Nyní byly asi klíčovou záležitostí prezidentské volby v Americe, kdy byl zvolen Donald Trump. Když Tomáš Halík hodnotil brexit i volbu Donalda Trumpa, tak řekl, že pro brexit i pro Trumpa hlasovali lidé spíše nevzdělaní. Vy jste se možná k této otázce i nepřímo zmínil ve svém kázání při rekviem za Karla IV. Takže, co si o tom myslíte?
Přiznám se, že při tom výběru prezidenta bych byl nerad v kůži amerického voliče. Lze konstatovat, že média při této volbě nehrála roli nezávislého pozorovatele, který by informoval, ale plně podporovala kandidaturu paní Clintonové. Způsob té kampaně ukázal, že zvítězil jazyk, který je vlastní moderní populární kultuře. Je to jazyk současného filmu, současného divadla, jsou to tweetové věty, na kterých byla ta kampaň stavěna. To znamená, že ta kampaň útočila spíše na emoce, než aby zdůrazňovala vlastní program. To je podle mě jistým problémem současnosti, kdy sice používáme starý slovník „levice vs. pravice“, „konzervativní vs. progresivní“, ale v těch politických uskupeních se těchto termínů používá spíše reklamně nebo populisticky, než aby se reálně sledoval opravdový obsah takové politiky.
Je to dáno i proměnou společnosti, protože politické strany nám spíše připomínají politické rozložení sil v 19. století. Jiná situace je ve Spojených státech, kde siloví hráči hrají svou roli a ti udržují určitou kontinuitu. Tím míním armádu, zpravodajské služby, ekonomický systém, bankovní systém.
Co je na volbách v Americe skutečně zajímavé, že v tomto případě celý mediální svět byl tímto způsobem poražen. A Trump k tomu nepotřeboval ani tolik prostředků, kolik měla ta strana, která prohrála. Též se ukázalo, že určité etické a duchovní hodnoty hrají svou roli, protože když si uvědomujeme, jak byla zaměřena kampaň paní Clintonové na občany latinskoamerického původu či na černošské obyvatelstvo, tak tito občané nepřistoupili na sliby paní Clintonové, ale dali přednost nábožensko-etickému postoji, což si myslím, že je pozitivní fenomén těchto voleb. Jaký bude mít volební výsledek dopad, to teprve uvidíme s nástupem nového prezidenta do úřadu.
Takže základní devíza pro mě je, že nerozhodují jenom peníze a jenom reklamní přesvědčování voličů, ale že volič má také své hodnoty, za kterými stojí. Ta reakce ukazuje, že současný politický svět se právě tohoto fenoménu poměrně dost silně obává.
Vy jste vlastně v té své debatě s polským katolickým filozofem Ryszardem Legutkem hovořil o tom, že je potřeba „vzpoura slušných rozumných lidí“. Není to o tom, že vidíme vzpouru toho takzvaného bílého muže, WASP, který se drží tradičních hodnot, proti tomu establishmentu, který mu média podsouvala? Vzpoura člověka, který pracuje, vychovává děti, nechce žádné genderové a další experimenty? Možná vidíme i v Evropě, že obyčejné lidi začínají více zajímat tradiční hodnoty, které nemusejí být explicitně náboženského druhu, ale hodnoty přirozeného světa, jako jsou rodina, národ, práce…
Ano, toto člověk musí potvrdit, opravdu tomu tak je. Dochází k určitému posunu. V předchozích érách totality se vždy zdůrazňovalo, že vládnou elity. Ty elity se samy do této role vládnoucích elit pasovaly. Byly to elity, které vzešly z nějakých společenských pohybů. Dříve byla tou elitou aristokracie, která si musela to postavení vysloužit. Kdežto dnes…
Dnes se do toho pasují samy…
Přesně tak. Podle mého názoru národní a společenský život nevytvářejí jenom lidé, kteří jsou vysláni do parlamentu či do vlády, ale je vytvářen každodenní prací všech lidí, kteří pracují. My stále máme vizi starostlivého státu, který nám jako otec a matka vše zajišťuje. Ale ve skutečnosti víme, že stát je pouze nástrojem společnosti. To znamená, že my mu odevzdáváme daně, předtím to byly desátky. Dnes státu odevzdáváme pětinásobek desátku. Tyto prostředky potom stát rozděluje. My od státu očekáváme odbornou práci a spravedlnost.
Ale hlavní zásluhu na fungování země a společnosti má většinový občan, který chodí do práce, stará se o svou rodinu, posílá své děti do školy a vytváří hodnoty, ze kterých si stát bere na daních finance pro své fungování. Takže demokracie je politický nástroj, který musí přistupovat ke všem z hlediska rovnosti. Potom to, zda jsem člověk s jedním nebo se dvěma tituly, nebo jsem dobrý kovář, zámečník, taxikář či sedlák, hraje roli. Hraje to roli v tom smyslu, že elitou jsou lidé, kteří jsou dobří ve svých oborech – v jakýchkoli oborech, které jsou prospěšné lidem. Na to se začalo zapomínat a vytvářejí se umělé elity a celebrity, které mají voliče okouzlit, aby je volil do čela státu.
Nemá být také demokracie o tom, že když ten můj kandidát nezvítězí, tak mám respektovat fakt, že vyhrál někdo jiný, i když se mi ten člověk osobně nelíbí?
Já myslím, že to máme zachyceno v posledním životopise prezidenta Beneše od francouzského autora Antoina Marése, kde Beneš vysvětluje, proč odmítl podepsat Ústavu 9. května 1948. Říká, že v demokratické společnosti se o změnách rozhoduje demokratickým způsobem a nástrojem jsou volby, nikoli puče.
Co by měla z peněz z restitucí platit katolická církev?Anketa
Profesor Legutko při té vaší společné debatě řekl, že v současné Evropské unii jsou přítomné všechny vlastnosti despocie. Jak se stavíte k jeho pohledu, že EU je nedemokratická?
Je faktem, že Evropská unie potřebuje skutečnou reformu. Nejsem opravdu znalcem mezinárodního ani evropského práva. Pravdou je, že EU do jisté míry často vystupuje prostřednictvím europarlamentu a Evropské komise jako instituce, která je všem nadřazená, a jako jakýsi superstát. To, co někdy vytýkáme některým autoritativním režimům, tak i Evropská komise někdy používá. Jde ale i o zavinění jednotlivých evropských vlád, protože Evropská unie by tuto roli neměla hrát.
Jakou by měla hrát roli?
EU by měla být a je založena na základě solidarity, tedy určité vzájemné ochoty pomáhat si mezi jednotlivými zeměmi, a na základě subsidiarity, to znamená na základě principu, že tam, kde jednotlivý stát není schopen něco vyřešit, tak by mu Evropská unie měla pomoci. Ale to soustavné zasahování do jednotlivých zemí a ve věcech, které nespadají do politických věcí a jsou to spíš otázky etické, ukazuje, že v něčem EU vystupuje jako centralizovaný superstát, tedy ani ne jako federace či konfederace. A to je základní chyba. EU by se měla vrátit k Evropě regionů a Evropě států – ne jako dvě protichůdná stanoviska, ale jako model, který by se doplňoval. Pak by Evropská unie byla mnohem lépe přijímána, protože to jsme si od Evropské unie slibovali.
Profesor Legutko též hovořil o politické korektnosti a neomarxismu, který vládne v dnešní Evropě. Není to hrozba pro svobodu, že když někdo řekne otevřeně svůj názor na nějakou věc, tak může být v dnešní době již kriminalizován? Například při kritice islámu. Ve Francii by zase mělo být omezeno kritizování potratů. Když někdo kritizuje homosexuální manželství a sděluje svůj křesťanský pohled na věc, bývá též přímo či nepřímo perzekvován… Není to hrozba nové despocie či ztráty svobod?
Mistr Jan Hus by zaplakal, protože v praxi vidíme, pokud jde o filozofii, obrovské vítězství nominalistů nad realisty, a to v tom smyslu, že je nyní možné dávat jakýmkoli termínům obsah, jaký chci, a že to je otázka pouze naší vzájemné dohody. Jsme svědky, že to přestává fungovat. Ohrožuje to skutečný svět, tím pádem to ohrožuje i svobodu. O tom není pochybnost. Také velmi často hovoříme o různých formách fanatismu, ale jsou různé vrstvy, které jsou vyjmuty z této kritiky. Francouzská laicité má ve svých fanatických postojích velmi smutnou historii – první velká genocida se objevila ve Vendeé. Velká zásluha Maritaina je, že uznáváme autonomii státu a církevního života. Současný laický stát má vlastně tendenci hrát roli klerikálně-nenáboženského státu s vlastní inkvizicí. To znamená, že jestliže se některý názor nelíbí, musí být umlčen.
Původní význam slova politická korektnost znamená, že se chovám korektně a neurážím a nekriminalizuji člověka s jiným názorem. Člověk s jiným názorem ví, že podstatou každého lidského dialogu je slušnost a úcta k přesvědčení toho druhého. Ne abych v momentě, kdy se mi něco nelíbí, na něj nasypal všechny možné nadávky. My jsme se dostali v některých momentech do situace, že to je úplně stejné, jako to bylo před listopadem '89, že ten, kdo je pravicový a konzervativní, je nepřítel společnosti. Tak by to nemělo být. Škálu levice–pravice jsme také nedodrželi, protože do pravice zařazujeme uskupení, která na pravici nepatří.
Psali jsme:
Když jste hovořil o té laickosti, tak jestli to spíš není jen jakási záminka. Křesťanství se kritizovat může, kritika islámu se nesmí. Víme, že se mnohdy již zakazují křesťanské symboly a svátky, zatímco muslimům se vychází vstříc. Neměří se zde dvojím metrem? Není zde nově příchozí obyvatelstvo pozitivně diskriminováno na úkor nás, původních obyvatel?
Do jisté míry část té krajní radikální laicity a radikální levice využívá této možnosti, aby mohla potlačit obecně náboženské prvky. Protože nevěřím tomu, že vyznavači islámu, který není fanatik a fundamentalista, vadí náš vánoční stromeček.
V Evropě nabývají na síle politici a hnutí typu Norberta Hofera, Marine Le Penové, Geerta Wilderse, v Itálii Liga severu. Co si myslíte o těchto uskupeních a politicích? Jsou opravdu tak nebezpeční? Jsou to fašisté? Nebo jenom obsadili tu půdu, o které se kvůli politické korektnosti nehovoří, a jenom upozorňují na ty problémy, o nichž lidé chtějí slyšet? Je to opravdu hrozba fašizace? Nebo to je, že tonoucí se stébla chytá, že klasická pravice už o některých tématech nehovoří, tak se jich chopí tyto subjekty a mluví o nich otevřeně?
Tady musím být opatrný, bych je nezařadil špatně, protože jsem fakticky nikdy nestudoval jejich politické programy. Přiznejme si, že slovo „fašismus“ se užívá u nás protichůdně a je to termín, kterým chci protivníka znemožnit, než že by skutečně byl fašistou. Pokud se podívám například na webové stránky mladých komunistů, tak bych se obával jich v tom, co mohou proklamovat. Neviděl bych problém v Lize severu, že by ona něco na ten způsob prosazovala. Na druhé straně bych neviděl jako dobré rozdělení Itálie na bohatý sever a chudý jih, z toho by mohly nastat velké problémy. Ale obecně vzestup těchto uskupení je reakcí na některé evidentní neřešené problémy a nespravedlnosti a tendence umlčet názor, se kterým si někdo neví rady a který se někomu nelíbí. A to je problém radikálních postojů i současné levice.
Jaký očekáváte vývoj? Nahradí tyto strany mainstreamovou pravici, která o těch věcech nehovoří, nebo o nich mainstreamová pravice začne hovořit? Vidíme, že Francois Fillon o těchto věcech zase začíná hovořit, mluví o tradičních konzervativních hodnotách a varuje před islamizací, takže je možné, že sebere trochu vítr z plachet Marine Le Penové…
U expremiéra Fillona vidíme jasně, že tento člověk nemůže být počítán mezi zastánce extrémních pozic. Je to člověk, který stojí v konzervativní linii, která je autentická a která má právo se takto vyjadřovat. Kdyby to právo působit a vyjadřovat se neměl, to bychom dospěli k jednobarevnému vidění světa, že celý svět půjde doleva pod prapory neomarxismu. To bychom se posunuli k nějaké formě totality.
Další názory kardinála Dominika Duky si můžete přečíst na jeho BLOGU.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
