Velice přesvědčivě se v našich sdělovacích prostředcích při hodnocení potravinové soběstačnosti mluví o společné zemědělské politice EU a o jednotném trhu EU. Vy to vidíte trochu jinak?
Toto zaklínadlo spolu s domácí zemědělskou politikou v posledních 25 letech porevolučního řízení zemědělství způsobily současný stav v soběstačnosti a bezpečnosti v trvalém zajištění potravin. Tím, že jsme z více než 40 procent závislí na dovozu (u vepřového ze 62 procent), můžeme polemizovat o tom, zda jsme opravdu suverénní stát.
Petr Nečas nebo Robert Šlachta. Kdo je pro vás důvěryhodnější?Anketa
Měnily se, pro vás dodavatele, nějak ceny potravin v době koronaviru?
Ve dnech rozšiřování koronaviru jsme my, zemědělci a potravináři, mohli nejlépe posoudit, jak bylo zásobování dováženými potravinami „rovnoměrné a cenově stálé“. V prvních týdnech se na domácí dodavatele objednávky řítily ve výši i 200 až 300 procent, a po uvolnění a problémech s vývozem do Asie nás maloobchodní prodej oslovoval s objednávkami ve výši 50 procent. Ceny v době nedostatku se zvýšily u dovozů o sto procent (např. drůbeží maso z Polska). Po uvolnění a váznoucím odbytu (vznik přebytků v této zemi) se nabízené ceny pohybovaly na 50 procentech běžných cen.
A jak je na tom současný stav naší zeleniny a ovoce?
V těchto komoditách je soběstačnost 25, resp. 30 procent. S nedostatkem pracovníků v zemích, které k nám importují, se nejen zvýšily ceny o desítky procent, ale dochází k dodávkám ještě nezralé zeleniny a ovoce, které z hlediska chuti a tím i kvality konkrétní zeleninu a ovoce ani nepřipomínají (rajčata, meruňky, broskve, nektarinky, maliny…). Ceny ani hodnotit nebudu.
Pro průměrného spotřebitele jsou ceny téměř neakceptovatelné. V této složité době domácí producenti (zemědělci, potravináři) téměř nezdražují, například ceny jablek se pohybovaly v maloobchodě na úrovni 42 až 52 korun za kilogram; při dodávkách od domácích pěstitelů se ceny pohybují na úrovni cca 13 až 18 korun za kilogram, a u dovozů 22 až 34 korun za kilogram v závislosti na dodané odrůdě jablek.
Fotogalerie: - Koronavirová děkovačka na ČVUT
EU a takzvaný jednotný trh vám nepomůže?
Pokud mluvíme o společné zemědělské politice a o jednotném trhu, nelze dále akceptovat po 16 letech tak rozdílné platby ve starých zemích dnes EU 14, kde v přímých platbách má podporu například Belgie 400 eur na hektar zemědělské půdy, Holandsko 393 eur, Česká republika 224 eur, Chorvatsko a Litva jenom 95 eur na hektar.
Ve starých zemích je platba vypočtená přes farmu, kde je hodnocena i živočišná výroba, avšak u nově přistoupivších zemí vstupujících v roce 2004 a později, je platba pouze na hektar zemědělské půdy bez podmínky chovu hospodářských zvířat.
Využívání diametrálně rozdílných podpor přináší vytlačování později přistoupivších zemí z domácích trhů – a místo sbližování úrovně v EU 27, dochází k zvyšování rozdílů v soběstačnosti v potravinách a ke stagnaci výkonnosti celé EU (není využit potenciál všech zemí); tím i EU jako celek ztrácí na dynamickém rozvoji a současně může zaostávat proti světovým velmocem.
K správnému využívání peněžních prostředků je nezbytné poskytnout podpory v prvním pilíři (přímé platby na plochu, tedy na hektar zemědělské půdy) jen těm, kteří tvoří produkci (a následně tržby) a chovají přiměřený počet hospodářských zvířat.
V současné době je v České republice téměř 32.000 žadatelů o dotace, ale jen 1850 z nich tvoří více než 80 procent zemědělské produkce.
Dotace EU tedy nepomáhají ani pěstitelům zeleniny a ovoce?
Velkým problémem je právě využívání dotací v prvním pilíři na citlivé komodity (tj. na podporu pěstování zeleniny, ovoce, brambor a chovu hospodářských zvířat). V současné době jsou tyto podpory na úrovni 15 procent z objemu přímých plateb a staré země EU 14 tlačí na snížení těchto podpor na 10 až 12 procent, důvodem je už u nich existující podpora těchto komodit z dotací na farmu, které jsou uplatňovány jen ve starých zemích EU 14 a ty se pohybují i kolem 20 procent (např. Finsko 19,6 procent), to však nové země nemají. Staré země při prodeji na trhu mají vlastní komodity podporovány podstatně více než v zemích přistoupivších v roce 2004 a později.
Obdobná situace ve Společné zemědělské politice je ve druhém pilíři (tj. program rozvoje venkova, dále PRV). V těchto podporách je též neskutečná disproporce. Část prostředků jde do tohoto PRV z rozpočtu EU a část je financována ze státního rozpočtu, tato spoluúčast, které odborně říkáme kofinancování, se v současné době pohybuje u jednotlivých zemí v rozsahu od 15 procent do 100 procent (Slovensko 25 procent, Česká republika 35 procent, ale SRN a Holandsko 59,5 procent, Rakousko 100 procent).
Jak je možné mluvit o Společné zemědělské politice a řešení konkurenceschopnosti? Kofinancování je nutné sblížit např. na 45 až 50 procent, aby nemohl být narušen společný trh a úroveň jednotlivých zemí se sbližovala.
Jsou evropské dotace u nás alespoň smysluplně využívány?
Z těchto prostředků je v naší zemi nezbytné navýšit na maximum peníze na investice a směřovat je hlavně do živočišné výroby, zavlažování a produkce zeleniny, ovoce, brambor a podobně. Současně prosadit jako u prvního pilíře vyšší zatížení velkou dobytčí jednotkou na hektar (zvýšit počet chovaných hospodářských zvířat) jako podmínku pro investiční dotace. U bioprodukce je nutné posílit podpory tam, kde výroba dosáhne úrovně alespoň 50 procent konvenčního zemědělství.
Je nutné podporovat ty hospodáře, kde dochází k růstu výroby a současně je zajištěna údržba krajiny. Jedná se o ty, kteří pečují o půdu s péčí řádného hospodáře (neklesá humus, fosfor, draslík a nezvyšuje se kyselost půdy apod.). Bezpodmínečně je nutné podpořit precizní zemědělství, jedná se o protierozní, krajinotvorné, vodu zadržující technologie, kde jsou zapojeny meziplodiny a je zajištěna trvale zelená krajina.
Zde je největší prostor pro Ministerstvo životního prostředí, které pokud chce mluvit a rozhodovat o zemědělství, musí si doplnit základní znalosti agronomie a chovu hospodářských zvířat a mít na paměti též informace o světovém zemědělství, které je a vždy bude Evropské unii konkurentem. Řešení podpor na biodiverzitu a celkovou péči o krajinu musí vycházet i z rozpočtu Ministerstva životního prostředí.
Na dotace si dnes stěžují všichni, i nové, i staré země EU; jak z toho?
Národní podpory jsou největší problém EU 27.
Před rokem 2004 nebylo třeba notifikovat národní dotace a každá země si řešila vlastní problémy v jednotlivých komoditách individuálně. Jednotlivé země EU 14 si zavedly podpory přes ministerstvo zemědělství, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo místního rozvoje, ministerstvo sociálních věcí, jednotlivé územní či správní celky své země a státní fondy hmotných rezerv.
Po roce 2004 již probíhá v Bruselu notifikace (schvalování) národních podpor, nové země pak v součtu notifikovaných a nenotifikovaných podpor dosahují úrovně pouze 20 až 25 procent oproti zemím EU 14 s daleko většími procenty.
To je jeden z významných důvodů nekonkurenceschopnosti na trhu s potravinami. V nákladech jsme levnější, ale s dotacemi staré EU 14 nemáme šanci na trhu uspět. Dotace starých zemí EU proto neslouží pro budování Společné zemědělské politiky a jednotného trhu, ale tento nesoulad konzervuje stav nových kolonií.
Materiál je publikován pod patronací prezidenta Agrární komory ČR Ing. Zdeňka Jandejska, CSc.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Josef Richter
