Během diskuse v České televizi se k tématu mimořádné série nehod nečekaně objevilo jméno generála Ludvíka Svobody, když moderátor Jakub Železný mimochodem poznamenal, že vicepremiér Karel Havlíček pendluje mezi nábřežím Na Františku a nábřežím, které se bůhvíproč jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi. Co si o tom myslíte? Mělo by se opravdu přejmenovat?
Nebylo by to poprvé a ani naposledy, co bychom něco přejmenovali, tak jako neustále přepisujeme naši historii, ačkoli se už jednou odehrála. Nemyslím tím její hodnocení, to se může různit, ale sám fakt, co a jak se skutečně už stalo a nedá se změnit. Tím je i životopis generála Ludvíka Svobody, našeho osmého prezidenta, který také už skončil.
Prakticky celý svůj život zasvětil armádě. V první světové válce bojoval na východní frontě v řadách rakouské armády, v roce 1915 se však nechal zajmout u Tarnopolu. Nejdříve vstoupil do kyjevského hasičského sboru, o rok později se však přihlásil do československých legií, prošel s nimi sibiřskou magistrálu a složitou cestou přes Japonsko, Tichý oceán a Spojené státy se dostal zpět do Československa.
Po válce sloužil nejprve v Kroměříži, poté v Zakarpatí, a protože se při službě v Užhorodu naučil maďarsky, vyučoval tento jazyk na Vojenské akademii v Hranicích. Nacistická okupace ho znovu zastihla v Kroměříži, odkud se v září 1939 dostal ilegálně do Polska. Zformoval ze 700 našich vojáků legion, s nímž přešel do SSSR. Tam se podílel na vojenské dohodě mezi oběma státy, podepsané měsíc po napadení SSSR Německem. V ní byla zakotvena také spolupráce československých a sovětských vojenských zpravodajských služeb. Na jaře 1941 byl jmenován zástupcem velitele tajné čs. vojenské mise. Kvůli jejímu působení, jak se píše v jiném článku, byl souzen a druhý den ráno měl být dokonce popraven.
VÍCE JSME O ŽIVOTĚ LUDVÍKA SVOBODY PSALI ZDE
Svoboda si celou historku s vojenským soudem zaznamenal ve svém deníku, který si vedl, ale ztratil se. Obával se, aby se nedostal do rukou NKVD, protože v něm měl i jiné poznámky, nelichotivé vůči Sovětům. Například to, že se podílel na zprávě pro československou vládu v londýnském exilu o Češích a Slovácích, vězněných v sovětském gulagu. Právě ty chtěl Svoboda získat pro vstup do samostatné československé jednotky, o jejíž vznik usiloval, a potřeboval, aby to Beneš zařídil u Stalina. Zprávu o nich poslali do Londýna po plk. Vodňanském, ale loď, která ho tam vezla, se potopila.
Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku. Od roku 1937 do rok 1945 působil v sovětské metropoli československý vyslanec, později velvyslanec Zdeněk Fierlinger. Ale když SSSR po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 uznal Slovenský štát, ten zřídil v Moskvě také své velvyslanectví. Po přepadení Německem Stalin uznání Slovenska zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa.
Po různých peripetiích se Svoboda, tehdy plukovník, dostal do Buzuluku, kde začal vytvářet z českých a slovenských občanů samostatnou jednotku, posléze armádní sbor, s nímž se probojoval po boku Sovětské armády do Československa.
Takže jeho pobyt v SSSR nebyl tak jednoduchý a růžový, jak se někdy líčí, a čímž se vysvětluje, že se tak snadno podrobil Sovětům v srpnu 1968 při moskevských jednáních.
Jaká byla vlastně jeho úloha v srpnu osmašedesátého roku? Ta se mu nyní také velmi vytýká, že se nepostavil na odpor...
Jeho negativní hodnocení některými novináři a politiky se opírá o jeden Svobodův citát, kdy řekl Dubčekovi a dalším: „Tak už přestaňte žvanit a podepište, prožvanili jste se až k okupaci.“ To sice řekl, ale souvislosti byly složitější.
Objasnil mi je jak třeba Zdeněk Mlynář, tak Svobodova dcera Zoe Klusáková-Svobodová, kterou jsem v Praze několikrát navštívil. Tehdy, v těch srpnových dnech, byla na Hradě s otcem a s celou svou rodinou. Přijeli totiž k němu na večeři a zůstali tam spát. Tak byla svědkem nočního příjezdu sovětského velvyslance Červoněnka, který ho informoval o tom, že vojska pěti států Varšavské smlouvy v příští hodině zahájí okupaci Československa. Žádal ho, aby jako vrchní velitel vydal naší armádě rozkaz nepostavit se na ozbrojený odpor. Červoněnko to vyřizoval vestoje, Svoboda mu ani nenabídl židli a okamžitě proti tomu protestoval.
21. SRPEN 1968 V TEHDEJŠÍM FILMOVÉM TÝDENÍKU
Když po probdělé noci se alespoň na pár hodin uchýlili do domečku v Královské zahradě, kde prezident bydlel, a ráno vyšli ven, aby došli do prezidentské kanceláře, zastavil je sovětský voják s namířeným samopalem a s povelem, že nikam nesmějí. Svoboda na něj rusky spustil, co si to vůbec dovoluje k Hrdinovi SSSR, sklonil mu samopal a prošel dál, aniž poslouchal, co zkoprnělý voják brumlá. Zoe zůstala v otcově pracovně i poté, když odletěl do Moskvy, byla s ním stále v telefonním spojení, až do jeho návratu. A do Moskvy odletěl právě proto, aby zachránil naše uvězněné představitele. Předtím odmítl nejrůznější návrhy z různých stran, ať buď jmenuje „dělnicko-rolnickou revoluční vládu“, či naopak, jak navrhoval třeba Mlynář, svou vlastní, jíž by také předsedal. To vše odmítl s tím, že máme přece legálně zvolené orgány a ty musí nadále vykonávat své vládní povinnosti.
Jediný Svoboda z naší delegace pochopil, že v Kremlu nesedí u jednacího, ale podpisového stolu, že dokument ležící na stole není k diskusi, ale pouze k podpisu. A bude tam ležet tak dlouho, pokud nebude podepsán, protože o nějakém jednání ani nebyla řeč. Čím déle se bude oddalovat jeho podepsání, tím déle tam budou naši nejvyšší představitelé vězněni. A tím více hrozí doma nebezpečí, že dojde ke krveprolití, protože na obou stranách poroste napětí, nervozita a tím i možnost prvních střetů.
V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a vysočanským sjezdem KSČ, který v té době také předčasně probíhal, byla pasáž, jež prezidenta opravňovala žádat rychlé zakončení jednání. V tomto dopise z 23. srpna 1968 bylo napsáno: „Napětí se neustále stupňuje … jen s krajním vypětím je udržován klid … Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. To zvyšuje jejich nervozitu … Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo …“
Právě krveprolití chtěl Svoboda stůj co stůj zabránit, protože v životě viděl příliš mnoho prolité krve. Rovněž až příliš dobře znal Sověty, aby pochopil, že kam jednou stane bota sovětského vojáka, neustoupí ani o píď. A také, koho jednou zavřou, hned tak nepustí.
Takže, podle vás, nejednal ze zbabělosti, jak to líčí někteří u nás?
Nejednal tedy jako zbabělec, ale jako voják, který si uvědomoval, že proti půl milionu po zuby ozbrojených okupantů jen holé ruce nic nezmohou. O jeho statečnosti svědčí mj. vyznamenání, která dostal: nejen známé tituly Hrdiny SSSR a ČSSR, ale také francouzský Řád čestné legie – velkodůstojník, válečné ocenění USA Řád legie cti, nejvyšší vyznamenání řady evropských států, dokonce řád templářských rytířů a další. Kromě toho, že čtyřicet našich měst a obcí ho prohlásilo za čestného občana. To cituji ze své připravované knihy Soukromí prezidentů, kde uvádím o Svobodovi další méně známá či neznámá fakta.
Když jsem se zmínil i o jeho americkém ocenění, musím ještě dodat, že Svoboda, spíše jako voják než politik, si v srpnu 1968 rovněž uvědomoval, že kdybychom se postavili na odpor, nepodpořil by nás absolutně nikdo. Když přistávaly sovětské antonovy v Ruzyni, na západní straně hranic se nezvedlo ani jedno letadlo, ačkoliv do té doby bylo pevným zvykem, že start byť jen jednoho našeho vojenského letadla provázel start amerického. Naopak Američané stáhli své vojáky o padesát kilometrů dál od našich hranic, aby náhodou nedošlo k nedorozumění, kdyby někteří sovětští vojáci minuli hraniční sloupy.
A také další proces, jenž u nás probíhal pod dohledem Sovětů, byl pod vlivem vztahů velmocí USA a SSSR. V prosinci to jasně řekl našim představitelům americký kongresman Charles Vanik, který navštívil naši republiku. Projevil obavu z dosud neurovnaných československo-sovětských vztahů a opakoval, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR. Prezident Johnson se k agresi vyjádřil, že to je jen malá nehoda na cestě k uvolnění. Když přijímal sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina, který mu přišel oznámit, co se stalo, a předat mu písemnou nótu, americký prezident stočil rozhovor na svůj ranč v Texasu a k dokumentu jen podotkl, ať mu ho Dobrynin nechá na stole, ráno si ho přečte.
Proč ti, kteří ještě dnes, po více než padesáti letech, kritizují Svobodu za zbabělost, se ani slovem nezmíní o postoji amerického prezidenta? I kdybychom se postavili na odpor, kdo by nás podpořil? Ani vrátný z Bílého domu, z Elysejského paláce či z kteréhokoliv sídla hlav států západního světa!
21. SRPEN 1968 V AMERICKÉM TELEVIZNÍM VYSÍLÁNÍ
Znal jste se s generálem Svobodou osobně?
Poprvé jsem za ním byl ve Vojenském historickém ústavu, když jsem v polovině šedesátých let společně s reportérem slovenské Smeny Gavrilem Gryzlovem připravoval sérii reportáží o cestě čs. armádního sboru z Buzuluku do Prahy.
Když jsem se zmínil o důvodu svých návštěv generála Svobody v ústavu pod Vítkovem, nedodal jsem ještě jeden: byl jsem současně ústním pošťákem generála s Ukrajinkou Lídou Uvarenkovou.
Můžete nám tedy prozradit něco více o jeho soukromém životě?
V něm hrála velkou roli právě Lída Uvarenková. Do války bývala slavnou gymnastkou, právě při jejím vypuknutí byla v Leningradě na všesvazovém soustředění nejlepších gymnastek. Okamžitě se vydala pěšky, všechny vlakové soupravy zabrala okamžitě armáda, zpět do rodného Kyjeva, kde měla rodinu. Než tam však došla, Kyjev už okupovali Němci.
Lída tak zůstala v kyjevských lesích jako partyzánka až do chvíle, kdy se objevily sovětské tanky. Ten první nesl název Jánošík a patřil československému armádnímu sboru. Přisedla si na tank a jako rodilá Kyjevanka ho doslova protahovala kyjevskými ulicemi a uličkami, aby obešli německé palposty, až se dostali k závodu Bolševik, na třídu Pobědy a přes Kresčatik k břehům Dněpru.
Tak se stalo, že Kyjev osvobodili vlastně naši vojáci. Za její statečnost jí nabídli, aby už zůstala u naší jednotky. Nejprve jako zdravotní sestra a od Bílé Cerkve, když si jí všimnul Svoboda a zalíbila se mu, jako jeho asistentka.
Tak došli do Prahy, kde po vítězství zůstala ještě necelé dva roky. Bylo to však neúnosné, Svoboda byl jmenován ministrem obrany, setkal se znovu se svou rodinou, kterou pomohli ve svých úkrytech zachránit partyzáni, a tak se Lída znovu vrátila do rodného Kyjeva.
Jak jste se vlastně o Uvarenkové dověděl?
Když jsem se jednou zastavil v jednom kyjevském kině, uvaděčka se ujistila, zda jsem Čech z Prahy, a poté mě poprosila, abych po představení ještě zůstal. Byla to Lída Uvarenková. Pověděla mi svůj životní příběh a žádala mě, abych generálu Svobodovi vyřídil, že je živá a že nezapomíná. Vzkaz jsem samozřejmě vyřídil, a na oplátku jsem totéž měl při své nejbližší návštěvě Kyjeva předat Lídě. Tak se to několikrát opakovalo. Když se v březnu 1968 Svoboda rozhodl, že bude kandidovat na prezidenta, řekl mi, že za tu poštu mi poskytne jako prvnímu rozhovor. Tím vlastně naše setkání skončila, na Hrad jsem už za ním nechodil, ostatně už měl také jiné starosti.
Proč se Ludvík Svoboda vlastně stal komunistou? Jaký byl vlastně prezident?
Jak mi o tom vyprávěla jeho dcera Zoe, její otec jako poměrně čerstvý ministr obrany pobýval ve vojenském lázeňském zařízení v Mariánských Lázních a doslechl se, že v Karlových Varech se léčí Rudolf Slánský. Tak tam za ním zajel, aby řešil, že vlastně ministerstvu obrany nevládne, protože je nestraník, hlavní slovo má KSČ dosazený generál Bedřich Reicin, který chtěl mnoho důstojníků, bývalých Svobodových spolubojovníků, vyhodit z armády a dokonce je soudit. Odpověď byla jednoznačná: Vstup do strany, zařídím to.
V roce 1968, když byl zvolen prezidentem, se dostal i do stranického vedení. První měsíce do srpnové okupace byl velmi činný a pokračoval v tom ještě po srpnu, jak svědčí jeho projevy k 28. říjnu 1968 či po Palachově upálení. Navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů a veřejného života. Podporoval řadu projektů, které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky.
Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu Finska, Íránu, Japonska a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav států. Poté i tyto jeho agitační cesty postupně končily. Podpořit normalizaci nechtěl, a bojovat proti ní nemohl. Kromě svých základních prezidentských povinností se věnoval především psaní svých pamětí Od Buzuluku do Prahy a Cestami života. I s tím měl však problémy. Na Husákův příkaz bylo zakázáno nové vydání prvního dílu Cestami života a do stoupy šel již hotový druhý díl. Takto cenzurovat prezidenta! Navíc se stále zhoršoval jeho zdravotní stav a konec svého prezidenství přežil jen o čtyři roky.
Jeho pohřeb byl však velkolepý. Byl vyhlášen státní smutek a smuteční průvod prošel od Pražského hradu přes Letenskou pláň až do strašnického krematoria. Na československém velvyslanectví v Moskvě minutou ticha uctil jeho památku též generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, ale nejsem si jist, zda by si to ten mrtvý přál.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
