Máte za sebou sto dní v křesle ministra kultury. S jakým největším problémem jste se zatím setkal a co vidíte jako největší problém do budoucna?
Je velmi složité a těžké říci, co bude jeden, ten největší problém. Myslím, že v kultuře je problémů mnoho. Ale vždycky to odvisí od toho, na jaký segment kultury se zaměříte. Když se podívám na živé umění, tak tím problémem je financování živého umění. Jsou to dotační programy, které by třeba mohly podporovat další festivaly nebo zvýšit kvalitu těch stávajících, programy, která by zkrátka mohly pomoci jejich organizátorům. Je otázka, jestli podporovat mainstreamové nebo okrajové oblasti. Je třeba najít rovnováhu, ale zejména tam dostat finanční prostředky. Ale rozdíly se objevují i segment od segmentu. Problémem jsou regionální divadla, regionálně zřizované filharmonie. Dostávám dopisy od lidí, kteří hráli nebo hrají ve filharmoniích. Jejich nízké platy – to je taky problém. Podíváte-li se na pěvecké sbory v regionech, mnohdy mají velkou tradici, ale peníze shánějí těžko.
Fotogalerie: - ČT fašistům nedáme
Mám zde zástup lidí, kteří se zabývají tanečním uměním, které bylo léta opomíjené. V živé kultuře je to segment od segmentu problém za problémem. A možná proto, že já osobně nejsem vyhraněn v žádné konkrétní kulturní sféře, tak se je snažím vnímat v komplexu. Přiznám se, že to bude vypadat, že budeme honit mnoho zajíců, ale když přijde ministr kultury, který je spíše hudebník, bude upřednostňovat hudbu. Obecněji tedy – problémem je například financování živé regionální kultury.
Osobně si myslím, že ta volba, kdy ministr je svým způsobem úředník, je správná, protože můžete vidět problémy kultury opravdu v celém komplexu a nezaměříte se jen na jedno. Protože když pomůžete jen jednomu segmentu, tak dalších dvacet skomírá.
Nebude oříškem i památkový zákon, který předložil bývalý ministr Daniel Herman a který neprošel, protože spolu s opozicí hlasovala pro jeho zamítnutí i řada vládních poslanců, především z ČSSD?
Je to vůbec problematika památkové péče. Mám za sebou čtyři roky působení na radnici a v těch sto dnech na ministerstvu cesty po regionech. A musím objektivně říci, že jsou města, kde si pochvalují spolupráci s Národním památkovým ústavem, vzájemnou komunikaci a snahy vyjít si vstříc. Ale jsou případy, kde to naráží často na aroganci úředníků-památkářů, na neochotu se bavit, na jejich jakousi povýšenost, na nezodpovědnost, kdy stát dává doporučení, ale ne peníze, a je na vlastnících, jestli se pro toto doporučení rozhodnou, nebo nerozhodnou. Vadí též dvojkolejnost, kdy máte doporučující stanovisko Národního památkového ústavu a vedle toho vyjádření památkového odboru magistrátu. Paní primátorka Krnáčová řekla velmi kontroverzní názor, kdy chtěla úplně zbavit památkáře vlivu, ale asi k tomu ve skutečnosti možná ani nechtěla dojít, jen chtěla rozpoutat rozpravu k tomuto rozporu, který tu existuje.
Památková ochrana také souvisí s tím, že máme čtyřicet tisíc památek na území České republiky. Řada je ve velmi dobrém stavu, řada z nich je v havarijním stavu a řada z nich je v naprosto tragickém stavu. Mám vnitřní problém, kdy mám na stole prohlášení objektu za památku a obec to nechce, kraj to nechce, nemají pro ni využití a památkáři říkají, je to nezbytné zachovat, protože je to mimořádně cenné. Když se na to přijedete podívat, je to polorozpadlá ruina v tragickém stavu. A přitom máme na našem území celou řadu památek, které jsou ve stavu, kdy se dají zachránit, a potřebují také velké peníze. To bylo například v Jičíně v případě Hirschovy vily. Jde o nádherné stavby, město má pro ně využití, v jedné má být muzeum, váže se to k tradicím kloboučnictví, druhá má být zařízením, které by mělo generovat peníze na financování muzea. Je to geniální projekt, ale je potřeba do toho dostat peníze. I za těch sto dnů jsem se setkal se situacemi, které bych si uměl vyhodnotit tak, že jde spíš o účelové prohlášení za památku. Prostě je to snaha ani ne tak vyhlásit památku, jako něčemu zabránit.
Já naprosto chápu památkáře, oni potřebují chránit památky, naším cílem není, aby památky mizely, ale musí být jakási vyváženost zdravého rozumu, co ještě lze zachránit, kde investice jsou ještě efektivní, a kdy už zachraňujeme něco, co už je v podstatě víceméně zničeno. Vím, že k tomu přistupují s maximální rozvahou, ale kde není shoda všech tří subjektů, památkářů a regionálních politiků, je to špatně, musí se hledat kompromis. Problém spatřuji i v tom, že v procesu prohlašování s tím nemůžete nic dělat, nedostanete ani stavební povolení, ani nic jiného, přitom jste povinen se o objekt starat tak, aby nedošlo k umenšení jeho případné památkové hodnoty. A v mnoha městech jsou to ruiny, které jsou navíc na náměstích, ve veřejném prostoru. A lidé se ptají starosty, co s tím uděláte. Ten řekne, že nic, protože na to nemá peníze, ale protože je to památka, nemůže ji zbořit. Ale to je přece špatně.
Hovoří se o tom, že uvažujete o změně v personální oblasti, konkrétně při jmenování šéfů státních kulturních institucí. Jak by to mělo být v budoucnu?
Myslím, že by nemělo docházet ke jmenování na dobu neurčitou. Pokud se ředitelé osvědčí, měli by mít šanci pokračovat, ale po určité době by měli jít automaticky do konkursů. Připravujeme proto pravidla pro jmenování ředitelů našich 29 příspěvkových organizací; jde o poměrně složitou a citlivou věc, kdy je každá příspěvkovka specifická svým zaměřením, dosahem, významem. Principiálně ale půjde o normu, která zaručí výběr kvalitního kandidáta na ředitele v dostatečném časovém předstihu.
Považujete za určitou výhodu, že přicházíte z komunální politiky, že jste byl léta primátorem Olomouce, že vnášíte do resortu pohled zdola? Už jste mluvil o tom, že komunální politici někdy považovali postoj památkářů za trochu povýšený vůči komunálním politikům.
Má to výhodu i nevýhodu. Výhoda je v tom, že rozumím primátorům, starostům, zastupitelům v obcích, rozumím všem, kteří tohle martyrium musí podstoupit. A nevýhodou je, že památkáři na to nahlížejí, že tomu nerozumím, říkají si, co nám ministr do toho mluví. Ale takhle to být nemůže. To je přesně ten problém, jako mají v obci. Starosta přijde s nějakou představou, památkář má svoji představu a řekne, ale vy nemáte tu odbornost, vy tomu nerozumíte, to je naše stanovisko. To je špatně. Já nemohu pohrdat jejich odborností a také nebudu, ale oni nemohou zase pohrdat laickým názorem zodpovědného komunálního politika. Obě strany musí hledat cestu, aby se někde potkaly. A to jsou případy „dobré praxe“, kdy se s památkáři dalo domluvit, i příklady „tragické praxe“, kdy se s nimi nedomluvíte.
Hlavní město Praha diskutuje o několika kulturních stavbách, jednak o případné stavbě Kaplického knihovny, jejíž výstavba už byla jednou odmítnuta, jednak o stavbě velké koncertní síně nebo o muzeu Paměti národa v základech Stalinova pomníku. Jak se na tyto záměry jako ministr kultury díváte?
Osobně jsem přesvědčen, že tady od roku 1989 nevznikla významná architektonická stavba veřejného charakteru. Možná je v Praze takovou stavbou Tančící dům a pak v podstatě nemáme nic. To je obrovská škoda. Pravdou je, že v minulosti nebylo příliš finančních prostředků na financování takových kulturních staveb. Kulturní infrastruktura je neskonale podfinancovaná. Máme nové divadlo v Plzni, ale to vzniklo díky tomu, že Plzeň byla městem evropské kultury. Ale to je tak asi všechno. Byl jsem na zahajovacím koncertu 123. sezóny České filharmonie v Rudolfinu. Nádherný, úžasný sál, zaplněný do posledního místa. Po koncertu jsem se setkal s novým šéfdirigentem a ten říká, že Česká republika a zejména Praha je centrem evropské kultury, a že by si Praha skutečně zasloužila nádherný moderní sál pro filharmonii. Vím, že se uvažuje o podobné stavbě Janáčkova centra v Brně, které má být opravdu špičkovým moderním sálem s nejnovějšími technologiemi. Myslím, že i Praha by si něco takového zasloužila. A jestli to bude na Vltavské nebo jinde, je věcí územního plánu, ale podstatné je, že by se takový sál postavit určitě měl. Kaplického projekt Národní knihovny považuji za něco opravdu výjimečného. Setkávám se s tím, že některé nové architektonické pokusy jsou vydávány za něco skvělého, úžasného, ale mně spíš připadají jako z nouze ctnost. Nebudu raději jmenovat konkrétní projekt, který by podle mého názoru mohl být daleko zajímavější a atraktivnější, než jaký se v tuto chvíli připravuje. Ale Kaplického knihovna mě vůbec neurážela, naopak jsem ji viděl jako projekt, za kterým by se dalo jezdit, protože by byl jednak spojen s mimořádným jménem, jednak s účelnou a zajímavou architekturou. Nehodlám se vyjadřovat k tomu, na jakém místě by měla knihovna stát, to už je jiná věc. Ale každá nová zajímavá architektura je dobrá. Nicméně Klementinum teď prochází kompletní úpravou, v Holešovicích mají mít depozitáře, v tuto chvíli jsou bez problémů, co se týče kapacit. Do budoucna by to asi bylo žádoucí. Ale jako prioritní bych skutečně viděl koncertní sál. Myslím, že Česká filharmonie je špičkový orchestr, jezdí do velkých koncertních sálů do New Yorku, do Washingtonu, do Londýna, tak by naopak zahraniční špičkové orchestry mohly jezdit sem – ne pouze na festivaly – a byla by to pro všechny prestižní událost.
A pokud jde o vybudování Muzea paměti národa v bývalém Stalinově pomníku v Praze na Letné?
Samozřejmě stávající stav bývalého Stalinova pomníku je také neutěšený. Pokud bude nějaká širší společenská shoda na tom, že by tam muzeum mohlo vzniknout, že tam bude nějaká představa architektonické soutěže, tedy jak by muzeum vypadalo, co by v něm bylo, tak s tím samozřejmě nemám vůbec problém. Kyvadlo je hezké, ale ten prostor se dá využít mnohem efektivněji. Jestli tam bude Muzeum paměti národa nebo cokoli jiného, bude to dobré.
V minulém období Ministerstvo kultury připravovalo také zákon o veřejnoprávních médiích, který měl mimo jiné zvýšit nezávislost České televize a Českého rozhlasu, ale nakonec spadl pod stůl. Hodláte ho znovu předložit do sněmovny?
Pokud vím, tak takový zákon na příští rok nepřipravujeme. Nedávno byla v Poslanecké sněmovně konference, která se zabývala rolí médií veřejné služby. Myslím, že v tuto chvíli je základní debatou zabezpečení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu z hlediska jejich financování. Ta debata probíhala i na konferenci na toto téma. A v rámci debaty se diskutovalo o tom, že model, který je v tuto chvíli nastavený prostřednictvím koncesionářských poplatků, tuto nezávislost zaručuje. V souvislosti s tím, jak se zvyšují náklady, je potřeba se bavit o výši koncesionářského poplatku. Jestli chceme nezávislá média, musíme je zaplatit. S tím souvisí odpovědnost médií vůči jejich vysílání. Jsou-li média nezávislá, musí být respektovaná. Jestliže zavdají podnět k pochybnostem, zda jsou nezávislá, ztrácejí respekt. Je to otázka sestavování příslušných rad, které dozírají nad jejich nezávislostí. Novelu zákona o médiích veřejné služby tedy na příští rok nechystáme, ale možná se bude obecně napříč politickým spektrem debatovat otázka výše koncesionářských poplatků. I způsob placení, jestli to má být od přístroje, protože to je také otázka – zatím nejsou do plateb zařazena nová média, jako jsou chytré telefony apod., nebo jestli to bude počítáno na hlavu v domácnosti... Uvidíme.
A jaký je váš osobní názor? Potřebujeme veřejnoprávní média?
Na to je jednoduchá odpověď. Samozřejmě potřebujeme. To je bez diskuse. BBC se také stává cílem kritiky, ale důležitý je princip, jakým způsobem jsou tato média financována. Bohužel nebo bohudík zde máme velké spektrum soukromých médií čili pluralita pohledů tady je. Z tohoto úhlu pohledu považuji za velmi důležité, aby tady byla média, která nejsou financována soukromými subjekty, která jsou financována veřejně, koncesionářskými poplatky. Bez ohledu na to, že se nám to může líbit nebo ne. Nezávislá média veřejné služby jsou naprosto nezbytná.
A teď trochu osobní otázku. Co vy jako divák, posluchač, čtenář máte rád? Je to třeba tanec, o kterém jste se zmínil?
V kultuře mne baví obrovské množství věcí. Nerad se upínám na jednu věc, které propadnete a nevidíte nic kolem. Tanec mám rád, protože dva roky po tanečních, kdy mě tanec nadchl, jsem dokonce soutěžně tančil, ale bez nějakých velkých úspěchů, takže jsem se toho vzdal. Ale k tanci mám blízko, proto je balet umění, na které si do divadla rád zajdu. Myslím si, že český balet, ať už v Národním divadle nebo v regionech, je velmi dobrý. Rád se zajdu podívat i na operu. Ale jsem spíš konzervativní divák, takže dávám přednost konzervativním nastudováním; některá moderní provedení mne neuchvacují. Třeba teď jsem opravdu nadšený z opery Libuše, je to nádherné představení. Na druhou stranu – když je vkusně a moderně udělané i činoherní představení, rád se podívám. Vyhledávám ale konzervativně klasičtější věci, jak jsem již řekl. Je mi 52 let, takže jsem odchován na tradiční populární hudbě, ale mám syna, který mne přivedl i k jiným žánrům. Když mám dobrou náladu, pustím si rockovou baladu, třeba Robbieho Williamse, když potřebuji trochu melancholie, pustím si Mozartovu Malou noční hudbu nebo něco jiného z klasiky. Byl jsem nadšený provedením Mahlera, kterým otevírala Česká filharmonie sezónu. Ale trochu se hledám v Janáčkovi, je asi krásný, ale na toho potřebuji víc času. Vůbec nepohrdnu ani lidovkou, vždyť jsem z Moravy, z Hané, kde má lidová kultura velkou tradici.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Libuše Frantová
