Budeme hovořit o poněkud kontroverzním tématu, o aktuální kauze sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva na náměstí Interbrigády v pražské Bubenči. Sledujete, co se kolem sochy děje a jak věc rezonuje v tisku?

Jistě, pane redaktore, tomu šumu nelze uniknout. Jenže z vyššího hlediska české moderní historie jde opravdu jen o ten šum, navíc vyvolaný přibližně těmi samými elementy, které (například) pod vedením Franty Sauera ze Žižkova se vší jim vlastní hloupostí skácely Mariánský sloupu na Staroměstském náměstí v listopadu 1918 a jistě také v přibližně stejné době dosáhly likvidace pomníku jednoho z největších českých vojevůdců maršála Radeckého. To ale opravdu jen pro příklad. Stejného druhu ovšem byla pozdější praxe nacistů ve věci pomníků Ernesta Denise, plukovníka Švece, prezidenta Wilsona i mnoha dalších. A to nemluvím už vůbec o komunistech a jejich tak oblíbeném obrazoborectví. Pokud jsem si tedy myslel, že jsou současní vandalové z přesvědčení a nejrůznější taky odborníci z leknutí nad podobné exccesy povzneseni, očividně jsem se mýlil. A zdaleka ne jen já.

Ve své knize Celé to hnízdo musí hořet věnované pražskému povstání docházíte k závěru, že Praha se z nacistické nadvlády osvobodila vlastními silami. Že když do Prahy dorazila Rudá armáda, bylo už takřka hotovo. Jaká tedy byla historická role Koněva z pohledu osvobozování Československa i Prahy samotné?