Naposledy jsme spolu hovořili těsně po atentátu na Roberta Fica. Nyní se Fico vrátil do veřejného života: Hovořil při oslavách sv. Cyrila a Metoděje, při návštěvě zemědělců a již se účastní jednání vlády. Nastal tedy, pokud jde o zapojení Fica do politiky, model „business as usual“, případně nastane, řekněme, do konce roku?
Návrat premiéra Fica do úřadu lze vnímat jako zmrtvýchvstání, neboť ani doktoři nevěřili, že následky atentátu přežije. Dodnes ale na sociálních sítích lze vidět bagatelizování jeho vážných zranění, případně i pochybnosti, zda vůbec zraněn byl, nebo zda se nejednalo o smluvenou inscenaci. Je děsivé vidět, jak nenávist k jednomu politikovi dokáže zatemnit mozky. Říká se, že kdo přežije vlastní smrt, dokáže porazit cokoliv. A Robert Fico se vyškrábal hrobaři z lopaty. Může za to vděčit lékařům i mimořádné kondici, s poznámkou, že tři bypassy představovaly veliké riziko. Bezohlednost aktivistické chátry je ovšem vitální a silná, takže nejen premiér, nýbrž i celá vláda, budou čelit až do konce mandátu neustálým tlakům od demonstrací v ulicích přes lživé hodnoticí zprávy orgánů EU o stavu lidských práv na Slovensku, až po omezování přístupu k energetickým zdrojům. Cíl je snad i pro slepé zcela viditelný – odstranit nynější vládu a vrátit poměry před rok 2023, do období, kdy vládla na Slovensku neodpornější a nejnekompetentnější lúza od vzniku samostatné republiky. To si dovoluji tvrdit jako zasvěcený pozorovatel té i nynější doby, a do tohoto hodnocení započítávám i období vlád premiéra Vladimíra Mečiara s jeho manýry venkovského rabiáta. Na Igora Matoviče prostě neměl.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský