámci EU výrazně podobné zájmy jako Česká republika.

Je také třeba zdůraznit, že EU stále nevyřešila hospodářské problémy, které vyvstaly po hospodářské krizi v roce 2008. Společná měna byla podle všeho zavedena předčasně. Mezi zeměmi používajícími euro jsou velké rozdíly a jednotnou měnu zřejmě ještě čekají poněkud neklidné časy. O osudu řeckého dluhu nebylo stále ani zdaleka rozhodnuto. Nepřipadá mi proto příliš rozumné za této situace vstupovat do eurozóny, i když jsem si vědom, že jsme se k přijetí společné evropské měny zavázali při vstupu do EU.

Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitosti jinde. Další odborníci naléhají na ještě větší posílení sepjetí ČR s USA formou dohody TTIP. Která z obou cest vám dává větší smysl?

Přiznám se, že příliš nechápu tendence mermomocí usilovat o nové obchodní vazby na Rusko a Čínu. Jde sice o významné obchodní partnery, ale zejména váha našeho obchodu s Ruskem se ustavičně přeceňuje. Že nejde o stabilní prostředí pro investice a že jsou s podnikáním v Rusku spojena mnohá rizika, ukázal poslední rok, který byl ve znamení válečného konfliktu na východní Ukrajině, chřadnoucího rublu a sankcí uvalených na obchod s Ruskem. Budovatelé obchodních vazeb s Ruskem jdou také v mnohých ohledech přímo proti našim spojencům z EU, neboť našimi klíčovými obchodními partnery jsou země Evropské unie v čele s Německem. Čína je dnes samozřejmě hospodářskou velmocí, ale není důvod, abychom kvůli obchodu v Číně měnili zahraniční politiku a záměrně přehlíželi skutečnost, že Čína je sice prostředím divokého kapitalismu, ale stále jde o komunistickou diktaturu, kde jsou pošlapávána lidská práva.

Společná obchodní dohoda mezi EU a USA dává přirozeně velkou příležitost pro stále slabé evropské hospodářství. V tomto ohledu USA Evropě opět ukázaly záda. Je přitom zjevné, že jde o velmi komplexní dohodu a její konkrétní podoba je stále v jednání. Neodvažuji se ji tedy v tuto chvíli soudit. Nemyslím si, že bychom si museli nutně vybírat jednu z cest, tak jak naznačuje položená otázka. Vždy ale bude platit, že našemu hospodářství nejvíce prospěje stabilní právní i ekonomické prostředí, přičemž hlavními obchodními partnery budou i v budoucnu státy EU. Proto bychom měli být i na půdě Evropské unie čitelnými partnery.

Lze vlastně vůbec udržet prosperitu nás, Evropanů? Co máme dělat proti Číňanům, kteří pracují skoro za ,,misku rýže“? Navíc jsme zadlužení…

Jistě není naším cílem soupeřit s Čínou v tom, kdo srazí náklady na mzdy zaměstnanců co nejníže. Ostatně náklady na pracovní sílu v Číně soustavně rostou a mnohé rozvojové země dnes nabízejí daleko levnější pracovní sílu. Šancí pro Evropu jsou zejména investice do vzdělání, nových technologií a výzkumu. Prosperitu naší společnosti určitě nezajistí návrat průmyslových velkovýrob, které teď dominují čínské ekonomice. I Čína však masivně investuje do vzdělání a vědy, takže není času nazbyt. Nerad bych viděl, kdyby se Česká republika jednou proměnila na dílnu nabízející levnou pracovní sílu.

Pokud se týká zadlužení, tak na tom není Česká republika nikterak špatně. Náš veřejný dluh nedosahuje ani 50 % HDP, což je zejména v Evropě velmi dobré číslo. I díky vládě premiéra Nečase se podařilo zastavit rychlé zadlužování. Pokud se ale dostaví masivnější hospodářský růst, bylo by užitečné, kdyby ho tentokrát vláda využila k úsporám, a nikoli k lacinému kupování voličů, a tím pádem zbytečnému zadlužování. Jak jsme viděli po roce 2008, tučná léta střídají hubená a potom je každá úspora velmi zapotřebí.

Často se setkáváme s názorem, že teď nastalo přelomové období. Evropa čelí jak konfliktu na Ukrajině, tak hrozbě teroristických útoků a Islámskému státu. Jak by se měla Evropa zachovat a na co bychom se měli soustředit?

Myslím, že doba nebezpečí a konfliktů není zejména pro Evropu nic nového. Co považuji za daleko nebezpečnější než probíhající konflikt na východě Ukrajiny či na Blízkém východě, je krize samotné evropské společnosti. Vypadá to tak, že nízká natalita způsobí v blízké budoucnosti úbytek obyvatelstva. Ta se v naší zemi projeví zejména rozvratem důchodového systému. Možná náprava bude rok od roku bolestivější, a přitom o důchodové reformě v dnešní době není vidu ani slechu. Pokud budeme tuto skutečnost ignorovat, bude náraz o realitu o to větší. Každý dobrý zákon podporující rodiny s dětmi má pro nás v současnosti cenu zlata. Zákony však zmohou jen málo, pokud nebudeme o své budoucnosti zodpovědněji přemýšlet. Zachraňujeme přírodu, ale málo se snažíme zachránit evropskou společnost, protože nevíme jak. Zdá se, že co nevidět může dojít ke zdrcující konfrontaci vír a náboženství. Hovoříme o křesťanských základech evropské kultury, ale zdalipak bychom byli schopni podstoupit souboj o víru jako Eliáš na hoře Karmel?

Je udržitelná eurozóna, je udržitelná Evropská unie? Ve Francii, Španělsku, Řecku či Británii je možné, že vyhrají politici, kteří stojí napravo, jako je Le Penová, či nalevo, například Alexis Tsipras, od evropského mainstreamu... Máme se toho bát, nebo je to naděje?

Je udržitelná eurozóna i EU. Domnívám se, že většina Evropanů, i těch právem kritických,  netouží po tom, aby se tyto po léta pracně budované struktury rozplynuly. Obrovské výhody zejména ve společném trhu EU by jen těžko hledaly svou náhradu. Bylo do nich investováno příliš mnoho úsilí na to, aby je teď byla většina Evropanů ochotna opustit. Evropské národy k sobě stále hledají cestu, ale musíme si uvědomit, že nastolené  struktury EU výrazně přispěly k něčemu velmi podstatnému, a to je, že dnes není takřka představitelné, že by mohlo dojít k válce mezi evropskými zeměmi.

Uvedení politici jsou hlasateli extrémních názorů a jejich exklamace, proklamace a paretovské derivace se přizpůsobují určité části frustrovaných voličů. Nemůže se zde mluvit o dlouhodobém programu. Například v Řecku již na vládu doléhá tvrdá realita, kterou pan Tsipras před volbami voličům lakoval na růžovo. Celá Evropa teď sleduje, že jednoduché sliby a prohlášení nejsou cestou k lepší budoucnosti. Nicméně pozvednuté hlasy, např. o nepříznivých demografických ukazatelích a problémech imigrace, by neměly být demokratickými politickými stranami ignorovány a měla by být v těchto oblastech představena rozumná řešení. V opačném případě nastává nebezpečí, že se těchto témat chopí extremisté, což by bylo neštěstí.

Ředitel Ústavu světových dějin FF UK Martin Kovář poukázal před časem na to, že jsme součástí neformálního amerického impéria. „Dnešním evropským lídrům chybějí politická odvaha, politický leadership,“ zhodnotil historik. Máme nedostatek politických osobností?

Lepší průměrný politik vyznávající demokracii a lidská práva než schopný politik všehoschopný. Ale jinak má pan Kovář pravdu. Evropa postrádá velké osobnosti. Nenapadá mě nikdo, kdo by se dal nazvat státníkem v pravém slova smyslu. Velké osobnosti povstanou obvykle ve vyhrocené době nebo době vyžadující radikální změnu. V Hitlerově éře se objevil Churchill, v zatuchlé sovětské totalitě Gorbačov, v bažině normalizace Havel. Že by dnešní doba nebyla ještě dostatečně vyhrocená? Avšak přivítal bych, kdyby se na evropské politické scéně objevil státník schopný jasně pojmenovat věci pravým jménem, který by uměl zřetelně vymezovat evropský prostor vůči jiným prostorům, aniž by živil nevraživost vůči odlišnostem. Chybějí velké vize, ale na druhou stranu je třeba si vážit i konsenzuálních přístupů, v čemž podle mého soudu vyniká Angela Merkelová. Z pohledu naší republiky je současná německá zahraniční politika možno říci požehnáním, i když je otázkou, zda Německo nebude muset současný pacifismus, vzhledem ke svému dominujícímu postavení v Evropě, přehodnotit

Václav Havel stavěl svou politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?

Když John Locke v 17. století formuloval myšlenku přirozených práv člověka, mínil tím, že tato práva se týkají všech lidí bez rozdílu, ať už žijí kdekoli na planetě, v kterékoli době, jsou chudí nebo bohatí, malí, velcí, inteligentní nebo hloupí. Termín přirozený znamená, že se s nimi člověk rodí, patří k člověku jako lidské bytosti, zkrátka tvoří lidskou přirozenost, proto dostala ve dvacátém století název lidská. Jsou to práva na život, svobodu a majetek. Hugo Grotius v tomtéž století pak vyslovil požadavek, že by se tato práva měla stát základem mezinárodního práva. Jinak řečeno, lidská společnost nemůže smysluplně fungovat bez vzájemného respektování těchto práv, čili lidé by se měli dohodnout, a to také zakotvit do mezinárodních smluv a právních ustanovení, že se nebudou zabíjet, okrádat a budou se vzájemně respektovat. Ve dvacátém století byla tato práva blíže specifikována, rozpracována a definována v různých deklaracích, prohlášeních a na nejrůznějších konferencích a úrovních, neboť se v nebývalé míře utrhli ze řetězu různí vůdcové, diktátoři a tyrani, kteří nastolili ve svých zemích totalitu. Volání po svobodě ze strany představitelů demokratických zemí a disidentských hnutí bylo oprávněné a legitimní a zcela v intencích Johna Locka, který dovoloval, aby vláda, pokud se zpronevěří svému poslání nočního hlídače základních lidských práv, byla svržena.

Je zřejmé, že pokusy upřednostňovat svoje mocenské touhy a ambice na úkor lidských práv neskončí do konce věků. Proto sledovat a zasazovat se o dodržování těchto práv ať už kdekoli na světě je správné, dobré a žádoucí. Nikdo nesmí být nucen, aby se těchto práv zříkal, leč by sám chtěl. Ale to už je jiný rozměr, pro nějž se člověk rozhodne, zda stojí za to ho žít, což jest onen rozměr sociální, altruistický. Stát, který klade akcent na dodržování lidských práv a svobod, nutně také musí nastavit svoji správu tak, aby se neztratily a byly podporovány hodnoty, které činí člověka svobodnějším. Nemůže se mi dostatečně svobodně dýchat, jestliže mám hlad nebo nemám rodinu, nemohu se vzdělávat nebo nemohu zajít na dobrou kulturu a umění či do panenské přírody. Koneckonců Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948, což je zásadní dokument týkající se lidských práv, zahrnuje ve výčtu lidských práv kromě práv na svobodu pohybu, přesvědčení či projevu apod. také např. právo na práci, svobodnou volbu zaměstnání, určitou životní úroveň, vzdělání i právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti.

Podle organizace Oxfam bude v roce 2016 několik nejbohatších jedinců světa, kteří představují přibližně jedno procento celkové populace na Zemi, vlastnit větší majetek než zbývajících 99 procent obyvatel planety. Jak jsme se dostali do bodu, kdy jedno procento obyvatel diktuje požadavky zbylým 99 procentům?

Max Weber by nám vysvětlil, že za počátek tohoto stavu může tzv. duch kapitalismu, který se uchytil na Západě. Co to je, zeptal by se nás. A kdybychom váhali s odpovědí, pokračoval by: Touha po penězích a majetku je u lidí v každém koutu světa stejná. Jenže na Západě vznikl zvláštní postoj k majetku, duch kapitalismu, reprezentovaný křesťanskou protestantskou morálkou, která se opírala o dva základní naukové pilíře: predestinaci a puritánství. Byly to představy a hodnoty typické pro první obchodníky a průmyslníky. Člověk měl usilovat o to, aby se dostal mezi vyvolené, kteří jsou předurčeni ke spáse. Ukazatelem Boží přízně měl být úspěch v podnikání, řečeno starozákonní mluvou, mít hojnost bravu a skotu. Dařilo-li se mu, bylo to znamení, že Bůh s ním počítá. Zároveň však věděl, že nesmí své bohatství užívat k rozmařilému životu a pohodlí, aby nepadl do osidel Božího nepřítele. Měl žít zdrženlivým, asketickým a střízlivým způsobem života a peníze dál investovat. Avšak dnes, dodal by Max, honba za majetkem ztratila původní etický smysl a spojuje se s tužbami ryze světskými. A určitě by s námi souhlasil, kdybychom vážně pojali úmysl znovu vzkřísit onen etický aspekt nerozmařilého života a přebytky investovat do těch, kteří mají málo nebo nic. Tak by potom vytryskl pramen živé vody, který by oživil naši vysychající civilizaci.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniela Černá

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Stále více lidí si uvědomuje, co se odehrává na Kavčích horách. Za Wollnera, Fridrichovou nebo Moravce už by ani chvilkaři moc dlouho nebojovali. Bobošíková nabádá poslance k odvaze

7:49 Stále více lidí si uvědomuje, co se odehrává na Kavčích horách. Za Wollnera, Fridrichovou nebo Moravce už by ani chvilkaři moc dlouho nebojovali. Bobošíková nabádá poslance k odvaze

ROZHOVOR „Konečná zodpovědnost za stav ČT neleží na generálním řediteli ani na Radě, ale právě na po…