Které body vývoje byste zhodnotil jako nejzásadnější pro českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Jak se zpětně díváte na vstup do evropských struktur?

Jestliže člověk vstoupí do nějaké organizace, spolku či klubu, je to proto, že ho činnost tohoto uskupení zajímá a chce se podílet na jeho práci a aktivitách. Zároveň tím také dává najevo, že vyznává určité hodnoty, normy či vzorce chování. Česká republika dala jasně najevo, do kterého civilizačního okruhu patří, když vstoupila do Severoatlantické aliance a stala se členským státem Evropské unie, čemuž předcházely dva zásadní úkony, to jest stažení ruských okupačních sil z našeho území a rozpuštění Varšavské smlouvy. Vstup do struktur NATO a do společenství státu EU jsou bezpochyby dva nejzásadnější kroky, co se týká geopolitické pozice, které naše republika za posledních pětadvacet let podnikla.

Tím se přihlásila k principům, v nichž je zakotvena západní civilizace, což jsou křesťanské hodnoty se svými hebrejskými a antickými kořeny. Na znovuobjevení, očištění a posílení těchto kořenů a hodnot má nyní Česká republika mimořádnou šanci v klidu pracovat, neboť je jí zaručena historicky naprosto bezprecedentní bezpečnost, o níž jsme si mohli např. v době tzv. první republiky nechat jen zdát. Je to práce lopotná, leč nezbytná, jestliže nechceme, aby se naplnil výrok Alexandra Solženicyna: „Chcete-li zničit národ, odřízněte jej od jeho kořenů.“

Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA, zároveň je kritizována česká politická praxe za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je podle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?

Vztah naší země ke Spojeným státům americkým je podmíněn historickou zkušeností a faktem, že USA jsou v současnosti stále jedinou dominující světovou velmocí. Vztah k USA je tak (nejen) pro ČR naprosto klíčový. USA udělaly v posledních dvou dekádách řadu geopolitických chyb, avšak na druhou stranu je nutné připomenout, že na ně pomalu celý svět ustavičně vkládá odpovědnost za téměř jakékoli lokální válečné konflikty a nepokoje. Stálo by za zamyšlení, jak by se v podobné roli zachovala nějaká jiná velmoc – např. Čína či Rusko. Není přitom možné opomenout to, že americká politická reprezentace je za tyto chyby (například invaze do Iráku v roce 2003) doma silně kritizována a nese si za ně také politickou odpovědnost. Podobnou úroveň kritiky a reflexe bychom v Číně či Rusku hledali marně.