Slavíme sto let republiky. Je co slavit? V jakém stavu je naše země dnes? 

Můj táta, venkovský učitel, měl svoji tradici uctívání pohřbu prvního prezidenta samostatného a nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka, jenž se narodil 7. března 1850 v Hodoníně na moravském Slovácku. Tam o sto let později začínal můj otec učitelskou kariéru v nedalekých Šardicích a Kyjově… Vždycky si 21. září, v den výročí Masarykovy smrti v roce 1937, sedl v obýváku, vzal si do rukou svoji nejoblíbenější knihu – Karel Čapek: „Hovory s TGM“, jejíž první vydání si koupil už v roce 1937, a začal ji číst. Rok co rok, a s ještě větším a zarputilejším zaujetím od roku 1956, kdy byl vyhozen ze školství, jelikož odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Nemohl zradit svoji víru, proto šel raději k lopatě. V ten dvojnásobně smutný výroční den jsme ho jako děti nesměly vyrušovat; později mi knihu Karla Čapka věnoval. Také já dnes mám v ono výročí 21. září stejně nevšední den, kdy si otevřu Hovory s T. G. M. a čtu si v nich, byť ji znám už pozpátku…

Jsem skromný člověk, jedinou mojí ambicí je psát pravdu. Procestoval jsem desítky zemí  – od USA, až po Čínu a Tibet, takže vím, co v těch zemích šustí v trávě… A nemám máslo na hlavě, nikdy jsem nebyl v žádné partaji, držím se desatera; přikázání nezabiješ je dnes jen hrách hozený na zeď lidské lhostejnosti. Pro mě není Bůh v synagogách, bazilikách či mešitách, ale pouze v každém z nás. Uplynulých sto let naší vlasti mám zmapovaných od jejích počátků, byť na jejím úvodu do historie stála na první pohled banální epizodka doktora Isidora Zahradníka.