Turecko se rozhodlo vojensky zasáhnout v Sýrii s tvrzením vytvoření zóny pro migranty. Spojené státy v čele s Donaldem Trumpem proti tomu protestují. Co rozhodnutí Turecka vypovídá o turecké politice? A co říci k obviněním, že Spojené státy Kurdy v podstatě zradily?
Řekl bych, že turecká politika vůči Blízkému a Střednímu východu a především vůči Sýrii je dlouhodobě jasná s tím, že v sobě odráží největší problém, který Turecko na Blízkém východě má, a to je obsese z Kurdů. Obavy z jakékoliv emancipace jakékoliv části Kurdů, především v tomto případě syrské, což by ovlivnilo osmnáctiprocentní kurdskou menšinu na území Turecka, se kterou má Turecko letité problémy a na jejímž konci je čtyřicet tisíc mrtvých Kurdů, které Turecko jednoznačně šmahem označuje za teroristy a likviduje je libovolně, aniž se nad tím jakkoliv mezinárodní společenství pozastavuje.
To, že se Turecko chce vojensky angažovat na území nezávislého státu, Sýrie – a je zvláštní, že k tomu nehledá ani žádnou rezoluci rady bezpečnosti OSN –, je jen dalším pokračováním rozbíjení už ne tak příliš funkční, ale stále ještě nějaké politiky OSN a rezolucí Rady bezpečnosti OSN a podobně. Je to po mém soudu pokračování porušování mezinárodních pravidel. Zároveň to je další důkaz, že Ankara se již dávno nechová jako členská země Severoatlantické aliance, má dnes mnohem blíže do Teheránu i do Rijádu než třeba do Berlína či Paříže. Turci nikdy neměli opravdový zájem bojovat proti Islámskému státu, který bojem v Sýrii se syrskými Kurdy aktivně snižoval turecké bezpečnostní obavy z jejich možné emancipace. Turecko má armádu natolik velkou, druhou největší v Alianci, že kdyby chtělo, tak by Islámský stát rozmázlo. Ono ale nechtělo, byť rétoriku mělo opačnou.
Turecko se chová, jak je zvykem na Blízkém východě, podle pořekadla – nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Myslím, že si Turecko v regionu v zásadě chce dělat svou politiku bez ohledu na jiné. Řešení konfliktu v Sýrii trochu konzultuje s Íránem, mnohem více s Ruskem. U Spojených států si dokázalo svojí razantní politikou, která se Donaldu Trumpovi zřejmě hodí, vyjednat ústupek, že Spojené státy hodí syrské Kurdy přes palubu, nebo jak se dnes říká – Spojené státy je hodí pod autobus a dá mu volnou ruku, aby vytvořilo třicet kilometrů široké bezpečnostní pásmo, do kterého by mimo jiné začalo vracet syrské běžence, kterých má na svém území více než tři miliony. Donald Trump poté, vystaven domácímu tlaku za zradu svých největších spojenců, pronesl své silácké: absolutně zničím tureckou ekonomiku, pokud to Turci přeženou. Co znamená, přeženou, je ovšem velmi nejasné a vágní varování. Jistě tím ale myslel, že se nesmí jejich vojenská akce dotknout amerických vojáků. Zda je to v souvislosti s fanfárou definitivního stažení americké armády ze Sýrie, nevím. Ale dalo by se to očekávat, protože Donald Trump přes všechny své snahy, které zatím nevedly k úspěchu, chce mít alespoň jeden zahraniční úspěch či příklad do voleb, které začnou příští rok. A to: přivedl jsem naše hochy ze Sýrie tak, jak jsem sliboval v předvolební kampani. Byť je americký kontingent dnes v Sýrii malý.
Chtěl bych říci ještě jednu věc. Katastrofální politika Spojených států na Blízkém východě a v Sýrii obzvlášť bohužel umožnila triumfální návrat Ruska na mezinárodní scénu a způsobila další prohlubování problémů na Blízkém východě. Dala příležitost Rusům se opět etablovat v tomto problematickém regionu. Výrazně napomohla Rusům udržet si své dvě základny v Sýrii – Taurus a Latákii. A umožnila Rusku si vyzkoušet v praxi řadu nových zbraní. A samozřejmě vyzkoušení nových zbraní v bojích umožnilo Rusku zvýšit jejich obchodní potenciál a potenciální zákazníci tak, jak to vždy chtějí, viděli, že zbraně prošly bojovým křtem a že se osvědčily.
Politika Spojených států vůči Blízkému východu je čím dál tím horší a zůstává otázkou, k čemu to skutečně povede. Po mém soudu, a toho se bojím dost, povede k dalšímu chaosu a problémům v oblasti.
Syrští Kurdové se spojí podle posledních událostí s Bašárem Asadem. Dalo se to očekávat?
Politika Spojených států na Blízkém východě, a především pokud jde o Sýrii, je opět taháním aktérů do náručí těch, se kterými by za normální situace nespolupracovali. Viděli jsme to při – jak už jsem jednou řekl – triumfálním návratu na zahraniční politickou scénu Ruské federace, pokud jde o spojení s Bašárem Asadem. A nyní to vidíme také, protože s nikým jiným spolupracovat nemohou, takže budou smlouvat s vládou Bašára Asada. Sice to nebude spojenectví z lásky, ale spojenectví pragmatické, protože jim nikdo jiný nezbude. Ještě k tomu mohou přizvat Rusko a celá ta devastační politika Spojených států na Blízkém východě, především Sýrie, bude dokonána. Já si myslím, že dnes vůbec nevidíme a nevíme, kde je ona hranice turecké angažovanosti, kdy – když to přeženeme, jak říká Donald Trump – vás zničíme. Ale kdo řekne, co je přehnané ze strany Turecka? A kde je reakce Damašku a podobně?
K doplnění celého chaosu bych ještě přidal jednu věc, a to je návštěva Jense Stoltenberga (generální tajemník Severoatlantické aliance, pozn. red.) v Turecku, kde hovořil s ministrem zahraničních věcí. Já chápu, že je to věc diplomacie, ale jak může generální tajemník Severoatlantické aliance mít pochopení pro bezpečnostní zájmy a jejich dosažení na straně Turecka, když je to v příkrém rozporu s Washingtonskou smlouvou a článkem číslo 1, který zavazuje všechny země řešit sporné problémy mírovými prostředky.
Je evidentní, že Turecko se nechová jako členský stát Severoatlantické aliance, ale má pochopení některých politiků Severoatlantické aliance, byť musíme podotknout, že Francie a Německo celkem unisono zakázaly prodej zbraní do Turecka a vyzvaly Turecko k ukončení celé agrese. Otázka je, zda si z toho Turecko něco dělá.
Psali jsme:
Jaký vývoj očekáváte dál? Jak jsem sám řekl, Kurdům nic jiného nezbývá než dohoda s Asadem…
Podle mého názoru má situace zaděláno, aby nešlo jen o limitovaný konflikt v třicetikilometrovém pásmu v severní Sýrii. Spojenectví ze strany Asada ukazuje, že tím bude brnkat na nervy mezinárodnímu společenství. Existuje nebezpečí, aby to nevyvolalo velkou válku, protože koneckonců když už nic, tak je to agrese jednoho členského státu Severoatlantické aliance na území jiného svrchovaného státu – byť donedávna ještě v hluboké občanské válce. A Sýrie chce evidentně bránit své území a možností toho, že vznikne větší konflikt, může právě brnkat na nervy mezinárodnímu společenství. Toto spojenectví – a nevím, do jaké míry je Sýrie připravena se rozmáchnout – může konflikt rozšířit z třicetikilometrového pásma. Nemáme žádnou jistotu, co a kdo udrží Erdogana na uzdě, tak aby ve své obsesi proti Kurdům nezašel příliš daleko.
Před dvěma měsíci zanikla rusko-americká smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu, která zakazovala oběma stranám zařadit do arzenálu rakety odpalované ze země s doletem 500 až 5 500 kilometrů. Skončila po 32 letech. V podstatě po pár dnech po ukončení smlouvy už obě strany stihly uskutečnit raketové testy. Je v ohrožení bezpečnost celého světa, jak se kolem tohoto téma diskutuje?
Jsem přesvědčen, že ke zrušení smlouvy dojít nemělo. Registroval jsem obviňování Ruska z porušování smlouvy, ale já dnes již nemám žádné možnosti si ověřit, zda tak Rusko skutečně činilo, takže nechci a priori říkat, že podezření byla oprávněná, či nikoliv. Ale myslím si, že věc stála za nějakou snahu jednat, protože možnost takovouto smlouvu obnovit a případně do ní začlenit ještě další státy, jako je Čína a podobně, bude podstatně složitější, než kdyby k těm jednáním došlo. A to je fakt.
Zda byla snaha jednání realizovat, si nejsem úplně jist, ale vše bohužel zapadá do období, v němž byl manévrovací prostor Donalda Trumpa vůči Rusku výrazně limitován mnohdy až hysterickým Kongresem, zblázněnými americkými médii a dozvuky Muellerovy vyšetřovací komise. To, že by se tím bezpečnost zhoršila nějak dramaticky, si nemyslím, protože část těchto střel tu byla stejně už dávno, takže nevidím žádný důkaz, že by došlo k okamžitému nárůstu rozmístění těchto zbraní, a tím zhoršení bezpečnostní situace. Věřím, že na obou stranách bude stále panovat zdrženlivost a snaha celou záležitost neeskalovat. Alespoň k tomu nevidím žádné nutné politické tlaky či nějaké konotace zhoršené bezpečnostní situace.
Ruský prezident Vladimir Putin poslal dopis světovým politikům včetně představitelů členských států Severoatlantické aliance. V něm navrhl moratorium na rozmístění raket středního a kratšího dosahu v Evropě. V evropských metropolích ale podle Kommersantu závazek nevzbudil žádné nadšení, protože Moskva podle NATO už takové rakety na svém území má. Měla výzva nějaký smysl? O čem kromě jasné nedůvěry tohle svědčí?
Západní země se domnívají – po vzoru především Spojených států –, že již tento typ raket má Rusko rozmístěno například v Kaliningradu. Je otázka, zda mají dostřel více než 500 km, nebo jak Rusové tvrdí, pouhých 490 kilometrů. Neumím posoudit, zda tomu tak je. Nedůvěra ve vztahu k Rusku je dlouhodobá, do jaké míry je oprávněná, na to jsou samozřejmě rozdílné názory na obou stranách. Někdo vidí v Rusku vše špatné, někdo vidí v Rusku vše dobré. Já bych byl v tomhle přece jen trochu opatrný. Snažil bych se vidět ruskou politiku, ruskou reakci na politiku Západu jako agresivně obrannou, v rámci které a vůči rozšiřování Severoatlantické aliance může Rusko sahat k opatřením, o nichž se bude domnívat, že pomohou čelit tomu, co Rusko vnímá jako své největší ohrožení, což je Severoatlantická aliance. Samozřejmě se musí vkrádat palčivá otázka pro nás a pro země Severoatlantické aliance: jak to, že jsme téměř třicet let pro rozpadu Sovětského svazu nepřesvědčili Ruskou federaci, že nejsme jejich nepřátelé?
Jednoduché odpovědi typu, že Kreml vždy potřebuje nějakého vnějšího nepřítele, považuji za velmi laciné a rychlé. Je třeba se vrátit k období – a v tomto týdnu jsme si ho připomněli – sjednocení Německa. Tehdy Sovětský svaz jako jeden z vítězů druhé světové války a signatář Postupimské dohody musel souhlasit se sjednocením Německa a v rámci toho dostal Gorbačov ujištění nejenom od německého kancléře Kohla, ale i Spojených států, že voják Severoatlantické aliance nebude ani na území bývalé NDR.
Dnes je Severoatlantická aliance až na hranicích s Ruskem a Rusko to evidentně vidí jako své ohrožení. Je tedy otázkou, zda rozšiřování Severoatlantické aliance nebylo porušením slova, které Sovětský svaz dostal. A jestli to nebylo příliš flagrantní přehlížení ruských bezpečnostních zájmů a zda to byl krok, který skutečně vedl ke zvýšení bezpečnosti v Evropě. Nechám na každém čtenáři, aby se pokusil na tuto otázku odpovědět sám.
V České republice otevřeně podpořila i vyjádřením na Facebooku zmiňovanou iniciativu Putina SPD. „Jaderný konflikt mezi velmocemi bychom nejvíce odnesli my ve střední Evropě.“ A následovala reakce dokonce od důstojníka Generálního štábu Armády ČR, což je poměrně neobvyklé. „Sdílím, protože by si člověk myslel, že kolaborantství s autoritáři už si tahle země zažila sakra dost.“ Otakar Foltýn věří, že se tímto SPD zdiskredituje. Je podpora Putinovy výzvy projevem kolaborace a poklonkování Rusku?
Chtěl bych vyzvat, abychom v rámci dialogu – pokud se považujeme za demokraty – vynechali slova kolaborant, zrádce, agent, troll, elf a další hrozné přezdívky, které se prohánějí veřejným prostorem včetně pravdoláskařů, havloidů, pražské kavárny. Abychom reagovali věcně a abychom debatu drželi v mezích slušnosti. Pro některé protagonisty, a to i na stránkách těchto listů, to bude evidentně velmi obtížné.
Nemyslím si, že raketo-jaderný konflikt mezi Spojenými státy a Ruskem by odnesla na prvním místě nejvíce střední Evropa. Cíle by byly primárně v Rusku a ve Spojených státech. Nevěřím, že by při raketo-jaderném útoku na Rusko reagovala ruská strana úderem na Prahu. To je podle mne naprosto scestné. Samozřejmě druhotně by kvůli šíření radioaktivity a dalších dopadů došlo k vážnému ohrožení naší země. Vzpomeňme havárii Černobylské elektrárny, jejíž dopady byly vážně cítit i v Československu. Samozřejmě by záleželo na rozsahu útoku, ale primárními cíli by byly hlavní městské aglomerace a vojenské základny a jiné důležité objekty na obou stranách Atlantiku. Střední Evropa by to odnesla druhotně, o tom není pochyb. Utěšovat se tedy, že by nás raketo-jaderný konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy nezasáhl, by po mém soudu byl velký omyl. Obecně je více než jasné, že neomezený konflikt by byl zkázou pro celý svět.
Hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou chce, aby Česko rozvíjelo vlastní bezpečnostní politiku, bez ohledu na naše členství v NATO. „Hnutí SPD rovněž žádá vznik vlastní bezpečnostní a zahraniční politiky ČR. V současné době fakticky neexistuje a jsme plně v rukou globalistů EU a USA,“ stojí v prohlášení SPD. Co vy na to?
Vezměme si to takhle. Jsme členskou zemí Severoatlantické aliance, vstoupili jsme do ní po velkém úsilí a po přáních i mnoha generací minimálně po roce 1968 a neumím si představit, že v rámci Severoatlantické aliance budeme mít jinou bezpečnostní a obrannou politiku, než má Severoatlantická aliance. Pokud jde o Evropskou unii, která se holedbá tím, že má společnou zahraniční bezpečnostní a obrannou politiku – já podotýkám, že ji má jenom na papíře, nikoliv v praxi –, tak naše vlastní bezpečnostní politika nebo obrana by v onom velkém nedostatku tolik nevyčnívala. Omlouvám se za účelovou nadsázku. Naším cílem by mělo být – pokud se k nějakým společným hodnotám v rámci Evropy hlásíme, abychom nebudovali něco zvláštního.
To, že bychom měli v rámci našeho postavení v Evropě a sledování životních zájmů udržovat dobré vztahy jak se Západem, tak i s Východem, je možná to, co mělo SPD na mysli, ale nechci jim nic podsouvat, nejsem jejich člen ani vysvětlovač politiky, ale myslím, že tohle bychom měli rozhodně sledovat a prosazovat pokud možno v maximální shodě celého politického spektra. Co si myslím, a to z jejich vyjádření není zřejmé, že bychom neměli budovat Armádu České republiky pouze jen jako součást Severoatlantické aliance, ale jako atribut nezávislosti a svrchovanosti České republiky. Abychom budovali armádu nejenom jako volnou množinu expedičních součástí, které budeme přičleňovat – tu jednu brigádu německé divizi, tu druhou polské, ale abychom o ni začali uvažovat jako o Armádě České republiky a abychom ji budovali, cvičili, vyzbrojovali a plánovali, že ji budeme nasazovat i jako celek. Nikoliv to, co jsme z ní udělali – tedy jednotlivé expediční součásti. Jsme a měli bychom být pevnou součástí Aliance a Evropské unie, to neznamená, že nemáme o armádě přemýšlet v duchu toho, jak jsem řekl.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
