Mluvíme spolu v ředitelně Gymnázia Jana Keplera, tedy ve škole, kde dlouhodobě působíte jako ředitel. Nicméně, vy jste nyní ale i senátor a místopředseda senátního výboru pro vzdělávání, kulturu a lidská práva. Během senátních voleb jste říkal, že školu předáte a budete se politice věnovat naplno. Názor jste nezměnil?
Nezměnil. Sice máme teprve půl roku od senátních voleb, ale školu hodlám předat tak, jak jsem slíbil, tedy do roka případně do roka a půl. Letošní školní rok by tak mohl být mým posledním rokem na škole, kde působím téměř 40 let, z toho 27 let nepřetržitě jako ředitel. Vidím tu sice stále ještě spoustu výzev, nápadů a možností, jak školu dál posunout, myslím si ale, že čas se už navršil. Souvisí i to s tím, jak jsem tady dlouho a kolik mi je let. To je tedy jeden z důvodů. Druhým je ale také to, že skloubit funkci senátora a ředitele školy není vůbec jednoduché. Od studentů nicméně zaznamenávám dost reakcí ve smyslu, pane řediteli, to nám nedělejte. Někteří rodiče nastoupivších prvních ročníků se také ptali, co se školou bude, když už tu nebudu.
Do voleb jste šel s tím, že se situaci ve školství pokusíte coby senátor zlepšit. Letos koncem května jste ale v rozhovoru pro Českou televizi uvedl, že „situace ve školství je kritická“. Je obecně známo, že jedním ze zásadních problémů jsou i nízké platy pedagogů, které ze školství vyhánějí mladé absolventy. Co v souvislosti s tím říkáte na neslavný konec kariérního řádu pro učitele, který měl dle bývalé ministryně školství Kateřiny Valachové (ČSSD) situaci zlepšit?
Já jsem rád, že zákon o kariérním řádu Poslanecká sněmovna odmítla, jelikož jsem se v této věci hodně angažoval, a to i ve výboru, ve kterém jsme to měli v Senátu k projednání. Šance, že by zákon zamítli přímo v horní komoře, nebyla, a já jsem chtěl, aby k tomu byly nějaké pozměňovací návrhy, což se stalo, a zákon, když se o něm pak znovu hlasovalo ve Sněmovně, neprošel.
Co říkáte na výzvu iniciativy Pedagogická komora, které se pod peticí proti kariérnímu řádu podařilo shromáždit podpisy od desítek tisíc učitelů?
Na té výzvě vidím zajímavou jednu věc, a sice, že učitelé pod peticí masivně odmítali to, že jim někdo přihodí dva tisíce. Kariérní řád by totiž naprostou většinu z nich, pokud by ve sněmovní podobě prošel, zařadil do jakéhosi druhého stupně. A líbí se mně, že si učitelé uvědomili, co by pro ně i kvalitu výuky znamenalo, kdyby kariérní řád prošel. Protože, co je to za kariérní postup, když je zařadí do druhého stupně, přihodí dva tisíce k platu navíc, a tím kariéra pro většinu skončí?! Zároveň si myslím, že je to jen taková almužna, ty dva tisíce, které se vláda rozhodla přihodit, ve stylu – vy učitelé buďte zticha a buďte rádi, že jste něco dostali. Tohle prostě není správné řešení. Stále mluvíme o tom, že potřebujeme dobré učitele. Přitom je ale nechceme zaplatit a současně víme i to, že je jasné, že spousta těch dobrých nám ze škol odchází, anebo tam vůbec nejdou. Tím v podstatě dáváme najevo, že nám vlastně až tak na vzdělání nezáleží. A v tom si myslím, že spočívá ta kritická situace českého školství. Když k tomu navíc přidáme to, že nám chybí vize, co by mělo být moderní vzdělávání, co bychom měli studentům poskytovat a co by oni měli ze školy dostat, tak to je ta celková krize, o které jsem mluvil.
Nepřijdou ale nyní učitelé o peníze, které se do škol měly prostřednictvím kariérního řádu nalít? Nový ministr školství Stanislav Štech (ČSSD) má nyní podle všeho nově alokovat 1,7 miliardy.
Zrovna včera o tom jednala vláda, což mne potěšilo. Pan ministr Štech pak vyslovil něco, co se mi zdá jako naprosto správné, a sice, že uvažuje o tom, jak ty peníze do školství dostat, přestože nebyl kariérní řád schválen. Myslím si, že je to správné a koneckonců to není ani tak těžké. Může se to udělat formou nařízení vlády a klidně zavést příplatky pro uvádějící učitele, kteří do praxe na školách zavádějí pedagogické nováčky, nebo snížit úvazek preventistům. To jsou věci, které můžeme vyřešit a nemusíme kvůli nim měnit zákon. Prvky, na které se v rámci kariérního řádu pamatovalo, a ty, které jsou dobré, tak lze uvést do praxe relativně snadno a mělo by se to dle mého soudu udělat.
Mgr. Jiří Růžička
Co si o iniciativě Pedagogické komory a tom, jak se jí podařilo pedagogy aktivizovat, myslíte?
Úspěch té iniciativy svědčí o tom, že učitele takové věci jako kariérní řád zajímají. Iniciativě Pedagogická komora se během relativně krátké doby podařilo aktivizovat desetitisíce lidí. Vypovídá to o tom, že učitelé nejsou apatičtí. Co si může lepšího demokratická společnost přát, než aby se lidé na řízení státu nebo veřejných věcí podíleli? Zcela jistě je to dobře. Navíc je to dobře i proto, že dle mého názoru neplní svou roli ve školství tak, jak by měly, školské odbory. Pravdou sice je, že se v poslední době objevila jejich kampaň „Konec levných učitelů“. To musím přičíst k dobru i bývalé ministryni školství Valachové, že zde učitelské platy vyzvedla jako téma a hodně se v té oblasti angažovala.
Stejně si ale myslím, že odbory tu funkci zastávat se učitelů neplní. Z mého pohledu se jim za ty poslední roky toho, co se týče zlepšení pracovních podmínek a navýšení platů pro učitele, mnoho nepodařilo. Navíc mi není vůbec jasné, a já jsem na to odpověď nedostal, kolik vlastně zastupují lidí. Musím říct, že jsem i poslal zdvořilý, oficiální dotaz, ve kterém jsem se školských odborů ptal, kolik je tam organizováno lidí a kolik učitelů zastupují; a bylo mi zdvořile odpovězeno, že mi do toho nic není a odbory nejsou povinny tuto informaci podávat. Já si ale myslím, že mluví oficiálně za méně učitelů, než kolik jich podepsalo tu petici proti kariérnímu řádu. Tudíž jsem, co se odborů týče, poměrně dost skeptický a případná pedagogická komora je zajímavý nápad.
Ministr Štech nicméně na adresu petice nešetřil kritikou. Její autoři podle něj do jejího znění napsali „věci posunuté, nepřesné a kantory hromadně uvedli v omyl“. Ještě předtím pak Štech na internetu označil učitele, kteří petici podepsali, za „technicky negramotné“…
Samozřejmě, že ta petice byla vyjádřením toho negativního, co autoři na kariérním řádu viděli a nějakým způsobem se to snažili prezentovat, formulovat a nabídnout lidem. Na adresu petice se vytýkalo především to, že petenti měli podepsat něco, o čem neměli mít ani potuchy, a že určitě návrh toho zákona, proti němuž petice byla, nečetli. Ale na druhou stranu, proč by desítky tisíc učitelů měly číst nějaký návrh zákona? Od toho tu přece máme toho, kdo ten návrh podával, a zároveň dvě parlamentní komory, aby jej posoudily. A samozřejmě v tomto ohledu by bylo dobré, aby tu byly i další organizace včetně například nějakých asociací.
To, že se učitelé s návrhem petice ztotožnili, podle mě vypovídá jednu podstatnou věc. V diskuzi, která kolem petice probíhala, se často útočilo na ty, kteří ji prezentovali. Ale to je úplně špatně. Tu petici nevytvářeli tito lidé. Ona reprezentuje názor desetitisíců lidí, kteří se s ní nějakým způsobem ztotožnili. A tomu, že se jim pak nasazovaly psí uši, ani pan ministr ani samotná sociální demokracie příliš nepomohli. Ministr Štech napsal na Facebook to, co napsal, i když se za to pak omluvil. V důsledku toho se pak začalo podepisovat o to intenzivněji. A ve Sněmovně pak dokonce padaly názory některých poslanců, kteří tvrdili, že byli ti učitelé ze strany tvůrců petice manipulováni. Tudíž, pan ministr petenty označil za negramoty a tito dále pokračovali a označili je za nesvéprávné negramoty.
V posledních letech školství přešlo na státní maturitu, zavedly se jednotné přijímací zkoušky na střední školy a nyní spadl pod stůl projednávaný kariérní řád. Má český školský systém tendenci se stále více centralizovat?
Na to je poměrně jednoduchá odpověď. Ano, má; a já se obávám, že tato tendence se neprojevuje pouze ve školství. Řekl bych, že je to trend dnešní doby v mnoha odvětvích – mít věci jakoby pevně v rukou. Ve školství to spatřuji jednoznačně. Projevuje se to v takovém tom přesvědčení, že my v jakémsi „centru“, například na ministerstvu školství, víme nejlépe, jak mají vypadat přijímací zkoušky, a tak je uděláme jednotné. A taky uděláme jednotnou maturitu. Osobně nic nemám proti tomu, aby maturitní zkouška byla srovnatelná, aby tam nějaká ta společná část byla, dokonce si myslím, že je to správné. Ale správné není, že se centrálně rozhodne, že budou všichni povinně a jednotně maturovat z matematiky. Bez ohledu na jednotlivé školy, a hlavně bez ohledu na studenty a jejich rozhodnutí.
Přeci jen proto, že někdo nematuruje z matematiky, tak to ještě neznamená, že je nějaký „lůzr“. Je na místě vzít v potaz, že chce dělat něco jiného, práva, medicínu, jazyky. My ho ale budeme nutit, aby maturoval z matematiky, protože jsme v „centru“ rozhodli, že je to tak správně. A v tomto duchu bych mohl pokračovat. Koneckonců i u zmiňovaného kariérního řádu bylo jedním z důvodů, proč jsem ho odmítal, to, že v něm zase byl ten centralismus. Po jeho zavedení by o kvalitách a finančním ohodnocení konkrétního učitele nerozhodoval ředitel školy, ale někdo, kdo napíše nějaká kritéria a určí standard učitele v jednotlivých oblastech. Ředitel školy tak bude namísto sledování kvality výuky jen sedět a tupě porovnávat s parametry, které někdo jiný napsal. A to je podle mě podstata škodlivého centralismu v duchu toho, že my všechno chceme mít někde pěkně ve středu, zglajchšaltovat to všechno a přitom nedat lidem prostor.
Zglajchšaltovat?
Ano, to je tendence všechny srovnat do jedné linky a nařídit stejný směr a pravidla pro všechny. Ale to je podle mě nesmírně škodlivé z mnoha důvodů. Jedním z nich je například to, že se potlačuje individualita, potlačuje se aktivita, ale i zodpovědnost jedince. Před nějakou dobou mě nadchl rozhovor, který jsem slyšel v rádiu, s Luďkem Bukačem. Ten v minulosti trénoval naše reprezentanty v ledním hokeji. Mluvil o tom, proč máme dnes v hokeji špatné výsledky. Důvodem je podle něj i to, že jsme se rozhodli metodiku sjednotit, že budeme učit všechny a všechno stejně. Najednou se vytratila individualita, improvizace, což je pro hru důležité. A že čeští hokejisté, fotbalisté, volejbalisté vždycky uměli improvizovat a být tvůrčí, a dnes jim to chybí. Já si myslím, že tohle platí pro všechno, včetně školy. Problém je v tom, že dnes se snažíme všechno zarovnat jakoby do jedné roviny, do jakéhosi průměru, namísto abychom se snažili z těch lidí vytáhnout to, co je v nich nejlepší.
Dobře, ale státní školství je ve své podstatě masovou záležitostí. Jak by tedy mělo vypadat?
Škola by samozřejmě neměla být jenom překladištěm informací a to obzvláště platí v dnešní době, kdy si myslím, že informace ztrácí hodnotu. Vzdělání by ale mělo nabízet i něco víc. Z mého pohledu by se pak měly rozvíjet dovednosti, které lidé, kterým je dnes třeba patnáct let, budou i za třicet let potřebovat. A to je na místě možná víc než jen předávání znalostí, které za tu dobu totálně zestárnou. Zároveň tím ale nechci říct, že by se nemělo s informacemi a vědomostmi pracovat vůbec, to rozhodně ano. Důležité ale je, aby studenti, kteří vzdělávacím procesem projdou, uměli komunikovat, používat informace, pracovat v týmu, byli jazykově, počítačově i matematicky gramotní.
K těmto dovednostem by se podle mě mělo směřovat. Jsem toho názoru, že rozvíjet individuální předpoklady je možné, ale všemi těmi centralistickými opatřeními to hodně potlačujeme. My se o to u nás na Gymnáziu Jana Keplera snažíme například tak, že studenty rozdělujeme na mnohé předměty podle úrovně i zájmu. Máme je rozdělené například i v matematice nebo cizích jazycích. Takový přístup funguje, ale musíte mít dobrou vizi a výborné učitele. A jsme opět u toho. Kde máme ty dobré učitele vzít, když jim nabídneme nástupní plat 22 tisíc korun?
A jak tedy učitele zaplatit? Expert ODS na školství Václav Klaus ml. například nedávno v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl, že by pravomoci odměňování učitelů plně nechal v kompetencích ředitelů škol. Podle předsedy učitelských odborů Františka Dobšíka ale prý osobní, nenároková složka nestačí a zvýšit by se měly tarify.
V tomto případě musím s předsedou odborů Dobšíkem vzácně souhlasit. Bez slušného vstupního základu je snaha nalákat do škol absolventy marná. Jestli nenavýšíme tu základní platovou sazbu, ve které se učitelé budou pohybovat, tak ty lidi do školství prostě nepřitáhneme. Když budeme mít nástupní plat těch 22 140 korun a učitel přijde ke mně do ředitelny a zeptá se mne: kolik mi dáte, pane řediteli, já nebudu vědět, co mu mám říct a jaký mu mám dát osobní příplatek. Nevím totiž, jak učí, a budu to vědět za půl roku, až mi něco předvede. Musím mu tedy říct: podívejte se, já vám dám těch 22 tisíc a za půl roku vám možná pět tisíc přidám. To si myslím, že opravdu není správná cesta.
Platový základ musí být takový, aby učitelé byli slušně zaplaceni. K tomu musí mít ředitel školy ještě dost peněz k tomu, a tady se shoduji s panem Klausem, aby ohodnotil i mimořádnou kvalitu. To by ale měl udělat on, a ne, aby mu někdo přinesl nějaké papíry s potvrzením, že absolvoval tolik a tolik školení a ředitel ho má přeřadit o stupeň výš. Takže ano, já jsem pro, zvyšme tarify!
Pedagogické sbory stárnou a učitelé odcházejí, a odcházejí především mladí. Mrzí mě to, ale rozumím jim. Protože jejich vrstevníci se samozřejmě pohybují na úplně jiné životní úrovni. Jezdí jinam na dovolenou, mají jiná auta a jiné byty, pokud na ně učitelé vůbec dosáhnou. Mladí lidé zkrátka nechtějí být pátým kolem u vozu. Faktem je, že bez slušného tarifu do školství vůbec nevstoupí. Když se podíváme na to, že nějakých 60 procent absolventů pedagogických fakult vůbec učit nejde, tak to je přece nějaké memento a my bychom s tím měli pracovat.
Česko dává do školství podle údajů OECD z vyspělých zemí v poměru k HDP po Maďarsku nejméně. V porovnání s ostatními vysokoškoláky na trhu práce jsou pak čeští učitelé v rámci OECD placeni vůbec nejhůře. Takový stav ale nemohl vzniknout ze dne na den. Co to o Česku vypovídá?
Vypovídá to nejen o tom, že si nevážíme práce učitelů, ale zároveň tím dáváme najevo i náš vztah ke vzdělání jako takovému. No a zároveň to vypovídá i o tom, že zde máme silné tlaky zájmových skupin, které se na veřejnosti vyjadřují ve smyslu: posilme učňovské a technické vzdělání. Nic proti učňům, ale tyto skupiny jdou jako buldozer přese všechno a obávám se, že sledují hlavně vlastní zájmy. Nemají prostě levnou pracovní sílu, a tak jim vlastně ani nezáleží na tom, jaké vzdělání v Česku bude. Jednoduše řečeno, potřebují mít určitý počet konkrétních profesí, a že za deset let už tyto profese vůbec nebudou existovat, je jim totálně ukradené. Nedávno Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), který má na starosti vědu a výzkum, na jakési konferenci prohlásil něco ve smyslu: no to je hrůza, ty naši lidi; oni jdou na střední školu studovat každý, co chce a co je zajímá, místo, aby šli studovat, co my potřebujeme. Když tohle řekne člověk, který má mít na starosti vědu a vědění, tak to já považuji za obrovskou katastrofu.
Vybavuji si, jak v pořadu internetové televize DVTV navrhoval Otto Daněk z asociace exportérů, že by se vysokoškolské humanitní obory měly zpoplatnit a technické by měly zůstat zadarmo. Naši „kapitáni průmyslu“ hořekují na to, že je nízká nezaměstnanost a jim chybí zaměstnanci. Jenže skutečně se zdá vzhledem k tomu, že náklady na práci v Česku zůstávají hluboko pod průměrem EU, že levná práce je jedním z definujících rysů našeho průmyslu potažmo ekonomiky...
Je to tak a uvědomme si, že levná práce nepotřebuje příliš vzdělané lidi. Ten rozhovor, který zmiňujete, se týká všeho, o čem mluvíme. Dobře, mohli bychom na to kývnout. Aktuálně nám tedy chybí lidé do nějakých technických oborů. Tak uděláme všechno proto, abychom je na ta místa dostali, a nemusí nám přitom záležet na jejich všeobecné vzdělanosti. Co ale bude za 15 nebo 20 let? To nám pravděpodobně v těch fabrikách budou všichni tito lidé překážet, protože výroba bude robotizována. A co s nimi budeme dělat, když nebudou dostatečně vzdělaní, když nebudou umět jazyky, spolupracovat, učit se a případně se i rekvalifikovat? Obávám se, že tendence, o kterých jsem mluvil, ta uniformita a srovnávání do jedné linky se ve vzdělávání provádělo i v zájmu těchto lobbistických skupin. A ty samozřejmě nějaký rozvoj intelektuálních předpokladů člověka příliš nezajímá. Jako kdybychom snad potřebovali člověka rozvinout jen v tom ohledu, aby přišel a v naší fabrice dělal. Vzdělávání prostě není a nemůže být pouhá příprava na konkrétní povolání! Je to i kultivace a rozvoj člověka v mnoha směrech.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
