Jedním z globálních témat je trvale udržitelný rozvoj. Jak se v současnosti mění pojetí udržitelnosti a co je vlastně rozvoj?

Ta otázka je hlubší, než se na první pohled zdá. V současnosti je módní tzv. mělká ekologie a představa, že budeme spotřebovávat stejně nebo více, ale budeme šetrnější k přírodě, že například nebudeme topit hnědým uhlím, ale energii získáme z větrných nebo solárních zdrojů. Ono je to ale jen jako bychom jeli autem k propasti a nové technologie nám pomáhaly pouze snižovat rychlost. Obrazně řečeno, budeme kouřit dál, ale použijeme cigarety s filtrem.

Existuje ale i jiný pohled, podle kterého je potřeba hlubší zásah, v němž jde o změnu postojů člověka. Zmíněný šetrný přístup splňuje základní paradigma této civilizace, totiž že štěstí člověku přinese to, že se obklopí kruhem z věcí. Možná nás čeká daleko hlubší přeformulování toho, proč jsme zde, co nás naplňuje a jaké je zadání života. Vždy tu a tam někdo zastával názor, že štěstí člověku přinese, když bude mít co nejvíc peněz, ale nikdy až do současné doby na této myšlence nebyly založené celé státy – dnes je to tak, že cílem občana je, aby nerušeně bohatl, a cílem státu je, aby mu to umožnil. Velmi bych se proto přimlouval, aby nás úvahy o udržitelném rozvoji vedly k promýšlení toho, co skutečně přináší stěstí a proč jsme zde na světě.

Naznačujete, že lidstvo čeká změna. Přijde postupně, evolučně, anebo k ní dojde nějakým nárazem, krizí nebo katastrofou?

Náraz to samozřejmě může urychlit, Carl Gustav Jung pravdivě říká, že krize je šance. Pamatuji na 80. léta, kdy u nás začala ekologická hnutí a všichni se nám smáli, že se nic nemůže prosadit, protože sázka na sobectví člověka je naprosto jistá. Dnes v roce 2016 má třeba takový fair trade stále větší objem, projekty na záchranu přírody mají podporu velkého množství lidí a při všem, co můžeme mít proti stranám zelených, je jasné, že v řadě zemí tyto strany mají zajímavé programy i úspěch. Svědčí to o tom, že zřejmě nejsme tak sobečtí a cyničtí, jak si sami o sobě myslíme. Možná, že devastace přírody a konzum povedou k tomu, že další generace začnou promýšlet základní otázky člověka. Nějaká děsivá krize to může urychlit, k transformaci ale může dojít i postupně.