Pomalu končí rok 2017. Jak ho z politického pohledu hodnotíte?
Právě končící rok původně vyvolával velká očekávání kvůli důležitým volbám v Nizozemí, Francii, Německu, Rakousku a České republice. Ve většině zemí došlo k mírné korekci dosavadního politického spektra, jen v Rakousku je změna viditelnější, a to nejen kvůli nejmladšímu evropskému premiérovi. U nás se establishment budovaný přes čtvrt století v průběhu voleb do Poslanecké sněmovny v podstatě zhroutil, do politiky vstoupily nové subjekty. Následujeme v tomto Polsko a Maďarsko. Rok 2017 představuje bod zlomu a jeho hrdiny jsou nespokojení voliči.
Ve svém nedávném textu se ptáte, zda přichází doba mrchožroutů. Na co narážíte?
Na rozporuplnou, až schizofrenní politiku Západu. Na jedné straně nás představitelé Evropské unie a NATO přesvědčují, že bychom měli zbrojit a připravovat se na válku s Ruskou federací (někteří propagandisté tvrdí, že hybridní konflikt již probíhá), na druhé straně důsledky chaotické nedomyšlené migrace oslabují, až rozvracejí mnohé členské státy zevnitř. Nebude to dlouho trvat a mnohé čtvrtě západoevropských velkoměst se svou civilizační úrovní začnou více podobat svým protějškům na Blízkém východě a Africe. Cizí mezietnické nepřátelství se spolu s migranty stěhuje do Evropy.
Největší bezpečnostní riziko pak představuje možnost, že se i na území Evropské unie rozhoří náboženská válka uvnitř islámu trvající více než třicet let. Vzpomínka na sto let staré události v Rusku, situace na Ukrajině a v Katalánsku vypovídá o tom, že konflikt už nelze vyloučit v žádné zemi. V jeho průběhu a těsně po ukončení se dá lacino nakupovat, což mnohé byznysmeny a politiky inspiruje. Má-li dotyčný obchodník charakter mrchožrouta, jeho čas přijde.
Na konferenci Jiná Ukrajina jste řekl, že bychom tuto zemi měli bedlivě sledovat, protože na ni vidíme, jak to tady může vypadat za deset let. Co tím konkrétně myslíte?
Když jsem pracoval v Kyjevě, tak jsem si všiml, že v některých tendencích vývoje politiky je Ukrajina pár let před námi. Týkalo se to oligarchizace politiky a vlastnictví médií. Nejprve si oligarchové rozdělili média, pak se tvrdě střetli v boji o vliv na ta státní. Před deseti lety se „masově“ zúčastnili parlamentních voleb osobně, nikoliv přes klientský systém jako předtím. Prudce vzrostl počet politických stran a hnutí založených jako podnikatelský projekt. Protože víme, k jakým tragickým koncům ten vývoj vedl, je dobré si Ukrajiny všímat.
V posledním rozhovoru pro ParlamentníListy.cz jste řekl až zlověstně znějící větu, že sledujeme zánik druhého nejrozlehlejšího evropského státu v přímém přenosu. Je to opravdu tak zlé? A co by to znamenalo i pro její sousedy a skorosousedy, jako jsme my?
V roce 1992 měla Ukrajina 52 milionů obyvatel, dnes tam žije 35–36 milionů. Stala se nejchudší zemí Evropy, její infrastruktura se postupně rozpadá. Má nejhorší vztahy v celé své novodobé historii nejen s Ruskem, ale také s Polskem, Maďarskem, Rumunskem, s Izraelem. Dvě třetiny mladých Ukrajinců uvažují o emigraci. To jsou parametry států rozvojového světa. Migrace by nás nejspíše nijak neohrozila, vyvstal by však pro celou Evropu jiný problém – co s téměř vylidněnou Ukrajinou?
Výsledky voleb u nás jste přirovnal k pohádkové Sněhurce a osmi trpaslíkům. Proč „Sněhurka“ vyhrála tak výrazně? A podaří se jí získat důvěru pro svou vládu?
Voliči hlasovali pro změnu. ANO dobře zvládlo předvolební kampaň. Svou roli může hrát i to, že Andrej Babiš převzal řadu programových bodů, které původně měla sociální demokracie. Programové prohlášení jeho vlády někteří moji kolegové srovnávají s programem menšinové Zemanovy vlády v roce 1998. Nejsem si jistý, zda 10. ledna příštího roku získá tato vláda důvěru, druhý pokus by vyjít mohl.
„Trpaslíci“ jsou tak malí, že i když se spojí, nemohou „Sněhurku“ svrhnout. Co tedy podle vás můžeme od nich očekávat?
Nejprve okopávání kotníků. Pak někteří vyměknou, to už je v Čechách taková tradice.
Velkým tématem posledních let je migrace a kvóty. Ač kvóty na přerozdělování migrantů nefungují, proti nim – jak ukázal nedávný summit zemí EU – jsou jen země Visegrádské čtyřky. Ostatní je stále prosazují. Proč tomu tak je a co v tomto směru očekáváte v roce 2018?
Prosazení kvót se stalo prestižní záležitostí pro současné vedení EU. Junckerova doktrína sdílené suverenity členských zemí EU je zrcadlovým obrazem Brežněvovy doktríny omezené suverenity socialistických zemí. Dopad bude stejný, Evropská unie se rozpadne stejně, jako se rozpadl Sovětský svaz, jen to nebude trvat tak dlouho. Kvóty nesmíme přijmout, byl by to zločin páchaný na nás i na migrantech.
Může se ještě EU zachránit? A jak?
Někdy si říkám, že bychom neměli podceňovat netušené dopady pojmenování. Všichni již víme, že jméno dané dítěti do značné míry ovlivní jeho osudy. Když se před lety v Bruselu rozhodli, že vrcholný exekutivní orgán nazvou komise a jeho členy komisařkami a komisaři, netušili, že se podvědomě vydali ve stopách V. Lenina, takže hrozí, že jejich projekt dopadne stejně jako ten jeho, avšak za mnohem kratší dobu. EU se ještě může zachránit, přijdou-li reformy a noví politici. Znamená to ovšem zrušení nedemokratických prvků v jejím fungování.
Je třeba nahradit Evropskou komisi orgánem voleným Evropským parlamentem, který se musí stát plnohodnotným zastupitelským sborem, a ne analogií Nejvyššího sovětu bez zákonodárné iniciativy. Tím pádem se anuluje i Lisabonská smlouva a dojde k nové definici evropské integrace. V opačném případě se obávám, že rozpad EU s ohledem na důsledky migrace nemusí být tak rychlý a nekrvavý, jako byl rozpad SSSR.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
