Pro začátek musím zmínit „horkou novinku“. Lídři ČSSD Jan Hamáček a Jiří Zimola ve čtvrtek večer po jednání s hnutím ANO překvapivě oznámili, že ČSSD nevytvoří vládní koalici s hnutím ANO. Sociální demokraté se rozhodli zůstat v opozici, protože ANO podle Hamáčka odmítlo všechny varianty vládnutí bez trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše (ANO). Co tomu říkáte? Změní se teď něco na postojích KSČM vůči hnutí ANO?
Čtvrteční jednání lze označit jedině jako krach. A to, že se zaseklo nikoliv na požadavcích pro lidi, ale na vládních korytech, je smutné. ČSSD prostě chybí respekt k volebnímu výsledku a Babišovi trocha pokory k jeho situaci (trestní stíhání). Pro nás je klíčová stabilita země a práce pro občany. Pokud se tímto krachem pootevírá cesta k předčasným volbám, je třeba říci, že takové volby, které nejspíš ani nic nezmění, jsou jen slibem pro neschopné jednat. Nyní je na tahu prezident Zeman – on upřednostňoval variantu, která krachla a současně odmítal předčasné volby. On se musí rozhodnout, koho a kdy jmenuje premiérem.
Zástupci ANO novinářům řekli, že ČSSD odmítla návrhy hnutí, protože chtěla získat post ministra vnitra. Věříte tomu, že jednání opravdu skončilo na této tezi? Zeptám se jinak: Proč ANO tak urputně lpí právě na tom, aby řídilo vnitro? Nemůže za tím být něco víc?
Pokud by příčina předčasných voleb byla neschopnost dohodnout se, kdo obsadí resort vnitra, tak se právem mohou občané ptát, zda jde o mocenské pozice, anebo dokonce, kdo bude na tak klíčovém silovém resortu za čističe. Nezávislost policie je přitom klíčový atribut právního státu. Obecně nabídka pěti resortů pro stranu s 15 poslanci je nadstandardní – pokud ale nebyly personálie předjednány, tak krach těsně před sjezdem ČSSD je prostě špatná vizitka vyjednavačů. Nelekáme se krizové varianty předčasných voleb, ale jejich důvod je špatný vzkaz voličům a je to mrhání jejich trpělivostí.
V Poslanecké sněmovně předminulý týden vystoupil předseda Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu Paul Ryan. Překvapila mne jeho slova o netoleranci vůči Rusku. Jak jeho slova zapůsobila na vás? Stojí snad svět před novodobou studenou válkou?
Vystoupení tohoto reprezentanta republikánského establishmentu v českém Parlamentu bylo rámováno slavnostním připomenutím 100. výročí vzniku naší republiky. Vzpomínka na TGM a Woodrowa Wilsona či časy protihitlerovské koalice byla OK. Stejně jako akcent na potřebu demokracie a svobodných médií či oboustranně výhodný byznys. Strašení ruskými hybridními hrozbami a špiónskými aktivitami už vyznělo jako nějaké školení mužstva v podřízené zemi.
Ne že by takové věci jako hry zpravodajských služeb neexistovaly, ale z toho dělení velmocí na hodné a zlé čouhala účelovost. A také riziko návratu studené války a touha po zapojení ČR do zvyšování výdajů na zbrojení a do aliance zemí loajálních s americkými, a nikoliv evropskými zájmy. Nahrává to jen konzervativcům snícím o návratu časů bipolárního vydírání. Možná to konečně někomu přineslo vystřízlivění z nadšení ze zvolení Trumpa americkým prezidentem.
Ryan také kvitoval, že se již více než dvacet zemí rozhodlo, že vyhostí kvůli aféře novičok ruské diplomaty. Jen připomínám, že v souvislosti s tím Česká republika vyhostila tři pracovníky ruského velvyslanectví v Praze... Jde o přiměřený krok, anebo jsme měli být zdrženliví podobně jako Slovensko či Rakousko?
Podle mne je ta současná diplomatická válka zbytečně hrrr. Na obou stranách jde o tvrzení bez důkazů. Britské vyšetřování ani experti OPCW (Organizace pro zákaz chemických zbraní) nedospěli k výsledkům. A média z toho pokusu o vraždu v Salisbury dělají bez důkazů přímo ozbrojené napadení země NATO. Spekulace s motivy nejsou ještě důkaz. Vzájemná spolupráce a transparentnost v postupu vyšetřování by mohla vést k objektivitě (padni komu padni). Místo toho se štěpí Evropa na země ve vleku britských obvinění a na ty, které si drží odstup (Rakousko, Slovensko, Řecko, Portugalsko a další).
Český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček v této souvislosti připomněl, že občasné vyhoštění pracovníků nějakého velvyslanectví je standardní diplomatický prostředek. Měl by ale být při problémech ve vztazích používán uměřeně, aby nevedl k zbytečné eskalaci napětí. Reciproční ruské kroky pochopitelně následovaly. V situaci, kdy britská strana nenabídla žádné důkazy o přímé ruské vině v kauze Skripala, jde nepochybně o širší kontext. Vydání do USA hackera Nikulina, zadrženého předloni na mezinárodní zatykač v ČR, do takového kontextu může zapadat. Američané se o něj s Rusy přetahovali pro údajný kybernetický delikt přes rok.
Český stát byl Rusy obviněn jako možný původce látky novičok, ovšem zástupci naší vlády to jasně odmítli. Když však prezident Miloš Zeman uložil BIS, aby „zjistila, zda se na území ČR vyvíjel nebo skladoval nervový plyn novičok, ať už v průmyslových nebo vědeckotechnických zařízeních“, tak to někteří politici začali kritizovat jako důkaz Zemanovy servility vůči Rusku... a dokonce hovořili ve spojitosti s tím o velezradě. Nezdá se vám to přehnané?
To, že Rusko odpovědělo na nepodložené britské obvinění nepodloženým obviněním ČR, považuji za jeho chybu. Byl to jen krok k propagandistické válce, ve které jsou šiřitelé rusofobních hororů stavěni na roveň těm, co nabízejí fake news ruské provenience. To vzájemné vztahy neuklidní. Já předpokládám, že za této situace si naše zpravodajské služby plní svou povinnost i bez Zemana, a tak vnímám žádost prezidenta spíš jako veřejné gesto. Šlo tedy spíš jen o svého druhu aktivní opatření s ohledem na veřejnost, než aby se dalo mluvit o přitakání ruskému obvinění.
Obvinění prezidenta z velezrady je zjevně úlet, daný asi posedlostí některých politiků Zemanem. Velezrada je mimořádný trestný čin, který může spáchat jedině hlava státu, která ohrozí svrchovanost a celistvost země a její ústavní základ. Žalobu podává jen Senát a rozhoduje Ústavní soud. Aby to, že hlava státu jen předvádí potřebu detailnějších informací zpravodajského charakteru končilo žalobou u Ústavního soudu, je docela absurdní.
Jaké vztahy by teď měl svět s Ruskem nastolit? Třeba i s ohledem na případ Skripal… Může toto vše souviset s faktem, že před pár dny obhájil Vladimír Putin prezidentský post, a to drtivým způsobem?
V každém případě je Putin zvolen a světu nezbývá než to respektovat. Neuškodí dívat se na roli putinovského Ruska v globálním světě realisticky. Nežijeme přeci již v časech někdejšího brežněvovského hegemonismu, ale v multipolárním světě, který hledá novou stabilitu. Střední Evropa má rozporné historické zkušenosti ze svého postavení mezi Západem a Východem. Proto bychom měli být uvážliví, pokud jde o to nahrávat geopolitickým plánům té či oné strany. Naším zájmem jsou mírové vztahy, a ne konfrontace mezi různými částmi kapitalistického světa.
V dnešním kapitalistickém Rusku ožívají určité geopolitické ambice, ale současně je to země, která má dost starostí s vlastní modernizací a ekonomickým rozvojem. Své vnější aktivity se snaží Rusko udržet na hraně diplomatické roztržky bez rizika permanentního konfliktu typu studené války. Vztahy mezi světovými velmocemi sice jsou objektivně konkurenční, ale dělení impérií na hodná a zlá je podle mě dost absurdní. Místo vzájemného strašení hrozbou Západu a hrozbou autoritářským Ruskem je lépe připomenout výhody politiky uvolnění a odzbrojení, mírové koexistence. Předpokládá to respekt k mezinárodnímu právu a roli OSN.
Ještě jednu vzpomenu ony „vládní námluvy“, kdy se předseda KSČM Vojtěch Filip sešel s předsedou sociálních demokratů Janem Hamáčkem. Znamenala tato schůzka, že ve vyjednávání o vládě chtěla, případně ještě chce KSČM s ČSSD postupovat jednotně? (Krachu ve vyjednávání mezi ANO a ČSSD se podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa dalo předejít, pokud by k jednáním byli přizváni i komunisté, tedy pokud by strany jednaly ve trojici, pozn. red.)
Samozřejmě, že máme s ČSSD, zejména v sociální oblasti, obdobné programové cíle. S hnutím ANO ale každá strana vyjednávala jednotlivě. Když předseda Hamáček jedná s Andrejem Babišem, tak ví, že jsme z logiky ve vybraných cílech s ním na jedné lodi. Zároveň ale platí, že on nejedná společným jménech bloku 30 poslanců za ČSSD a KSČM. Naše postavení je jiné, nejsme v pozici koaliční strany, která požaduje konkrétní ministerstva a netlačíme ani na odchod Andreje Babiše z premiérského postu. KSČM může mít a taky má svou vyjednávací taktiku. Ale jednat se musí, průzkumy preferencí politických stran a voličských nálad potvrzují, že v případě předčasných voleb bychom jen mrhali financemi a trpělivostí voličů, ale poměry sil by byly zhruba stejné. Je tedy třeba nyní umět naložit s výsledkem, který volič rozdal.
Nominaci trestně stíhaného na premiéra bereme jako primární odpovědnost ANO. Ostatně, kdyby Babiš odešel, otevírá se cesta k vládní dohodě ANO s ODS. Chápeme také, že Babišova vláda nebude levicová vláda. Při jednání lze požadovaného programového cíle dosáhnout různými postupy, a tak v jednání musí existovat možnost navrhovaná konkrétní řešení obměnit. Ale možnost aspoň něco prosadit a ohlídat si to bereme vážně. Taková konstruktivnost nám zčásti může vracet voliče a sympatie veřejnosti. Trvalý pobyt v opozičním koutě a pouhé lamentace na kapitalismus totiž novou energii nepřinesou a ani voliče zpět nenaláká.
Je rozhodnutí KSČM podpořit vládu Andreje Babiše neochvějné? Nebudete na hnutí ANO klást nové požadavky podobné těm od předsedy ČSSD? Neobáváte se tedy toho, že účast KSČM na vládě „oligarchy“ by přispělo k dalšímu odlivu voličů?
Dosavadní postup při vyjednávání schválilo březnové zasedání ÚV KSČM, které uložilo dovést je do konce. Zadání je vyjednat toleranci vzniku vlády, kterým pomůžeme ukončit současnou nestabilitu. Tečka zatím žádná není, ale není naším cílem rozhodnutí o vládě protahovat. Pokud v dubnu jednání dokončíme, není důvod protahovat dál vládnutí v demisi. Lidé už očekávají praktické činy, a ne další rozviřování neklidu. Prezident Zeman, který se má zúčastnit sjezdu KSČM, pak může jmenovat vládu novou, která si přijde do Parlamentu pro důvěru.
Pochopitelně, že jde o to ukázat spolustraníkům, že podmínky tolerance vzniku vlády jsou kompromisem pro voliče užitečným. Jistě, hlavní stranou této vlády má být ANO, které je napravo od ČSSD. Vznik vlády, v jejímž čele má být oligarcha, je riziko. Ale je lepší pragmatický Babiš, anebo návrat tradiční pravice v čele s ODS? Voliči k němu utekli proto, že chtěli rozchod s kmotrovskými časy a že může aspoň něco měnit, a ne jen láteřit v opozici. Pokud by Babiš plnil něco z našich priorit, tak to z nás užitečné idioty nedělá.
Pochopitelně, že je důležité, co se stane po hlasování o důvěře vládě. Proto je řeč o jakémsi konzultačním mechanismu, který by určil nějaká pravidla chování. Jak předjednat realizaci vyjednaných priorit, jak se nepřekvapovat v zásadních otázkách pro ČR. A samozřejmě právo prosazovat svůj program a kritizovat i vládu za případné neplnění programové shody, abychom nezůstali v Babišově stínu. Důležitá je i možnost informací prostřednictvím expertů ve vládních komisích a při kulatých stolech. Mnohé se také asi odhalí až vyšumí konjunktura. Pro voliče je nakonec rozhodující jejich sociální zkušenost – zradí-li dřívější voliče levice Babiš, můžeme reálněji pracovat na jejich návratu „z vandru domů“. Čas je zapotřebí také k tomu, aby volič odhalil prázdnotu pouze negativistických výkřiků a populistické politiky.
Blíží se sjezd KSČM, kde by se mělo rozhodnout o novém stranickém vedení. Vy sám jste před pár měsíci mluvil o generační obměně, o omlazení partaje... V nedávném rozhovoru pro info.cz jste uvedl: „Mladých politiků jsme zkrátka příliš nevytáhli, třeba taková Kateřina Konečná je spíše výjimkou, a nikoli pravidlem.“ Právě Konečná teď chce kandidovat na předsedkyni. Jak to podle vašich prognóz nakonec dopadne?
Přestárlost strany je bohužel značná. V regionu, kde žiji, máme dokonce průměrný věk členů 82 (!) let. Pokud by nenastoupila mladší generace, tak by bylo možné mluvit o vymírání. Mění se také voličská základna, voliče už více zajímá dnešek a zítřek, a ne minulost. To znamená prakticky zvládat především typicky levicovou sociální agendu. Také přístup k národním zájmům musí odpovídat realitě života v éře globalizace, a ne nějakým nacionálním stereotypům jak z 19. století. Nově se řeší otázky ekonomické či informační demokracie či ekologické hrozby.
Překonat stagnační projevy logicky souvisí se zvládáním generační obměny. Generace narozená v 70. a 80. letech už neplýtvá energií na obhajobu neobhajitelného, nemusí hájit svůj vlastní život za minulého režimu před útoky médií a lze u ní hledat potenciál pro další krok do 21. století. Taková Kateřina Konečná už má přes mladší věk politické zkušenosti z práce, nezalekla se výzvy a její nominace je, myslím, pozitivní vzkaz veřejnosti, že nejsme jen strana normalizačních penzistů. Ale potřebujeme takových víc, takových, kteří jsou nejen mladí věkem, ale mají i mladé názory. Názorové sekty mezi mladými, které jsou de facto v izolaci i mezi svými vrstevníky, by nám trn z paty nevytrhly. Není to tedy jednorázový úkol, který vyřešíme hlasováním 21. dubna...
V témže rozhovoru pro info.cz jste řekl, že „když se straně nedaří, otevírají se staré rány...“ a dodal jste, že „těžko si můžeme hrát na avantgardu na základě toho, že budeme vést minulé války“. Můžete svá slova upřesnit? Pokud chcete, aby KSČM víc hleděla dopředu, a nikoli dozadu, jak toho chcete dosáhnout, když u vás jsou stále i lidé, kteří hájí padesátá léta?
Ty staré rány souvisí s potřebou obhajovat transformační linii KSČM z období po roce 1990. Strana se už musí posunout, jde o to kam. Staré spory o recidivy minulých časů sice někdy doutnají pod povrchem, ale doufám, že zůstanou marginální. Retardační prvky v programu a praxi by jen upevňovaly dojem, že jsme stranou nepolepšitelně konzervativní a zastaralou. Pokud máme aktualizovat náš základní program, tak ne tím, že se necháme znovu vtáhnout do těchto minulých válek, že budeme zpochybňovat naši trvalou distanci od mocenské deformace minulého režimu (nejen v těch 50. letech) ani naše programové přijetí principů politické a ekonomické plurality.
Rozčarování z tradiční politiky ještě neznamená, že lidé touží hlavně po návratu školení o „šťastných zítřcích“. Strategické cesty k nějaké postkapitalistické realitě jsou dnes v mnohém jiné než v minulých stoletích A nejenom my přicházíme s alternativami. Buďme tomu otevřeni, potřebujeme být součástí širšího spojenectví. Pokud se před sjezdem hovoří o tom vyjít vstříc kritickým náladám, tak to neznamená vyměnit důsledně levicový program za protesty pro protesty, nebo dokonce přizpůsobování se nahnědlému populismu krajní pravice. Neschopnost rozlišit levici od fašizujících xenofobních sil by nás trvale dehonestovala a nasměrovala do politického hrobu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
