Během diskuse v České televizi se k tématu mimořádné série nehod nečekaně objevilo jméno generála Ludvíka Svobody, když moderátor Jakub Železný mimochodem poznamenal, že vicepremiér Karel Havlíček pendluje mezi nábřežím Na Františku a nábřežím, které se bůhvíproč jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi. Co si o tom myslíte? Mělo by se opravdu přejmenovat?

Nebylo by to poprvé a ani naposledy, co bychom něco přejmenovali, tak jako neustále přepisujeme naši historii, ačkoli se už jednou odehrála. Nemyslím tím její hodnocení, to se může různit, ale sám fakt, co a jak se skutečně už stalo a nedá se změnit. Tím je i životopis generála Ludvíka Svobody, našeho osmého prezidenta, který také už skončil.

Prakticky celý svůj život zasvětil armádě. V první světové válce bojoval na východní frontě v řadách rakouské armády, v roce 1915 se však nechal zajmout u Tarnopolu. Nejdříve vstoupil do kyjevského hasičského sboru, o rok později se však přihlásil do československých legií, prošel s nimi sibiřskou magistrálu a složitou cestou přes Japonsko, Tichý oceán a Spojené státy se dostal zpět do Československa.

Po válce sloužil nejprve v Kroměříži, poté v Zakarpatí, a protože se při službě v Užhorodu naučil maďarsky, vyučoval tento jazyk na Vojenské akademii v Hranicích. Nacistická okupace ho znovu zastihla v Kroměříži, odkud se v září 1939 dostal ilegálně do Polska. Zformoval ze 700 našich vojáků legion, s nímž přešel do SSSR. Tam se podílel na vojenské dohodě mezi oběma státy, podepsané měsíc po napadení SSSR Německem. V ní byla zakotvena také spolupráce československých a sovětských vojenských zpravodajských služeb. Na jaře 1941 byl jmenován zástupcem velitele tajné čs. vojenské mise. Kvůli jejímu působení, jak se píše v jiném článku, byl souzen a druhý den ráno měl být dokonce popraven.

VÍCE JSME O ŽIVOTĚ LUDVÍKA SVOBODY PSALI ZDE

Svoboda si celou historku s vojenským soudem zaznamenal ve svém deníku, který si vedl, ale ztratil se. Obával se, aby se nedostal do rukou NKVD, protože v něm měl i jiné poznámky, nelichotivé vůči Sovětům. Například to, že se podílel na zprávě pro československou vládu v londýnském exilu o Češích a Slovácích, vězněných v sovětském gulagu. Právě ty chtěl Svoboda získat pro vstup do samostatné československé jednotky, o jejíž vznik usiloval, a potřeboval, aby to Beneš zařídil u Stalina. Zprávu o nich poslali do Londýna po plk. Vodňanském, ale loď, která ho tam vezla, se potopila.

Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku. Od roku 1937 do rok 1945 působil v sovětské metropoli československý vyslanec, později velvyslanec Zdeněk Fierlinger. Ale když SSSR po uzavření sovětsko-německého paktu v srpnu 1939 uznal Slovenský štát, ten zřídil v Moskvě také své velvyslanectví. Po přepadení Německem Stalin uznání Slovenska zrušil a uznal opět pokračující existenci Československa.

Po různých peripetiích se Svoboda, tehdy plukovník, dostal do Buzuluku, kde začal vytvářet z českých a slovenských občanů samostatnou jednotku, posléze armádní sbor, s nímž se probojoval po boku Sovětské armády do Československa.

Takže jeho pobyt v SSSR nebyl tak jednoduchý a růžový, jak se někdy líčí, a čímž se vysvětluje, že se tak snadno podrobil Sovětům v srpnu 1968 při moskevských jednáních.