Na konci května jste podal trestní oznámení na bývalého ministra zdravotnictví Petra Arenbergera pro zneužití pravomocí úřední osoby v souvislosti s jeho správními akty, které byly následně zrušeny soudem a ministr deklaroval, že si je vědom jejich protiprávnosti. Není „zneužití pravomocí“ v tomto případě taková „střelba z kulometu na komára“, není to přehnané hodnocení?

Neznám jiný případ, kdy by ministr svým rozhodnutím tak moc zasáhl do života lidí, způsobil obrovské škody, a přitom si byl vědom nezákonnosti svého jednání. Kdy už jindy by se o věc měla zajímat policie a státní zastupitelství? Oznámení řeší Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2.

Nedávno se na serveru Seznam Zprávy objevila svědectví z ministerstva, jakým způsobem ministerská covidová opatření vznikala. Hovoří se o tom, že byla porušována legislativní pravidla, že připomínková místa neměla možnost se vyjádřit. Jsou tyto zjištěné skutečnosti v něčem relevantní pro žaloby na ministerstvo?

Svědectví jen dokreslují pochmurnost situace při vydávání nezákonných opatření ministra zdravotnictví. Podstatou případných žalob na stát je však škoda, která byla způsobena podnikatelům i jiným lidem. Ti musejí nejprve své nároky uplatnit podle zákona o odpovědnosti za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci u Ministerstva zdravotnictví. To je do šesti měsíců vyplatí nebo mohou následně podat žalobu na Obvodní soud pro Prahu 2.

Po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci nezákonných mimořádných opatření jste upozorňoval, že ministerstvo nemůže podávat ústavní stížnost. To mnohé možná překvapí, případů, kdy jsme viděli prezidenta, poslance, senátory nebo jiné ústavní činitele v jednacím sále v Joštově ulici na straně žalobců, bylo mnoho. Proč to v tomto případě není možné?

Příklady, které uvádíte, nejsou případy ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů. Prezident republiky či skupina poslanců a senátorů podávají nejčastěji návrh na zrušení právního předpisu, to však není ústavní stížnost. Ministerstva a jiné správní úřady nemohou podat ústavní stížnost proti rozhodnutím správních soudů, které zruší jejich nezákonná mocenská rozhodnutí. Smyslem ústavní stížnosti je obrana práv lidí, není to nástroj pro obranu protizákonných rozhodnutí.

Pouze omezeně může stát podat ústavní stížnost tam, kde nerozhoduje jako vrchnost v nadřazeném postavení, ale například hájí svá majetková práva v rámci soukromoprávních vztahů. To se učí na právnických fakultách. To, že to nevědělo Ministerstvo zdravotnictví za ministra Adama Vojtěcha, který vystudoval právnickou fakultu v Praze, není dobrou vizitkou ministerstva, ministra ani pražské právnické fakulty.

Pokud jde o Ústavní soud, vy sám jste jej kritizoval, že na rozdíl od správního soudnictví „prokázal neschopnost poskytnout účinnou ochranu právům lidí v reálném čase při jejich porušování v masovém měřítku“. V čem tuto neschopnost prokázal?

Ústavní soud se především snažil vyhnout řešení covidových opatření. Většinu stížností lidí odmítal z formálních důvodů, a pokud nějaké vyhověl, bylo to s křížkem po funuse. Ústavní soud 9. 2. 2021 přijal rozhodnutí a prohlásil protiústavnost zavření obchodů. Ovšem rozhodnutí Ústavní soud zveřejnil až 22. 2. 2021, kdy toto opatření již neplatilo, protože bylo časově omezeno do 14. 2. 2021. Vláda je nahradila obsahově stejným, ale s jiným číslem jednacím. Ovšem v případě zrušení volebního zákona, kdy rozhodl 2. 2. 2021, zveřejnil nález již následujícího dne, 3. 2. 2021. Proč podobně nejednal v tomto případě?

Rozhodnutí Ústavního soudu, zda je zavření obchodů protiústavní, má dopad na statisíce obchodníků, jejich zaměstnanců i miliony zákazníků. Má význam pro vládu a Parlament. V době nouzového stavu bylo otálení se zveřejněním rozhodnutí pohrdáním lidmi.