Myslíte si, že jednou doženeme Němce v platech? Jste naivní. Ekonomka Šichtařová dává na stůl fakta

08.12.2019 18:22

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Není rozumné zavádět digitální daň a už vůbec ne v rámci jedné země. Česko by se mělo zaměřit ne na to, kde sehnat víc peněz, ale na to, kde ušetřit. Markéta Šichtařová na vývoji průměrných mezd a rozevírajících se nůžek mezi Prahou a Karlovarským krajem ilustruje, že když se nevyrovnají ani dvě místa v rámci jediné země, ale naopak vzdalují, jak by se mohly srovnat dvě země. Probíhající stávky ve Francii považuje za důsledek socialistických politik, kdy lidé cítí, že dobré to není, a chtějí to léčit ještě větším socialismem. Nedochází jim, že to fungovat nemůže.

Myslíte si, že jednou doženeme Němce v platech? Jste naivní. Ekonomka Šichtařová dává na stůl fakta
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ekonomka Markéta Šichtařová

Za dobrou zprávu pro občany považuje ministryně financí Alena Schillerová Poslaneckou sněmovnou ve středu schválený státní rozpočet na rok 2020. Ten vychází z předpokladu růstu české ekonomiky v příštím roce o 2,2 procenta. Je při zpomalení ekonomiky reálné, že minimálně tohoto růstu docílíme, aby se podařilo naplnit „kvalitní a vyvážený návrh, který přináší rekordní investice do potřebných projektů, školství, vědy a výzkumu a do všech dalších oblastí, kde se to naší zemi v budoucnu vrátí, a aby se mohlo pokračovat ve splácení palčivých dluhů minulých vlád“?

Takže si to rozebereme.

Za prvé předpoklad růstu české ekonomiky příští rok o 2,2 procenta: Podle mne nereálný. Posuďte sami: ve druhém čtvrtletí ekonomika rostla o 2,7 procenta, ve třetím o 2,5, pro čtvrté čtvrtletí je už teď jasné, že ekonomika opět zpomalila. Model mi ukazuje, letos pro celý rok skončí růst nevysoko nad hladinou 2 procent a bude do dalších kvartálů dál zpomalovat. Proč? Protože obchodní nejistota bude v mezinárodním obchodě dál cítit. Ani odklad brexitu není pro evropský průmysl výhrou. Investice chřadnou. Německý průmysl je již několik kvartálů v recesi. Musíme počítat i s tím, že se začne propouštět a nebude možné dál zvyšovat mzdy. Budeme tedy rádi, když příští rok se ekonomika vůbec udrží nad nulou. Z toho plyne, že plánované výdaje jsou nejspíš podhodnocené a příjmy nadsazené.

Za druhé pokračování ve splácení dluhů: Nikoliv, dluhy nejsou spláceny. Stát stále hospodaří se schodky. Pokud se díky rozpuštění nějakých rezerv podaří opticky čas od času snížit schodek veřejných financí, alternativně snížit dluh k HDP kvůli hospodářskému růstu, nelze to v pravém slova smyslu za splácení dluhu považovat.

Pro letošní rok se počítalo se stejným schodkem 40 miliard korun jako pro ten příští. Za jedenáct měsíců vykázalo hospodaření státu schodek 38,6 miliardy korun. I kdyby se podařilo nepřekročit plánovanou výši, tak se určitě nezopakují předchozí roky, kdy bylo dosahováno až o desítky miliard lepšího závěrečného výsledku, než byl naplánován. Byl tedy rozpočet na letošek realističtější než ty předešlé?

Rozpočet byl relativně realističtější než mnohé předešlé, což však neznamená totéž co „zcela realistický“, alternativně „obezřetný“. A už vůbec ne totéž co „dobrý“. Ekonomika dosud roste, byť už dlouho výrazně zpomaluje – tak proč 40 miliard schodku? Co bude jednou stát dělat, když ekonomika neporoste vůbec? Obezřetnost by vždy měla převažovat. Ostatně příklad Německa ukazuje, že skutečně lze hospodařit dokonce i s přebytkovým rozpočtem!

Hojně komentovaná byla oznámená výše průměrné mzdy ve třetím čtvrtletí, která už stoupla na 33 697 korun. Hodí se pro její růst – meziročně o 6,9 procenta – označení za solidní, jak několikrát zaznělo? A proč je průměrné mzdě věnována taková pozornost, když právě mzda je kategorií, u níž je výmluvnější medián než průměr?

Ale popravdě řečeno, tahle čísla nejsou zase tak podstatná, protože nám nikterak neříkají, kolik si taky za mzdy koupíme. V posledních čtvrtletích totiž už také pořádně vystrčila růžky inflace, která z kupní síly mezd něco uřízne. Spotřebitelské ceny se zvýšily v tomto období o 2,8 procenta. A to znamená, že se mzdy ve třetím čtvrtletí reálně zvýšily o 4 procenta. Neboli reálně jsme meziročně v průměru „zbohatli“ o tato 4 procenta. I tohle vyjádření, stejně jako to o inflaci neočištěné, znamená mírné zpomalování.

A proč je větší pozornost věnována průměrné mzdě a ne mediánu: Nejspíš proto, že je to pro veřejnost nějak známější pojem. Ne každý ví, co si pod slovem medián představit. Přitom ale, pokud má někdo pocit, že na průměrnou mzdu si nesáhne ani omylem, ačkoliv se za podprůměrného rozhodně nepovažuje, může zůstat v klidu – statistika totiž značně mate. Na průměr ve skutečnosti nedosáhnou zhruba dvě třetiny lidí! Průměr je tažen opticky nahoru několika málo velmi vysokými mzdami vysoce postavených manažerů.

Z geografického hlediska byla nejvyšší průměrná mzda v Praze, a to 41 720 korun, zatímco v Karlovarském kraji jako jediném v zemi nepřekročila 30 tisíc korun. Proto nepřekvapí, že v hlavním městě došlo ze všech krajů ČR k nejvýraznějšímu přírůstku evidenčního počtu zaměstnanců, kdežto v Karlovarském kraji zase k nejvyššímu úbytku. Co takové rozevírání nůžek, při němž v Praze vzrostla průměrná mzda meziročně o 2308 a na Karlovarsku o 1965 korun, při současném odsávání pracovníků může s chudšími kraji udělat?

Ukazuje to, jak naivní je představa, že jednou doženeme platově třeba Německo a vyrovnáme se s ním. Když se navzájem nevyrovnají ani dvě města v rámci jediné země, jak by se mohly stoprocentně srovnat dvě země? To sice teoreticky je možné, ale ne kvůli tomu, že my bychom tak prudce rostli, ale jedině, pokud by Němci udělali nějakou zásadní chybu ve své hospodářské politice. To si představit v dnešní Evropské unii umím…

Tady se ale objevila jedna zajímavá věc: V minulých čtvrtletích platilo, že největší poptávka byla po nejméně kvalifikovaných činnostech typu skladníci, prodavačky či uklízečky. A tito lidé také dostávali přidáno nejvíc. To se už ale zlomilo. V posledním čtvrtletí dostávají naopak víc přidáno lidé vysoce kvalifikovaní s vyššími příjmy. To je dalším důkazem, že končí období, kdy se průmyslové podniky přetahovaly o každého zaměstnance.

Musíme zastavit ekonomiku. Toho chtěli dosáhnout odborářští předáci ve Francii ve čtvrtek odstartovanou stávkou namířenou proti záměru prezidenta Emmanuela Macrona reformovat penzijní systém. Stávku podle průzkumu podporuje až 69 procent lidí, ale zároveň tři čtvrtiny Francouzů míní, že penzijní reformu, bez níž by deficit systému vyšplhal do roku 2025 na sedmnáct miliard eur, země potřebuje. Jak si lze tenhle paradox jejich protichůdných přístupů vysvětlit?

Já myslím, že ti lidé vlastně moc nevědí, za co stávkují. Jsou prostě tak nějak obecně naštvaní, jak to ukázaly už žluté vesty, ale nevědí, co přesně chtějí. A budou stávkovat, dokud to nedostanou. Akorát, že pokud „zastaví ekonomiku“, tak si tím ekonomicky zrovna dvakrát nepomůžou. Tím neříkám, že lidé nemají být naštvaní. Mají! U Francie vidíme velmi negativní dopad tamního socialismu na ekonomiku. Původně měla Evropa dva motory: Německo a Francii. Obě ekonomiky byly dost podobné. Časem ale Francie ztratila dech a Německo ji na všech frontách vytlačilo v lepším případě jen na evropskou dvojku.

Postavení Německa a Francie už není rovné. Francie se zavedením eura navíc poklesla z 97 procent Německa v roce 2008 na 91 procent Německa o deset let později. Kdyby se eurozóna dělila na předlužené a nepředlužené země, Paříž by mohla být hlavním městem oné předlužené části. Francouzský dluh totiž během těchto deseti let vyskočil z 68,8 na 98,4 procent HDP. Dluh země k HDP vyskočil o 43 procent. Dluh celé eurozóny přitom v daném období vyskočil jen o 31 procent. Francouzská ekonomika tedy na tom rozhodně není dobře, a je to důsledek socialistických politik, lidé cítí, že dobré to není, a chtějí to léčit ještě větším socialismem. Nedochází jim, že to fungovat nemůže.

USA vyzvaly všechny země, aby pozastavily plány na zavedení tzv. digitální daně a umožnily Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj dosáhnout mezinárodní dohody o řešení této záležitosti. Přijetí tohoto opatření na celoevropské úrovni selhalo, neboť ho blokovaly státy jako Irsko či Lucembursko, které ze současné situace těží, a tak Francie, Rakousko a Česko si digitální daň řeší samy. Zavedení tříprocentní sazby ve Francii vyvolalo pohrůžku americké vlády, že by mohla uvalit až stoprocentní dodatečná cla na francouzské zboží. Je v tomto světle zavedení sedmiprocentní digitální daně pro velké internetové firmy v Česku, které by mohlo do státního rozpočtu přinést pět miliard korun ročně, rozumným krokem?

Ne, není to podle mne rozumné. Nikdy jsem pro digitální daň nebyla. Navíc skutečně dává smysl řešit ji jen organizovaně na mezinárodní úrovni, protože uvalení daně v jedné zemi prostě jen povede k přenesení sídla do země druhé. Česko by se mělo zaměřit ne na to, kde sehnat víc peněz, ale na to, kde ušetřit.


S androidkou v posteli
autoři: Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora
Kniha nekorektně pojmenovává stav dnešní společnosti: Od toho, jak nás politici zadlužují, přes cenzuru na sociálních sítích, zneužití médií, manipulovatelnost davu nebo vlnu aktivismu – a docházejí k optimistickému rozuzlení! Nečekejte však žádný suchý, odborný text pro vědátory - kniha je psána s takovým nadhledem, že ji zhltnete jedním dechem a ještě se u toho zasmějete.
 
– OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Všimla si už paní Fridrichová, že je Zeman prezident?“ Irena Ryšánková „vypleskla“ reportérku ČT. A jde dál. Xaver, Rada ČT, poplatky

20:00 „Všimla si už paní Fridrichová, že je Zeman prezident?“ Irena Ryšánková „vypleskla“ reportérku ČT. A jde dál. Xaver, Rada ČT, poplatky

ROZHOVOR „Třaskavá směs frustrovaného odporu a diletantismu.“ Mediální a politická analytička Irena …