Klára Samková: Běloši v Jižní Africe? To čeká nás. Odpusťte, že jsem podpořila privatizaci. Babiši, řiď nás konečně jako firmu

15.06.2020 7:42

HŮŘ UŽ BYLO? Odpusťte mi, že jsem souhlasila s privatizací, žádá čtenáře ParlamentníchListů.cz poslankyně Federálního shromáždění z let 1990–1992 a nyní advokátka a politická aktivistka Klára Samková, která na podkladě svých vystoupení na ParlamentníchListech.cz vydává knihu „Pohledy zpět, výhledy vpřed“. V rozhovoru též kritizuje dlouhodobé neřešení situace Romů v České republice. Zároveň vyjadřuje podporu premiéru Andreji Babišovi a žádá ho, aby se vrátil ke svému volebnímu heslu: „Ať přestane kecat a laskavě začne ten stát jako firmu řídit!“

Klára Samková: Běloši v Jižní Africe? To čeká nás. Odpusťte, že jsem podpořila privatizaci. Babiši, řiď nás konečně jako firmu
Foto: archiv K. Samková
Popisek: Klára Samková
reklama

Vážené Parlamentní listy,

Anketa

Jsou Romové oběťmi české společnosti?

1%
99%
hlasovalo: 17631 lidí

je mi potěšením oznámit, že naše dlouholetá spolupráce přinesla své ovoce a že právě v těchto dnech vychází v nakladatelství Olympia moje knížka „Pohledy zpět, výhledy vpřed“. Jsou v ní uveřejněny naše rozhovory a moje názorové články, které shrnují politické kauzy uplynulých let. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jde o pouhý „reprint“ článků, které vyšly na portálu „Parlamentní listy“, není tomu tak. S odstupem doby totiž některé události dostaly zcela jiný „nátisk“. Je možné je vidět z jiného úhlu pohledu. Byly psány v době, když hýbaly dnem, ba i hodinou. S odstupem však vypadá mnohé jinak. A právě toto „jinak“ popisují i dovětky, které jsou k původním článkům připojeny. Čtenář se z nich dozví nejednu další zajímavůstku. Například i to, že dva z publikovaných článků patří k deseti vůbec nejčtenějším rozhovorům či názorovým textům, které kdy na Parlamentních listech vyšly. Dvacet procent pro mě – to není špatné, že? Pro mne to je rozhodně povzbuzení, abych v psaní pokračovala…

Knihu Kláry Samkové lze zakoupit ZDE

Anketa

Je dobře, že Miloš Vystrčil pojede na Tchaj-wan?

10%
90%
hlasovalo: 21128 lidí

Když teď hledím zpět, pátrám, v čem jsem se spletla. A taky s lehce nafouklým egem pátrám, kde byla moje předpověď přesná. A ve které kauze jsem změnila názor? Na tyto otázky vám mohu odpovědět, ale sama musím znovu knížkou zalistovat.

Tak začnu tím, kde jsem se opravdu nespletla. První článek, který v knížce je – a snad i první text, který jsem kdy pro „Parlamentky“ napsala, je nyní pojmenován „Titanic jménem Romové“. Dlužno říci, že Titanic se stále potápí, a to za úplného nezájmu kohokoliv. Kdybyste mi mohli ukázat jeden jediný systémový úspěch, kterého bylo na „romském poli“ dosaženo… já ho prostě nevidím. Romská otázka – toť přehlídka 30 let totální neschopnosti všech vlád – v dojemné shodě pravice s levicí – navrhnout něco, co by fungovalo. Že bychom poslali klíčenku? Jak jsem napsala v tomto rozsáhlém prvním článku, jsem i nadále absolutní nepřítel takzvané pozitivní diskriminace, protože naprosto stoprocentně vím, že nefunguje. Což není žádná moje zásluha, že to vím. Stačí si přečíst pár knížek pojednávajících například o psychologii managementu a o motivačních zdrojích a je celkem jasné, že tohle prostě nikdy ani nemůže fungovat! Jasně – je to jasný. Co mi ale fakt vůbec a naprosto není jasný, je to, jak je možné, že došlo k tak absolutnímu rozdělení lidských vědomostí. Jestli nad něčím nepřestanu žasnout, tak nad tím, co všechno už je dnes probádáno a vybádáno.

Mluvím nejen o technických dovednostech a přírodních vědách, ale i sociologii, psychologii, managementu, lingvistice, etnografii a tak dále. Tak proč se podle toho nekoná? Nechápu to… nechápu to… pokud by se tzv. romská otázka řešila podle toho, co dnes zná každý slušný HR manažer, tak je dávno vyřešeno. Mohl by mi někdo vysvětlit, proč to nejde? Protože nikdo ty vědomosti nepropojil? Protože … se někdo stydí používat vědomosti z jedné vědy (ano, management je věda, klidně si o tom myslete, co chcete… třeba i pochybujte. Protože management, to je vlastně teorie řízení a ta tady je nejméně od doby Sun Tzu, což jsme bratru v 5. století před naším letopočtem) v nějaké druhé? Nemohl by pan Babiš splnit svůj slib a začít řídit stát jako firmu? Že by základními manažerskými nástroji laskavě dovolil vyřešit romskou otázku? (A samozřejmě – nejen ji!!!) Jo, chápu (opět), že jsou na světě důležitější věci než Romové. I když… možná že nejsou. Ve své knížce „Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů“, jejíž vydání, mimochodem, byl důvod, proč ten původní článek v „Parlamentkách“ vůbec vyšel, jsem napsala, že Romové jsou „předskokani“. Že to je sociální experiment, na kterém jisté kruhy zkoušejí, jak se bude bránit relativně uzavřená a neprostupná sociální skupina, která je zbavená své historie, své národní identity a jejíž jazyk je potlačen na samou hranici bytí. Jo – a která je zbavená přístupu k médiím a oficiální moci. Na Romech jsem ukázala, že jakmile se nějaká skupina dostane do takovéhoto postavení, je prakticky bez šance, aby se ubránila, aby si zachovala vlastní duši, vlastní identitu. Psala jsem, ať si dáme pozor, že můžeme být ti další, se kterými bude takto zacházeno. Knížka samozřejmě oficiálního uznání nedošla, ale to, před čím jsem varovala, už tady máme. Začalo to pozitivní diskriminací Romů. Způsobem, který snad všichni přehlédli (ano, mluvím o rozsudku Holubová a spol., kde byli Romové naprosto hrubě zneužiti a donuceni k jednání proti státu, a to za masivní finanční i personální podporu ERRC – European Center of Roma Rights, ze kterého „nenápadně“ povstala celá školská inkluze), se zacházení s Romy tak nenápadně přelilo na zacházení s námi, majoritní minoritou. Konečně mohou být Romové šťastní, že si jsme rovní: totiž v ekonomické závislosti a nutnosti držet ústa… Romové byli první, kterým euro-americká civilizace u nás nacpala „pozitivní diskriminaci“. Podívejte se, kde snadno můžeme být za pár let my. Podívejte se, kde jsou dnes ti, na kterých byla „pozitivní diskriminace“ vyzkoušena a aplikována jako první, totiž na černých Američanech. Co se z nich stalo? Ráčej odpustit… lůza. Ano, jedinci vzdorují, budiž jim čest a sláva… ale rabování obchodů v Americe i Bruselu je přímým důsledkem tzv. pozitivní diskriminace… i nám je vnucována na každém rohu. Že se jedná o velmi, přímo kardinálně nebezpečný sociální experiment, jdoucí proti elementárním zásadám psychického nastavení lidí, tak v tom jsem se, bohužel, nezmýlila. Ani tehdy, ani nyní.

Když jsem se na konci roku 1992 vrátila ze stáže v Kongresu USA přivezla jsem si s sebou knížku Charlese Murraye, který první masivně a vědecky zmapoval a zdokumentoval zhoubné důsledky pozitivní diskriminace na americké …ehm… Afroameričany. Vnutila jsem ji nakladatelství SLON a ten ji asi šest let poté skutečně dal přeložit a vydal pod názvem „Příliš mnoho dobra“. Všichni si mohli přečíst, jak tenhle experiment s pseudohumanismem dopadl a jak pravděpodobně dopadne i u nás. Od roku 1992 leštím kliky a prosím, jestli by přece jen se nemohly věci dělat jinak, protože to dopadne průšvihem. Průšvihem, který nás teď teprve čeká, protože teprve teď se pořádně rozjíždí… to, co se děje v Jihoafrické republice bílým obyvatelům, to, co se děje v Africe křesťanům (totiž největší pronásledování křesťanů snad od konce římského impéria), to vše nás čeká tady teď v Evropě. A ano, můžeme si za to sami. Protože jsme byli líní přijímat a dělat politická opatření, která přesahují jedno volební období. No a teď mě zabijte… to, co se teď děje, jakým způsobem se rozmáhá totální ničení této civilizace – a to za potlesku čelných představitelů této civilizace samotné – mě dohnalo až k následujícímu prohlášení: Podporuji Andreje Babiše a žádám jej, aby začal stát řídit jako firmu. Jako prosperující firmu, podle nejnovějších manažerských metod. Ano, zisk je důležitý. Ale pro růst firmy je každému manažerovi jasné, že nejdůležitější jsou „lidské zdroje“, tedy lidé, kteří jsou „věrní značce“ a jsou motivovaní něco udělat pro sebe i tuto značku, rozuměj, tuto zemi. Aby firma prosperovala, musejí lidé chodit do práce rádi a musejí vědět, že se podílejí na budování něčeho, co dává jejich životu smysl, co je samotné přesahuje. Pokud nedojde k této změně, tak i v čele s Agrofertem to tady prostě přejmenujme na Atlantidu, a než se všechno propadne do nějakého bezedného bahna, pojďme chlastat, souložit a cvrnkat kuličky…

A ještě jsem neodpověděla na to, co se mi nepovedlo, kde jsem se nestrefila.  U vědomí toho, že je nutné proplout mezi Scyllou islámu a Charybdou Číny, měla jsem dojem, že okolo Charybdy se propluje snadněji. Opakovaně jsem prohlašovala, že islám nás úplně zničí a sebere nám duši, zatímco Čína nás „jen“ ekonomicky zotročí. No – musím sebekriticky přiznat, že už si tím nejsem tak úplně jistá… moje pochyby nad mým vlastním vnímáním čínského aspektu reality jsou ještě podpořeny tím, že – a pozor, připravte se na totálně nekorektní výrok – muslimové, a to jmenovitě arabští muslimové, jsou… no tak já to tak neřeknu. Já řeknu, že mají menší intelektuálně-kreativní potenciál, jo? Zatímco Čína? Vloni jsem nebyla sice v Číně, ale byla jsem v Indonésii. Bratru 280 milionů obyvatel, nějakých 26 milionů samotná Jakarta.  Byla jsem prostě… ohromena. New York je vedle toho, jako když plivne. I Tokio bledne. Sorry jako. Chci se podívat do Číny, chci vidět na vlastní oči to, o čem mi moji přátelé vyprávějí – totiž že, aniž bychom si to uvědomili, žijeme, co se technologií týká, jaksi… ve středověku. Jestliže čínský grandiózní technologický pokrok se spojil s úplným popřením lidské svobody, lidské kreativity, respektive zařídil spojení totalitní ideologie s úplným jednosměrným využitím a vyždímáním technologických možností, začínám se bát. Asi jsem se ohledně Číny zmýlila. Což ovšem, bohužel, nemohu říci o islámu. Myslím, že ten rozřezaný motorovou pilou na saúdskoarabském velvyslanectví v Istanbulu mi dává zatraceně za pravdu, že jsem se nemýlila…

Tváří v tvář těmto svým úvahám, těmto svým pochybnostem, se ptám sama sebe – ale i vás –, zda je vůbec nějaká šance, že bychom si mohli vůbec někde na světě ponechat svoji duši. Je na světě ještě nějaké místo, kde bychom se mohli přátelsky dohadovat, jestli Goethe, nebo Sartre? Jestli Dobrovský, nebo Palacký? Jestli Janáček a Martinů, nebo Smetana a Dvořák? Kde bychom mohli pokračovat v té úžasné intelektuální a vysoce humanistické debatě, ke které jsme se nakonec po bratru tak pěti tisíci letech klopocení naší civilizace konečně, za cenu stamilionů obětí, dohrabali? Anebo opravdu musí přijít Atlantida? Je to opravdu nutné?

Obálka knihy „Pohledy zpět, výhledy vpřed“. Foto: archiv K. Samková

ROZHOVOR

Premiér Andrej Babiš (ANO) v posledním nedělním hlášení s názvem Čau lidi kritizoval to, kolik peněz získává Česká republika z rozpočtu Evropské unie a kolik jí utíká na dividendách – tedy kolik financí získávají zahraniční majitelé firem. Za loňský rok to mělo být rekordních téměř 300 miliard korun. Domníváte se, že jde o jeden ze zásadních problémů země, případně proč?

Musím říci, že tuto otázku Parlamentních listů jsem si přečetla až poté, co jsem napsala shora tu svou úvahu o tom, aby premiér Babiš se už konečně vykašlal na politiku a skutečně začal řídit stát jako firmu. Žádná firma nedovolí, aby byla rabována. A my jsme rabováni. Zcela bezostyšně. Už řadu let o tom mluvím s řadou ekonomů a všech se ptám, proč není možné zavést daň z obratu místo daně z příjmu. Neuvěřitelně by se tím zjednodušilo účetnictví a veškeré daňové zákony. Výdaje podnikatele? Nezajímají nás…  jestliže podnikáš a „fakturuješ“, tedy prodáváš, tedy máš obrat, je na tobě, abys z toho měl zisk, a to takový zisk, aby se ti to podnikání vyplatilo. Jestli ti to nejde, tak zase, sorry jako, jsou tady zaměstnanecké pozice, kde ti to nalajnujou poněkud přesněji a zaručí ti plat. Neumět podnikat není ani zločin, ani hřích – každý jsme na něco. Když někdo podniká, je na něm, aby měl zisk, aby se mu podnikání vyplatilo. Takže stačí daň z obratu. Vždy, když s tímto názorem přijdu, tak se na mě dotyční študovaní ekonomové sesypou, že ekonomice nerozumím. Argumentují tím, že nemohu směšovat a zaměňovat přímou daň z příjmu a nepřímou daň z obratu. Obvykle jim přátelsky odvětím, že jejich makroekonomické teorie mi jsou zcela u pozadí. Je důsledkem daně z obratu to, že prachy zůstanou tam, kde se vydělají? Ano, je. Je důsledkem daně z příjmu – a to zejména právnických osob –, že se zde daní setiny procenta (ano, nekecám…) z celkového obratu? Ano je…  takže já trvám na tom, že se má v ČR zavést daň z obratu, že každá firma, která podniká v Čechách a má sídlo v tzv. daňovém ráji, má mít progresivní daň ve výši, že se jí z toho zatočí hlava, a to včetně daně z majetku (klidně mi nadávejte do komunistů, věřte, že mi to je úplně šumák), a říkám a tvrdím, že tenhle nový kolonialismus, který tady Evropská unie zavedla a na který jsme jí my, blbečkové, v dobré víře skočili, musí skončit. Babiš je dostatečně velký obchodník, aby si uměl spočítat, jak to je. Takže znovu: ať přestane kecat a laskavě začne ten stát jako firmu řídit! Podotýkám znovu: jako dobrou firmu! Agrofert, ať už patří komukoliv, ať přenechá jeho manažerům a věnuje se firmě jménem Česká republika.

Zdá se, že podstata problému má ohnisko v devadesátých letech, kdy došlo k prodeji státního majetku do soukromých a často zahraničních rukou. Stát by podle některých tehdy nemohl zvládat péči o všechny rozjeté podniky. Nynější výtky však míří právě do tehdejší doby – tedy prodej českého průmyslu a majetku výměnou za lepší mzdy. Vidíte v tom souvislost?

Jsou chvíle, kdy se cítím strašně stará… ne na svých padesát sedm, ale tak na tři sta padesát sedm… a jedním z důvodů tohoto mého pocitu je taky to, že jsem byla u toho, když se rozhodovalo, že se nebude restituovat, ale bude se privatizovat. I když jsem dělala, co jsem mohla – a bylo mi tehdy sedmadvacet –, tak mám dnes pocit, že jsem dělala málo. Málo proti privatizaci. Málo pro restituce. Že jsem nepodpořila dostatečně tehdejšího předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, který jediný tenkrát ve Federálním shromáždění upozornil na to, že privatizace je ve skutečnosti dokončení Vítězného února, že to je dokončení vyvlastnění. Dnes si myslím, že jsem měla vstát a prostě řvát. U vědomí tohoto svého tehdejšího selhání (alespoň já to tak dnes vnímám) se snažím řvát alespoň v některých jiných věcech. Vím, že řada lidí mě kvůli tomu považuje za blázna, hysterku, Dona Quichota. Nemohu si pomoci. I kdybych měla prostě chcípnout, nechci žít s podobným pocitem, s jakým žiji kvůli privatizaci. Samozřejmě že jsem tehdy, v roce 1991, věci neviděla jasně a že po bitvě je každý generál! Taky moc nebylo koho se zeptat. Ale už tehdy jsem věděla, že co je ukradeno, má se vrátit. Nebojovala jsem dostatečně. Mea culpa. Mea maxima culpa. Prosím o odpuštění, i když ve srovnání s mocnými tehdejšího světa jsem byla jen malým šroubkem v soukolí. Když tehdy všemocný ministr financí Václav Klus st. chodil po chodbách Federálního shromáždění a nabádal poslance, „tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte…“, neměla jsem utíkat plakat na dámské toalety a měla jsem se mu otevřeně postavit. Není pravda, že nebyla alternativa! Alternativa k privatizaci byla, a byl jím ekonomický plán Valtra Komárka. To, že se nešlo jeho cestou, nás dovedlo tam, kde jsme. Byli i další odborníci, například prof. Zelený, ale ti byli umlčeni dříve, než se vůbec dostali ke slovu. Podle mého názoru, který naprosto nesdílím sama, bylo skutečným důvodem privatizace, a to formou kupónové privatizace, nikoliv to, že to bylo nejvýhodnější, případně jediné možné, a ani to, že by stát nezvládl řídit své firmy, ale to, že Václav Klaus st. chtěl Nobelovu cenu za ekonomii. A kdyby se neprivatizovalo ale restituovalo, nebo kdyby se šlo cestou Valtra Komárka, tak by nebylo za co tu nobelovku dostat. Takže jak se říká vždycky na konci filmu Tom a Jerry, „That’s all, Folks!“.

Když se dnes dívám zpětně na tu dobu, žasnu, kdo se tehdy mohl dostat do vedení podniků a co jsme si vlastně vůbec představovali pod pojmem „podnikatel“. V podstatě první vlnou podnikatelů, kterým se dostal do rukou nemalý podíl československého majetku, byli… veksláci. Bony a klid. Láska z pasáže. Prachy na dražby v tzv. malé privatizaci se přenášely v igelitkách. Nikdo se neptal, kdo je tehdy kde vzal… když si na to dnes vzpomenu, je mi na zvracení – i ze sebe. Protože ani mladická blbost neomlouvá. Chtěla bych požádat čtenáře Parlamentních listů, aby mi moji tehdejší nedůslednost odpustili. Moje vina byla velice malá – byla jsem jen jednou ze 300 členů Federálního shromáždění, nic jsem nerestituovala a nic jsem (s výjimkou jednoho bytu tak jako miliony ostatních) neprivatizovala. Ale to, že je moje vina na tom, kde nyní jsme, malá, neznamená, že není žádná. Nikdy se nepřestanu pokoušet to napravit.

Právě s koronavirem zesílila debata o české soběstačnosti. Zanedbávali ji politici poslední tři desítky let? Nastala doba udělat změny?

Dovolte mi jít na tuto otázku poněkud od lesa. Mluvíte o soběstačnosti, která má být ČESKÁ. Co to je, to „česká“? Jako národní? Nebo státní? Tváří v tvář dnešní realitě je možno a dovoleno ještě mluvit o národu a zemi? Ono něco takového existuje a má to reálný dopad? Abych vysvětlila čtenářům svoje hledisko, musím vysvětlit něco, co s otázkou soběstačnosti na první pohled vůbec nesouvisí. Ale jen na první pohled. Začnu konstatováním, že každý člověk má duši. Nebo možná můžeme říci, že každý člověk má různé identity. Jsou na něm nabaleny jako vrstvy cibule. Někdy se překrývají s rolemi, které lidé ve svém životě zastávají, někdy ne. Ty role jsou osobní a pracovní. Například já budu vždycky dcera, tedy dítě svých rodičů a zároveň vždy budu také matka svého vlastního dítěte. To jsou moje role. Jsem zaměstnavatelka, jsem šéfová ve svém podniku, jsem spisovatelka, jsem politická aktivistka (dejme tomu, teda…), jsem družka svého partnera, panička svého králíka – a mnoho dalšího. To jsou moje role. A potom také mám svoji identitu. Jejím základem je ta úplně nejvlastnější, to je moje „já“, se kterým jsem se narodila. Je určeno mými geny a taky tím, které geny se epigeneticky „probudily“. Dále jsem určená výchovou svých rodičů a městem, ve kterém jsem vyrostla. Což vo tem nedécha a gome to každé kořeň aj kema ze Štatlu. Potom je tady další slupka, o které musím říci, že je tvořena skutečností, že přes to, že asi 38 let (Pane Bože na nebesích, to je doba!!!) žiji v Praze, tak jsem vyrostla „pomoravsku“. Tedy moravská slupka. Morava je specifikum. Morava je země, která bratru tisíc let neexistuje, a přesto si udržela svou identitu – tomu říkám výkon… potom jsem obalena mírnou slupičkou, kterou bych nazvala „federální Heimveh“, takový ten stesk po Slovensku, možná trochu i po Zakarpatí… který je ovšem obalen tuhou a zásadní slupkou, která se jmenuje česká kultura a především – český jazyk. Jazyk je síť, ve kterém jsme navždy chycení. Jazyk formuje náš způsob myšlení, formuje naši identitu, naši duši, a to naprosto určujícím způsobem. Náš jazyk z nás dělá to, co jsme. Vzpomeňme českého národního obrození – bylo to obrození především jazykové. K tomu se přidává identita, kterou nazývám „zemskou“. Česká republika je jednou z mála zemí, a to možná i celosvětově, jejíž hranice jsou viditelné i z vesmíru. Krušné hory, Český les, Šumava, Novohradské hory, Českomoravská vysočina… pak se nám to trochu otevírá k „temu Dunaju“, ale až kam se to otevírá, je jasné – k poslednímu výčnělku Pálavy. Pak chvíli putujeme po řece Moravě, následují Bílé Karpaty, Beskydy, Jeseník, Orlické hory, Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory – a jsme zase v Krušnohoří. To je prostě unikát. Uzavřený unikát. Naše hory jsou něco, co nás uchránilo od stejného osudu, jakému neunikli například Lužičtí Srbové, kteří doplatili na to, že v Polabské nížině žádné kopce nejsou, tak je tlačili, tlačili, až je dotlačili… prakticky do vyhubení. Toto geografické uspořádání dovedlo Čechy (pod které si zde dovolím podřadit i Moravany a Slezany) k velmi zvláštní vlastnosti, kterou bych nazvala „česká zarputilost“. Ať se děje, co se děje (a že se toho bratru za posledních tisíc let dělo), Češi zarputile sedí za svými hornatými hradbami a čekají, až se „to“ (ať už je to cokoliv) přežene. Základním heslem Čechů je, že „nesouhlasí se vstupem“. Začalo to nesouhlasem s tím, co se sv. Václav pokusil ukecat dodávkou volů a stříbrných prutů, ale nějak to nevyšlo. Dále Češi nesouhlasili: se vstupem Braniborů, křižáků proti husitům, švédských vojsk, habsburské nadvlády, německých nacistických vojsk, bratrské sovětské pomoci, s radarem v Brdech a naposledy se vstupem islámu. Abych svou myšlenku dokončila, musím ještě podotknout, že naprosto kardinální chybou Evropské unie, alespoň ve směru k Čechům bylo, že místo toho, aby nabídla další „slupku“ identity – totiž „jsi Evropan“, což by spoustě lidí včetně mě převelice vyhovovalo, začala tu českou a všeobecně národní slupku bourat. No, tohle udělejte národu, který vynalezl (no jo, já vím, ale dejme tomu) vozovou hradbu a oblíbenými zbraněmi je cepín, řemdih a další zbraně, operativně předělané ze zemědělských nástrojů. Říkejte tohle národu, který „vynalezl“ nejen slovo robot, ale daleko důležitější, řekla bych přímo základní politologický pojem, totiž „defenestrace“. Vzít takovému národu soběstačnost, to je totéž jako sebrat někomu, kdo se koupe na nahato, trencle, které nechal na břehu. To je prostě fatální omyl a neporozumění duši národa. Nemylte se: to není proti globalismu, proti světu, proti možnosti cestovat, studovat, pracovat kdekoliv po světě, a už to vůbec není žádné odmítání solidarity s lidmi, postiženými kdekoliv na světě různými neštěstími a zejména přírodními katastrofami. Ten často opovrhovaný „malý český člověk“ je jedním z neštědřejších, když jde o pomoc bližnímu svému. Dary obyčejných lidí, kteří často sami nemají nazbyt, které putovaly na Haiti po ničivém zemětřesení, solidarita s oběťmi tsunami, a to jak v jihovýchodní Asii v roce 2004, tak i ve spojení se zemětřesením v Japonsku v roce 2011, to byly často stamilionové částky. Lidé dobrovolně přispívají na léčbu těžce nemocných, když selhává pojišťovna. Podporují psí a kočičí útulky. Sbírají plastová víčka, aby podpořili potřebné. Češi jsou, trvám na tom, lidé s dobrým srdcem. Ale přes to, že Češi si jsou vědomi svého sepětí se zbytkem světa, jejich základním nastavením je takové to hanácké „Me sme me“. Vzít České republice soběstačnost byl kardinální omyl. Nejen omyl ekonomický, ale především omyl ideologický. Je to něco, co jde proti „duši národa“. Návrat k soběstačnosti je program, který by měl začít teď, hned, okamžitě. Třeba i v rámci toho budování firmy, která se jmenuje Česká republika.

A co říci na závěr? Vychází mi právě knížka, která se jmenuje „Pohledy zpět, výhledy vpřed“. Někdy si říkám, jestli se neměla jmenovat „Výhledy zpět, pohledy vpřed“. Ale ty pohledy, to by mělo být vždycky jen takové mrknutí. Protože, řekněme si upřímně, někdy raději nevidět. Protože když se dívám zpět, když se snažím najít tu dobu, která fakt za něco stála, tak vidím, ach jo, devadesátky. A pamatuji si přesně, jak jsem si myslela v těch devadesátkách, zvláště pak při jejich konci, jak je to všechno v… pikách... a očividně jsem nebyla sama. Pamatuji na scénku, kdy před dvěma měsíci zemřelý prof. JUDr. Zdeněk Jičínský, tehdy místopředseda Federálního shromáždění, utěšoval někdy v roce 1991, tuším, tehdejšího místopředsedu Sněmovny národů, prof. Jana Sokola, který lkal, jak je to strašná sorta ti dnešní (rozuměj tehdejší) poslanci. Pan profesor Jičínský vyslovil přesvědčení, že to je určitě jen tou nezkušeností a že další poslanci, zvolení v dalších volebních obdobích, to bude už úplně jiná sorta. No – tak dobro došli. Za pár let uvidíme, co zase uvidíme… (A tu knížku si nezapomeňte koupit, že áno, proto se s tím tady vlastně píšu, s tím píár marketingem…)


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Zuzana Koulová
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Dva tisíce stran kompromateriálu? Na pozadí vlakového neštěstí probíhá na Drážní inspekci ohavný boj. Peníze, vliv i registrovaný vztah dvou mužů

4:44 Dva tisíce stran kompromateriálu? Na pozadí vlakového neštěstí probíhá na Drážní inspekci ohavný boj. Peníze, vliv i registrovaný vztah dvou mužů

ParlamentníListy.cz před několika dny dostaly informace od Jindřicha Berounského ze Svazu Odborářů S…