Návrh europoslankyně Michaely Šojdrové (KDU-ČSL) na přijetí syrských sirotků rozpoutal v ČR diskusi. Poslanecká sněmovna nakonec návrh zamítla, prý jde o bezpředmětný pokus, protože Sýrie nedovoluje adopci tak malých dětí do zahraničí. Když tohle pomineme, byl to dobrý nápad?
Myslím, že jde o takovou předvolební aktivitu strany lidové. Pokud člověk zná situaci v Sýrii, tak tam není padesát sirotků, ale jsou tam tisíce, možná desetitisíce takto válkou postižených dětí. To je jedna věc. A druhá věc je, že Česká republika může pomoci v Sýrii – a pomáhá – jiným způsobem, včetně těch sirotků. Například vybudováním nějakých domů pro děti, finanční nebo humanitární pomocí a podobně. V České republice máme svých problémů hodně.
Diskusi ve Sněmovně jsem nesledoval v přímém přenosu, ale vím, jaké jsou různé názory politiků a politických stran. Vše směřuje k černobílému vidění světa, což se mi nelíbí. To znamená, že se tady hraje, kdo je pro migranty, a kdo proti. Vidění světa nemá být nikdy ani černé, ani bílé, vždy je nějaký odstín mezi nimi. A v tomto směru si myslím, že i Česká republika a její občané vždy pomohli. Ať už šlo o povodně, hurikán, zemětřesení nebo výbuch sopky, Češi pomáhali. Je jen otázka, jakou zvolit pomoc.
I na to jsem se chtěla zeptat, protože se samozřejmě spustila diskuse, zda je potřeba více podpořit humanitární pomoc v Sýrii. Jaký postoj k Sýrii bychom měli zaujmout? A jsme odpovědni za to, co se tam děje?
Určitě víte, že Česká republika byla vlastně jedinou zemí, která udržela v Damašku svůj zastupitelský úřad. Ve své podstatě tím dokázala, že je solidární nejenom řekněme v Sýrii, ale má i jakousi spoluodpovědnost za tu situaci, která tam panuje, protože každý rozvinutý stát na světě má svoji spoluzodpovědnost za dění ve světě. Země jsou většinou členy Organizace spojených národů nebo dokonce její Rady bezpečnosti, kde se tyto konflikty řeší drahně let a řešení by neměla vyústit ve válku nebo v občanskou válku.
Teď se ukazuje, že tamní situace se postupně stabilizuje. Faktem je, že to bude trvat dlouho, protože v Sýrii existují mocenské zájmy rozličných zemí, a aby se situace uklidnila a vrátila se do nějakého normálu, je potřeba humanitární, ale také ekonomické pomoci. Tady by měly Evropská unie a Česká republika pomoci.
U Evropské unie ještě zůstaneme. Poslanci Evropského parlamentu pověřili Evropskou komisi, aby zahájila řízení proti Maďarsku. Premiér Viktor Orbán prý pošlapává evropské hodnoty, omezuje svobodu tisku, nezávislost soudů a občanské aktivity. Je podle vás politika Orbána taková, že potřebuje zásah ze strany Bruselu?
Musím říci, že se znovu jedná o černobílé vidění světa. Zase to sklouzlo k chování Maďarska vůči uprchlíkům, vůči migrantům. To, že se Visegrádská čtyřka domlouvá mezi sebou a máme stejné konzistentní názory, možná vadí některým eurokomisařům, nebo větším zemím v rámci Evropské unie. Druhá věc, je, že jsem měl před nedávnem sezení s maďarskými socialisty, což je spřízněná strana se sociálními demokraty a ti mě upozorňovali, že některé zákony omezují demokratickou soutěž jak ve volbách, tak jinde. Omezují i neziskový sektor a podobně. Já bych rozlišil tyto dvě věci.
To znamená stanovisko vůči migrantům, uprchlíkům, a řekněme ústavnost, cesta k demokracii a podobně. Já osobně nepodporuji usnesení Evropského parlamentu, protože kdybychom šli od země k zemi v rámci Evropské unie, vždy bychom našli nějaké prohřešky. Týká se to nejen Maďarska a Polska, ale i Řecka, Kypru a dalších zemí, kde jsou problémy. Třeba Španělsko. Když to vezmeme kolem a kolem, tak mám pocit, že se vzal vůči Orbánovi do ruky klacek, a pak může být ten klacek namířen i vůči někomu jinému. Striktně bych však oddělil otázku migrantů a uprchlíků a azylové politiky od toho, co se děje v rámci ústavnosti, nezávislosti soudů, vyšetřování a demokratického vývoje té společnosti.
Psali jsme:
Jak se současná situace s migrací, odrazí ve volbách do Evropského parlamentu? Jak hodně se odrazí, uvidíme zase stoupat nacionalistické pravicové strany? Sílí Svobodní v Rakousku, AfD v Německu, Národní fronta ve Francii a tak dále. Jaký výsledek očekáváte?
Víme, že migrační krize kulminovala v roce 2015, a že Evropská unie a Evropská komise zaspaly. Ať už záměrně, nebo nepředpokládaly takovou vlnu migrace. Nicméně od roku 2015 se udělala celá řada opatření, migrační vlna slábne a přijímají se další věci. Nyní bylo jednání v Salzburgu, které se týkalo přímo migrace.
To, na co se ptáte – migrace a azylová politika, řekněme strašení terorismem a ohrožení vůbec evropské civilizace, evropských hodnot – určitě bude tématem nadcházejících voleb do Evropského parlamentu. Že se toho tématu politici bojí, je jasné, protože – jak se ukazuje i na jednotlivých jednáních, rozhodnutích či návrzích, kdy nejsou země jednotné v postupu – je třeba více konat, než jen diskutovat.
Ing. Antonín Seďa
Ukazuje se, že brexit je komplikovaný proces. Přesto stále řada lidí, ať už z odborné či laické veřejnosti, vidí odchod z Evropské unie i pro Česko jako dobrý nápad. Je tato úvaha, když vidíme průběh brexitu, racionální?
Pokud hodnotíme příčiny brexitu, tak nebyly až tak racionální. Ve své podstatě ty příčiny směřovaly nikoliv k migraci, o níž se bavíme, ale směřovaly vlastně proti řekněme zaměstnávání našich lidí – to znamená pracovníků z východní a střední Evropy. Protože cena práce našich občanů byla nižší, což se nelíbilo těm, kdo pracovali ve Velké Británii, Britům, Skotům. Měli velkou nezaměstnanost hlavně u mladých a jedním z velkých důvodů byla špatná konzervativní politika té doby, protože byl nedostatek bytů. Strany, které zahrály na strunu brexitu, proti migrantům a tak dále, vlastně zvítězily v referendu. Jenže nyní se ukazuje, že to podle mne byla chyba. Hlavní aktéři brexitu trochu z politiky couvli a už to nechávají vlastně na současné vládě – na té konzervativní, která se s tím také docela potýká.
Nemyslím, že pro Českou republiku, pro Čechy, Moraváky a Slezany, by byl nějaký odchod z Evropské unie dobrým počinem do budoucna. Tratili bychom na tom životní úrovní a podobně. Druhou věcí, o níž by diskuse měla začít, je globální ekonomika a to, co se odehrává. Tedy, když jedno procento nejbohatších vlastní devadesát procent majetku na planetě. Jestli je to ono, co by do budoucna mělo být v rámci evropské i světové politiky? Mladí v Británii dnes ukazují, že cesta je jiná a navrhují jinou cestu.
Psali jsme:
autor: Zuzana Koulová
