Před dvěma měsíci zanikla rusko-americká smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu, která zakazovala oběma stranám zařadit do arzenálu rakety odpalované ze země s doletem 500 až 5500 kilometrů. Skončila po 32 letech. V podstatě po pár dnech po ukončení smlouvy už obě strany stihly uskutečnit raketové testy. Je v ohrožení bezpečnost celého světa, jak se kolem tohoto tématu diskutuje?
Myslím, že je to přehnané. Samozřejmě, že jedna i druhá strana demonstrují své schopnosti v tomto segmentu raket, protože v minulosti se takové testy buď výrazně omezovaly, nebo přímo zakazovaly. Je třeba také uvést, že tyto rakety dosahu od 500 do 5500 kilometrů jsou už umístěny a na ně se moratorium nevztahovalo. Jednalo se o rakety umístěné například na ponorkách, lodích nebo ve vzduchu. Takže se víceméně jednalo o demonstraci schopnosti, které oba dva státy mají. Neměli bychom to považovat za něco, co vyústí v nějaký rozsáhlejší ozbrojený konflikt.
Takže to podle vás neznamená, že první události od uplynutí smlouvy naznačují, co nás v budoucnu čeká?
Jednalo se o demonstraci schopností a možná i o ověření technických parametrů, ale v zásadě to neznamená, že bychom očekávali výrazné zhoršení situace, byť má stoupající tendenci. Ale nejde o otázku raket krátkého a středního doletu, ale o otázku vzájemných vztahů, které jsou narušovány jinými věcmi, jako je například situace na Ukrajině a podobně.
Ruský prezident Vladimir Putin poslal dopis světovým politikům včetně představitelů členských států Severoatlantické aliance. V něm navrhl moratorium na rozmístění raket středního a kratšího dosahu v Evropě. V evropských metropolích ale podle listu Kommersant závazek nevzbudil žádné nadšení, protože Moskva podle NATO už takové rakety na svém území má. Měla výzva nějaký smysl? O čem kromě jasné nedůvěry tohle svědčí?
Předně, Rusko je obviňováno z toho, že jako první porušilo onu smlouvu, o níž se bavíme. Jde o známý případ porušení smlouvy ze strany Ruska, kdy začali vyvíjet a zkoušet raketový komplex Novator. Takže na straně evropských partnerů, ale i Spojených států amerických a dokonce i nečlenů Severoatlantické aliance, je určitý stupeň nedůvěry, protože sice Rusové nabídli, že povolí mezinárodní dohled, ale to je maximálně všechno, co je v dopise uvedeno.
Může to být sice začátek pro nějaké vyjednávání, ale na to, aby jednotlivé státy vzaly výzvu vážně – a to zejména supervelmoci, o nichž se bavíme, vlastnící raketové technologie, tedy Spojené státy, Čína, Indie, Pákistán, Írán a pravděpodobně i Severní Korea... Pokud tyto státy nebudou dohodu akceptovat, jedná se jen o deklaratorní vyjádření, jakési přání, ale určitě ne něco, s čím by se dalo seriózně počítat.
Když se na to podíváme, jak vnímat vztah mezi Ruskem a evropskými politiky, protože se zdá, že se vyhrocuje? Mimoto dochází k stále rostoucímu rozdělování na proruský a prozápadní. Jak to vnímáte?
Tento trend, alespoň já, chápu jako dost nebezpečný a je potřeba se k němu postavit tak, že se mezi sebou budeme bavit jako rovný s rovným a nebudeme ponižovat své postavení. Ono to ale platí oboustranně, protože jak je vidět, tak jsou některé kroky Severoatlantické aliance Ruskem považovány za kroky, které ho ohrožují. A možná, kdyby se provedly některé konzultace již dřív, tak by nemuselo k takovým nedorozuměním dojít. Na druhou stranu je třeba říci, že těch provokativních a násilnických gest je z Ruska slyšet mnohem víc.
A zase se vrátím k neukončenému konfliktu na Ukrajině a Krymu, ale konfliktní je i situace odehrávající se na Středním východě, konkrétně v Sýrii. A demonstrativní cvičení, která minulých letech proběhla, i letos, ukazují, že byť Rusko na jednu stranu ukazuje vůli vyjednávat a hledat řešení mírovou cestou u řady konfliktních momentů s evropskými státy, ale i se Spojenými státy americkými – tak vlastně paralelně s tím ukazuje své svaly, což zpochybňuje důvěryhodnost vyjádření. Rusko personifikujeme jako Putina. Chci říci, že Putin je sice hlavou Ruska, ale tam se musí vždy mluvit o celém týmu, který vlastně vytváří režim, v jehož čele je nakonec Putin.
Hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou chce, aby Česko rozvíjelo vlastní bezpečnostní politiku, bez ohledu na naše členství v NATO. „Hnutí SPD rovněž žádá vznik vlastní bezpečnostní a zahraniční politiky ČR. V současné době fakticky neexistuje a jsme plně v rukou globalistů EU a USA,“ stojí v prohlášení SPD. Jak hodnotíte vy zahraniční politiku České republiky?
Zahraniční politika České republiky existuje a má strategii. Ta strategie vychází ze základních dokumentů, které jsou přijaty. Samozřejmě – a to si můžeme myslet tak jako tak, že Česká republika by mohla hrát významnější roli v mezinárodním měřítku. Osobně si myslím, že platí poučka, že stát v mezinárodním prostředí je tak silný, jak silné jsou tři pilíře jeho moci. Ekonomika, politika a armáda. Tam si myslím, že bychom mohli najít řadu výtek na adresu zvyšování schopnosti Armády České republiky. Na druhou stranu bych neřekl, že by Česká republika neměla žádnou strategii v této oblasti, právě naopak. Měli bychom mít možná vyšší cíle. Měli bychom se chovat mnohem více sebevědoměji, a že je to ve vztahu k Rusku a k Číně zcela evidentní.
Když jeden z představitelů města Prahy řekne něco na adresu Číny a Číňané nás začnou šikanovat kvůli nepodstatným kulturním aktivitám vlastních hudebních těles v Číně... Ale to se týká i Ruska. Vidíme různé neshody a debaty kolem památníku či sochy maršála Koněva. Měli bychom si zkrátka vytvořit pozici, že budeme skutečně silný stát, v mezích, které nám dává náš potenciál. A tam si myslím, že možnost existuje.
Psali jsme:
Opět zesílila diskuse kolem migrace do Evropy. Německý ministr zahraničí Heiko Maas na návštěvě Česka řekl, že země Evropské unie, které nechtějí přijímat uprchlíky, by se měly o to víc zapojit do boje s příčinami migrace. Postoj České republiky v tomto směru je stále stejný. Co říkáte na jeho prohlášení?
Sama jste řekla, že ty země se mají více zapojit do řešení problému migrace, který vzniká někde v Africe. Myslím si, že Česká republika tohle říká už delší dobu. My se bráníme, aby se na naše území přemístili uprchlíci, kteří se sem dostali různými cestami – buď přes Turecko a Řecko, nebo přes Libyi a, Itálii, nebo přes Španělsko. Ale víme moc dobře, že pokud tyto lidí přemístíme přerozdělovacím mechanismem do České republiky, tak za nějakou dobu stejně utečou a budou se snažit dostat do Německa, Francie nebo Velké Británie. Pro nás to není řešení, a navíc ho považujeme za nebezpečné.
Naše politická reprezentace několikrát deklarovala, že je ochotna investovat finance i úsilí do států, kde jsou zdroje migrace.
Ano, spolu s Visegrádskou čtyřkou...
Ano. Ten problém je mnohem komplexnější, a není jen tak jednoduše řešitelný, protože drtivá většina migrantů není migranty z důvodu válečného konfliktu na jejich teritoriu, ale jde o ekonomické migranty. Pokud se nevyřeší celkové prostředí i ekonomický růst životní úrovně v Africe i ve státech jako Bangladéš, Afghánistán a podobně, tak migrace zkrátka nepřestane a bude neustále zesilovat.
Kroky, které dělají některé státy Evropské unie včetně Itálie a Německa, tedy že vlastně nebrání příchodu migrantů, ale víceméně řeší až následný krok – jejich přerozdělování, tak v tom důsledku zesilují proud migrantů, kteří vědí, že se do Evropy tak nebo tak dostanou. Ale Evropa přece není tak velká, aby pojala desítky milionů migrantů z Afriky, to zkrátka nejde. Navíc to musí mít sociální dopady včetně násilností a podobně. Problém je tak komplexní, že ho nemůže řešit Evropská unie, ale musí se řešit celosvětově.
Jak v souvislosti s tím vnímáte politické změny, které nyní nastaly v Itálii?
Ještě je brzy na tohle téma hovořit, ale faktem je, že současná politická reprezentace v Itálii je vstřícnější k migrační vlně a k řešením v uvozovkách v pozitivním slova smyslu – to znamená migranty přivézt na území Itálie do nějakých sběrných táborů a potom je přerozdělovacím mechanismem posílat dál státům Evropské unie. To je nesprávné, a pokud to bude pokračovat dál, dojde k další politické krizi v Itálii.
Ministr Mass také v Lidových novinách hovořil o tom, že se letos ve Středozemním moři utopilo už téměř tisíc lidí, možná dokonce i výrazně více. „To je ostudné,“ uvedl. Podle jeho slov je třeba ukončit nedůstojné handlování se zachráněnými lidmi. Německo, Francie, Itálie a Malta se rozhodly, že si budou přímo odebírat běžence zachráněné ve Středozemním moři a Maas vyzval členské státy, aby se připojily. Kam tedy tyto diskuse spějí?
To je právě špatné řešení problému tím, že vytváříme jakási očekávání. A před chvíli jsme hovořili o Giueseppe Contim jako premiérovi Itálie, který zase vzbudil představu, že je možné se přes Itálii dostat dále do Evropy. Takže, když vzbudíme pozitivní očekávání, tím více migrantů a uprchlíků se bude dostávat do prostoru Středozemního moře, a je jedno, zda přes Turecko, nebo přes Libyi. Tím více lidí bude riskovat své životy, a my tím vlastně roztáčíme ono kolo čím dál tím více. Ti lidé jsou závislí na převaděčích a mafiích, které vůbec nezajímá, jestli posadí stovku lidí na člun, který nevydrží ani deset kilometrů na moři.
Zkrátka bezohlednost těchto lidí nezná mezí. Chtějí vybrat peníze a vůbec jim nevadí, že těm lidem berou život, protože pro ně nemá žádnou jinou cenu, než inkasovat peníze z pašování. My jsme schopni tohle ovlivnit, protože – co se může stát velmi snadno, že se třeba převrátí člun, který má padesát, možná i více pasažérů na palubě a množství obětí, které evidujeme, je obrovské.
Mimochodem, dostáváme migranty do úžasně špatné situace, když se dostanou na území Evropy. Podívejte, jak vypadá přeplněnost migračních center v Řecku, následně vznikají požáry a další lidé přicházejí o život. Nemůžeme považovat za řešení, že se na moři takzvaně zachrání lidé a přivezou se do evropského státu – je jedno do jakého – a pak se tam s nimi zachází stejně tak brutálně a možná až na hranici lidskosti. To zase musí přinést problémy, které vyústí v radikalizaci lidí, a takové příklady známe z Francie i z Německa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
