Ministr zdravotnictví nedávno v souvislosti s nejasným výkladem některých nových pandemických opatření otevřeně prohlásil, že si je vědom, že některá z těch opatření soud shodí, ale hodlá na nich trvat alespoň do té doby, než rozhodnou. Z pohledu právníka – co to je? Doposud jsme nezažili, aby ministr, člen nejvyššího exekutivního orgánu pod ústavním slibem, přistupoval k právu tímto způsobem…
Prohlášení pana ministra vnímám jako upřímné, pravdivé, ale přesto nepřijatelné. A to z toho důvodu, že člen vlády z ústavy skládá slib, že bude respektovat ústavu a zákony. Nemůže tedy prohlásit, že vydává opatření, o kterém ví, že je se zákonem v rozporu, a to do té doby, než jej zruší soud.
Správný postup pana ministra by bylo zvednout mandle úředníkům a poradcům, kteří toto opatření pro jeho předchůdce napsali a on jej při nástupu zdědil. A přimět je, aby to okamžitě přepracovali do podoby, která bude v souladu se zákonem.
Navíc je sporné prohlášení, že to bude platit, dokud to soud nezruší. Je-li to opatření v rozporu se zákonem, tak sice formálně platí, ale jeho následky v podobě pokut a dalších trestů budou těmi lidmi nepochybně napadány s argumentem, že byly uloženy v rozporu se zákonem, a proto je pokutovat nelze. Čili tento výrok pana ministra je velmi nešťastný.
Funkcí práva je vytvářet předvídatelnost a právní jistotu.
Když se na to prohlášení podíváme věcně – je podle vás jako právníka udržitelné? Nebo má ministr pravdu, že jej nejspíš první soud zruší?
S panem ministrem jsem měl ve středu možnost hovořit. A je třeba podotknout, že ministr není ten, kdo by psal opatření a jiné právní předpisy, ministr je politik, který dává pokyny, a podle nich to pak vypracovávají úředníci. Takže toto je zejména věc úředníků ze sekce náměstka pro legislativu.
Jejich názor je takový, že to opatření je naprosto v pořádku. Můj názor je opačný, to jsme si s panem ministrem řekli. A v této situaci jedinou možností, jak ten předpis závazně vyložit, je předložit jej soudu.
Psali jsme:
Takže jsou tu dva právní názory a soud teď musí vyjasnit, který z nich je blíže současné právní úpravě…
Ano. Rád bych se ohradil proti populárnímu tvrzení, že „dva právníci, tři názory“. Každý si samozřejmě může v rámci svobody projevu vykládat zákon, jak se mu zlíbí, ale přesto existuje jeden názor, který lze označit jako „správný“. A to je ten, se kterým se ztotožní soud. Protože výklad zákonů podávají soudy.
Přešel bych k jiné věci. V tomto týdnu se rozpoutala polemika mezi právníky z Ministerstva zdravotnictví a právníky od policie kvůli úpravě shromažďovacího práva po skončení nouzového stavu. Policie v podstatě odmítla vykonávat to, co právníci na ministerstvu sepsali, se zdůvodněním, že podle jejich právního názoru shromažďování více než dvou osob není protizákonné. Co to znamená pro občana, čím se tedy má řídit?
Správný je výklad Ministerstva vnitra. A dodal bych, že v hierarchii výkonné moci je odpovědností premiéra, aby dva vládní resorty sjednotily své názory a neobtěžovaly občany tím, že jeden říká to a druhý ono. To je nepřijatelné.
Pro občana to znamená, že se část povinností podle opatření nebude vymáhat. Protože podle názoru Ministerstva vnitra je Ministerstvo zdravotnictví vůbec neuložilo, takže to ani není možné. Pro občany to tedy znamená určité „bezpečí před pokutami“.
Ať si to vyjasníme: pokud Ministerstvo vnitra řekne, že to není protiprávní jednání, a tedy policie nesmí vymáhat jeho udržení, tak co to znamená pro policii, pro ty, kteří to vymáhají v terénu? Je pro ně stanovisko Ministerstva vnitra závazné, nebo se mohou rozhodnout, nebo jak to je?
Přesně nevím, jakou formu to vyjádření Ministerstva vnitra mělo. Ale předpokládám, že proběhlo formou závazného výkladu nebo metodického pokynu pro policejní složky. A ty jím tím pádem jsou vázány.
V neděli skončil nouzový stav, přesunuli jsme se do jiného režimu. Co to znamená pro pandemická opatření, která doposud byla pod nouzovým stavem? Zanikla, nebo se přesunula pod jiný předpis? Co se změnilo pro občany?
Všechna opatření, která byla vydána v režimu nouzového stavu podle krizového zákona, tak zanikla. Nově se mohou uplatnit restrikce, které lze vydat podle užšího „pandemického zákona“. K tomu jsou vydávána opatření Ministerstva zdravotnictví. Pro občany to znamená, že skončil například zákaz mobility mezi kraji.
Na rozdíl od Ministerstva zdravotnictví jsem přesvědčen, že skončí i plošné omezení volného pohybu ve smyslu zákazu setkávání více než dvou osob. To tvrdí i Ministerstvo vnitra.
S panem ministrem zdravotnictví jsme došli k shodě, že pokud by se domníval, že se situace zhoršila natolik, že vyžaduje opět omezit setkávání více než dvou osob, tak má premiér možnost opět vyhlásit nouzový stav. Ten musí náležitě odůvodnit, a podléhalo by to parlamentní kontrole.
Fotogalerie: - Testování zaměstnanců
Takže v podstatě totéž, co se tu odehrávalo od října do začátku dubna…
Ano. Ten nástroj tady stále je, není to tak, že by stát nemohl bojovat třeba proti nějaké nové smrtelné mutaci viru, ale musí obstát před Parlamentem.
Když jsou opatření prováděna podzákonným ministerským předpisem, mění to něco na jejich síle nebo důsledcích pro občany?
Rád bych zde zdůraznil jednu rozdílnost, která nebude možná pro čtenáře tak úplně záživná. Jednak vládní opatření v režimu nouzového stavu je podzákonný právní předpis. Podzákonné právní předpisy může přezkoumat jedině Ústavní soud a jedině na podnět velmi úzkého okruhu navrhovatelů, třeba poslanců či senátorů.
Opatření Ministerstva zdravotnictví v režimu pandemického zákona nejsou podzákonné předpisy, ale takzvaná opatření obecné povahy, která může před správními soudy napadnout každý občan. Takže ta přezkoumatelnost je mimo nouzový stav výrazně širší. A vím o tom, že už nastává, že se lidé začínají na soudy obracet. Už se u soudu projednávala stížnost na opatření zavádějící povinné testování zaměstnanců.
Psali jsme:
Na závěr bych připomněl slova ministra Arenbergera: „Rozhodli jsme se věřit lékařům, ne právníkům.“ To přináší obecnější otázku dodržování zásad právního státu za pandemie. Myslíte si, že se toto vnímání za těch extrémních okolností, kterými jsme v posledním roce prošli, nějak posunulo? Na jednu stranu jsme si okusili, jaké to je o práva přijít, ale na druhou stranu mnozí zjistili, jak snadno se dá s právem experimentovat a jak je to lákavé…
Zmíněný výrok pana ministra jsem podrobil kritice kvůli důležité věci: není, a ani v epidemii nemá být, žádný rozpor mezi lékaři a právníky.
Právo funguje tak, že na základě korektně zjištěných medicínských skutečností může výkonná moc ukládat určité restrikce, pokud jsou nutné. Tvrzení „dali jsme přednost názoru lékařů před názorem právníků“ pak znamená, že ten, kdo toto vyřkl, tak úplně neumí vládnout, konkrétně neumí dát do souladu skutková zjištění a z toho vyplývající právní kroky.
Tím se dostávám k druhé, ještě podstatnější věci, kterou jsem si dovolil panu ministrovi také říci. On je nejen oprávněn, ale dokonce povinen postupovat podle poznatků vědy o epidemii. Ovšem poznatků, které byly zjištěny korektním postupem, optimálně znaleckým posudkem. Znalec-lékař, který na posudek dal kulaté razítko, totiž také zodpovídá za případně vzniklé škody, v některých případech i trestně. Proto o takový postup posudek může ministr-politik opřít své miliardové zásahy do soukromých práv, které plošná opatření přinášejí. Ale určitě se nemůže zaštítit nějakým stanoviskem nějaké osoby, která jde náhodou zrovna kolem a prohlásí se za vědce.
Považuji za velmi nešťastné, že se tu právo křiví v důsledku toho, že si pan premiér vybral jako své neformální poradce členy několika nátlakových skupin, přičemž u některých z těchto osob lze důvodně pochybovat o jejich nepodjatosti vzhledem k jejich spolupráci s podniky v oblasti testování nebo očkování. A u některých z nich lze také důvodně pochybovat o jejich vědecké kompetenci, kdy se jedná o osoby, o kterých v oboru ochrany veřejného zdraví před rokem 2019 nikdo nic neslyšel.
Jsem tedy přesvědčen, že správným postupem pana ministra by mělo být, že by si podklady pro své restrikce obstaral podle zákona o znalcích a tlumočnících, tedy s razítkem znalce nebo znaleckého ústavu.
Protože jestliže se někdo rozhodne, že bude svými názory a stanovisky zasahovat lidem do života, tak za to musí také nést nějakou odpovědnost.
Několikrát jsme se v rozhovoru zmínili o tvůrcích legislativy na Ministerstvu zdravotnictví. Jak podle vás tato část státní správy v pandemii obstála? Samozřejmě byla to i pro ně nová situace, ale jak se ministerská legislativa „předvedla“?
Aniž bych se vyjadřoval ke konkrétním osobám, tak musím konstatovat, že ministerská legislativa neobstála. Nezpochybnitelným svědectvím je hned několik soudních rozsudků, a to i nejvyšších soudních instancí, že ta opatření byla provedena špatně.
A vymezil bych se proti tvrzení, že se jedná o situaci novou. Zákon o ochraně veřejného zdraví zde máme již dvacet let, od roku 2000, a do přípravy pandemických plánů byly každoročně investovány miliony korun. A když konečně jednou ten plán měl být použit, tak to nebyli schopni udělat přesně. A ani po tom roce zkušeností to nejsou schopni udělat správně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
