Slavíme sto let republiky. V jakém stavu je naše země dnes?

Po celých 100 let stála naše státnost mnoho lidských osudů, včetně některých mých předků. Dnes se točíme v kruhu. Po účasti ve východním bloku jsme na chvíli po roce 1992 ochutnali nezávislost a samostatnost, abychom se jich pak vzdali vstupem do Evropské unie. Existence Evropské unie je přitom založena na přímém popření existence státnosti, samostatnosti a nezávislosti národních států a tuto doktrínu se snaží každým rokem naplňovat. Po přijetí Lisabonské smlouvy a ztrátě práva veta v klíčových oblastech jsme se stali provincií států s nepoměrně větší hlasovací silou, které používají EU jako nástroj. Dodnes mi zní v uších slova bývalého předsedy Evropské rady Hermana Von Rompuye: „V EU již nesmí být místo pro slova jako národ a vlast ve smyslu národním.

Nová Evropa musí vymazat tyto pojmy ze slovníku. V EU není pro tyto pojmy místo. Čím dříve si to všichni uvědomíte, tím lépe.“ Bohužel tam tehdy nestál nikdo, kdo by mu s respektem a úctou k našim předkům uštědřil jednu výchovnou. Více než stav dnes mě zajímá, co a proč bude zítra. A v tomto kontextu nesmí budoucí generace číst o bývalé existenci naší vlasti už jen v nových samizdatech a zakázaných knihách někde na půdě. Musíme znovu bojovat za českou státnost.