Příslušnost k islámu, o kterou nemohou být muslimové připraveni? Rasismus. Tak argumentovali nacisté. Odcizení elit, degradace populi na plebs... Uznávaný profesor Budil obsáhle promluvil

22.01.2017 10:20

ROZHOVOR Zkostnatělá byrokracie zbavila lidi osobní iniciativy a pseudomanažerská rétorika připomíná spíše zaříkávání. Zásah proti diktátorským režimům na Blízkém a Středním východě byla závažná strategická chyba, která může ovlivnit stabilitu celé Evropy, uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz světově uznávaný filozof, profesor Ivo Budil. Zmiňuje se rovněž, že blahosklonný dohled EU nad Kosovem balkánské zemi nijak zvlášť nepomohl, protože odtud utíkají především do Německa tisíce lidí. V naší západní společnosti pak podle Budila dochází ke vzájemnému odcizování, na což tzv. elity reagují až hysterickou stigmatizací.

Příslušnost k islámu, o kterou nemohou být muslimové připraveni? Rasismus. Tak argumentovali nacisté. Odcizení elit, degradace populi na plebs... Uznávaný profesor Budil obsáhle promluvil
Foto: Daniela Černá
Popisek: Prezidenta očekávaly v Šumperku stovky lidí

Hovoří se o krizi elit. Podle mnoha lidí by řada politiků vůbec neměla být u moci a naopak, řada lidí, kteří nejsou aktivně v politice, by tam jít měli. Zažíváme podle vás krizi osobností, nebo to tak už bylo i v jiných civilizacích, i když ta naše aspiruje na „nejdemokratičtější“?

Skutečnost, zda společnost je nebo není demokratická, přímo nesouvisí s kvalitou vládnoucích elit. Pokud pomineme relativně krátkou starověkou řeckou epizodu, pak moderní masová demokracie se začala prosazovat teprve v průběhu devatenáctého a dvacátého století, přesto předtím existovaly státy a instituce, které se vyznačovaly mimořádně efektivní správou, například obchodní společnosti, vojenské a náboženské řády nebo politické útvary typu Benátek v patnáctém století či Nizozemí ve století sedmnáctém. Společnost musí být meritokratická, to znamená, že by měla vytvořit vzdělávací a administrativní systém, jenž je schopen vybírat a oceňovat lidi nadané, pracovité, loajální, kompetentní a altruistické. Proč tomu tak dnes není? Zamýšlel se nad tím již George Orwell ve třicátých letech minulého století v úvaze o úpadku Britské říše. Podle jeho názoru rozvoj komunikace, telegrafu a infrastruktury způsobil, že se samostatní, ambiciózní a energičtí jedinci typu Roberta Cliva, kteří vybudovali impérium, dostali do područí svazující a zkostnatělé byrokracie, jež je zbavila osobní iniciativy. V posledních desetiletích se přidaly dva další faktory. Za prvé se prosadil jakýsi typ pseudomanažerské rétoriky, připomínající spíše magické zaříkávání než racionální mluvu, přičemž kariérní postup závisí více na její imitaci než na skutečné výkonnosti. Za druhé vzdělávací, akademické a mediální prostředí bylo ovládnuto neomarxistickým viděním světa, které ideologicky deformovalo střízlivé a kritické hodnocení reality. Výsledkem je ochromení jednání i myšlení ve veřejném prostoru.

Už od dávných dob se naše takzvaná západní civilizace snažila vtisknout podobu tam, kde donedávna nepůsobila. Vzpomeňme jen na rozvrat incké či mayské říše, kterou způsobila jen vlastně hrstka lidí. To samé můžeme hledat u severoamerických indiánů, Maorů na Novém Zélandě a tak dále. Jsme nepoučitelní, když se snažíme rozbít tzv. diktátorské autority na Blízkém či Středním východě? Zapomínáme dnes i na rodová a klanová uskupení…

Musíme se uvědomit, že dějiny lidstva jsou neustálým soupeřením a bojem, v průběhu kterého byly slabší skupiny asimilovány či nemilosrdně vyhlazovány. V tomto ohledu se západní civilizace nijak neodlišuje od jiných společností. Arabové v sedmém a osmém století násilně islamizovali Přední východ, Persii, severní Afriku a Pyrenejský poloostrov. Mongolové ve třináctém století zničili mimořádně rozvinuté středoasijské kultury a vyvrátili Abbásovský chalífát. Při dobytí Bagdádu Mongoly byl údajně usmrcen milión místních obyvatel. Pravděpodobně pouze spor o následnictví zastavil mongolskou invazi do Evropy, z níž by se kontinent dlouho nevzpamatoval. Ještě v raném novověku existovalo v rámci Eurasie více mocenských aktérů, kteří usilovali o hegemonii, přičemž v šestnáctém století nebylo vyloučeno, že křesťanství podlehne v souboji s Osmanskou říší. Teprve takzvaná vojenská a zejména průmyslová revoluce způsobila, že ze zmíněné rivality vzešel vítězně Západ, na jehož půdě se zrodilo osvícenství, moderní věda a sekulární humanismus, to znamenaná modernita. Tato kombinace spontánně oslovila většinu světových komunit a položila základy globální civilizace, jejíž další osudy již příliš nezávisejí na samotné geograficky vymezené Evropě nebo Severní Americe.

Pokud jde o zásah proti diktátorským režimům na Blízkém a Středním východě, je dnes zřejmé, že šlo o závažnou strategickou chybu, která může destabilizovat i evropský kontinent. Jsem přesvědčen, že kromě mimořádně silné rezistence rodových a klanových struktur je hlavní příčinou, proč společnosti Blízkého a Středního východu, na rozdíl od Číny, Japonska nebo zemí jihovýchodní Asie, tak zarputile vzdorují modernitě, to, že u nich nedošlo k přechodu od kolektivní identity založené na náboženství ke skupinové identitě vycházející z příslušnosti k modernímu politickému národu. Tragédie arabského světa spočívá v tom, že náboženský fundamentalismem zvítězil nad panarabismem, přičemž neobratná západní politika k tomuto obratu výrazně napomohla. Transformace od zakotvení v náboženství k identifikaci s politickým národem je přitom nezbytnou podmínkou začlenění imigrantů z daného regionu do moderní sekulární západní společnosti. Jinak budou nadále představovat nevyzpytatelnou, rizikovou a frustrovanou enklávu, reziduum středověku uprostřed jednadvacátého století. Je poněkud překvapivé a paradoxní, že mainstreamová levicově liberální média a politici přistupují k muslimům v zásadě rasisticky, protože jejich příslušnost k islámu neustále představují jako nezměnitelnou vlastnost, o niž nemohou a nesmějí být Prorokovi stoupenci připraveni. Přesně takto kdysi argumentovali nacisté, když zdůrazňovali, že vlastnosti některých etnických skupin vyplývají z jejich neodstranitelných biologických dispozicí. Náboženská víra je přitom získána výchovou a jako taková může být osvojena nebo naopak ztracena. Evropa prožila „smrt Boha“ v devatenáctém století, přičemž šlo výlučně o intelektuální a kulturní proces. Rozumím přistěhovalcům, že špatná ekonomická či bezpečnostní situace v Pákistánu, Afghánistánu, Iráku nebo Sýrii je silně motivuje k životu v západní Evropě, ale musí si uvědomit, že cenou za toto privilegium by měla být sekularizace a rezignace na vše, co není slučitelné s moderním způsobem života. Isaac Disraeli, židovský literát a otec britského státníka Benjamina Disraeliho, již ve třicátých letech devatenáctého století vyzval evropské židy, aby zapomněli na Tóru, synagogu a rabíny a plně se asimilovali v národním prostředí, ve kterém žijí. Pokud by jej vyslyšeli, možná by nikdy nedošlo k holocaustu.

V souvislosti se zvolením Donalda Trumpa novým americkým prezidentem si můžeme klást otázku, že je naše společnost už opět bipolární, tedy Rusko versus USA - či naopak, nebo je podle vás bipolární svět již minulostí a vstoupily do něj další mocnosti, jako jsou Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika či třeba Írán? Svět by podle toho už měl být zcela jiný…

Svět v historicky dohledné době pravděpodobně bipolární nebude, protože Rusko jako regionální mocnost se v žádném ohledu nemůže mocensky srovnávat se Spojenými státy americkými, které jsou stále jedinou supervelmocí. Skutečnost, že se Rusko na rozdíl od Spojených států amerických prosadilo při řešení konfliktu v Sýrii, vyplývala více z diletantismu americké administrativy než z ruské vojenské či politické převahy. Prezident Donald Trump se alespoň v prvním období bude muset soustředit na domácí problémy a výzvy spočívající především v revitalizaci americké střední třídy. Pokud uspěje, dojde ke zvýšení její kupní síly, což by mohlo mít pozitivní dopady na mezinárodní obchod a vyvážit tak Trumpovy sklony k protekcionismu. V mezinárodní politice se bude pravděpodobně chovat pragmaticky. Nemá zájem na konfliktu s Ruskem a bude obezřetný ve vztazích s Čínou, jejíž rostoucí asertivitu se bude snažit brzdit. Domnívám se, že mezinárodní scéna, v níž se prosazuje více mocenských aktérů, mu bude vyhovovat, protože je ochotný odpovědnost sdílet. Donald Trump nevěří v americkou imperiální hegemonii, která je příliš nákladná, i když jako vyjednavač bude tvrdý, sebevědomý, ale vypočitatelný. Nobelovu cenu míru určitě nedostane, ale svět bude pravděpodobně za jeho vlády bezpečnější místo, protože je mu vzdálený Bushův nebo Obamův politický mesianismus.

S krizí elit souvisí také nespokojenost obyčejných lidí i tzv. střední vrstvy, která se prolíná prakticky celým světem. Korupce, oligarchizace či klientelismus jako by svíraly další rozvoj této planety a to může vést k jednoduchému a zkratkovitému jednání. Jak je možné, že třeba do Německa utíká čím dále více lidí z Kosova, které je de facto pod správou EU, platí tam euro, úřady jsou placeny z EU, a přesto tam žije velké procento obyvatel na, či za hranicí bídy?

Korupce, nadvláda oligarchie nebo klientelismus představují antropologickou konstantu, to znamená, že existují ve všech civilizovaných společnostech, záleží pouze na tom, v jaké podobě se realizují. Míra sofistikovanosti a dovednosti, s níž se skrývají různé formy korupce a klientelismu, jsou vlastně určitým indikátorem civilizační vyspělosti dané společnosti. Pokud by si někdo dělal v tomto směru iluze například o Švýcarsku, měl by si přečíst něco od Friedricha Dürrenmatta. Problém nastává tehdy, pokud výše zmíněné pandemické jevy podlomí tvůrčí a produktivní síly společnosti. Tehdy se zrodí bludný kruh kultury chudoby, který je pravou příčinou zaostalosti a nerozvinutosti většiny mimoevropských společností a je také zřejmě pastí, do níž upadlo pod blahosklonným dohledem Evropské unie Kosovo.

Je nicméně skutečností, že mezi takzvanými elitami v politických, mediálních a akademických kruzích a širšími vrstvami obyvatel narůstá pocit vzájemného odcizení, který se projevuje příklonem k novým politickým subjektům. Takzvané elity, které většinou nejsou příliš intelektuálně silné a vzdělané, reagují na tento vývoj, jenž je ohrožuje, až hysterickou stigmatizací prostřednictvím anachronických pojmů, jako je populismus, rasismus, fašismus nebo nacionalismus. Před realitou však nelze utéci. V těchto dnech se americkým prezidentem stal člověk, který byl pro mnohé mainstreamové komentátory téměř inkarnací Adolfa Hitlera.

Co je příčinou tohoto stavu? V létě 1789, na počátku Francouzské revoluce, položil markýz Mirabeau, jeden z vůdčích revolucionářů, otázku, zda mají být představitelé třetího stavu pokládáni za plebs, nebo spíše za populus? To nebyla pouhá hra se slovy. Plebs znamená dav, nevzdělaný a nekultivovaný shluk lidí bez politického cíle, aspirací nebo významu. Plebs může být veden, řízen nebo ovládán aristokracií, náčelníky nebo libovolným typem samozvané elity. To neplatí v případě, pokud je politickým aktérem populus. Populus reprezentuje moderní politický národ a tvoří základ liberální demokracie. Novodobou západní civilizaci vybudoval, kultivoval a ochránil populus, nikoliv plebs, který ji svým tíhnutím k autoritářským a totalitním hnutím spíše ohrožoval. Bohužel, v uplynulých desetiletích mnozí západní političtí vůdci a média začala přehlížet či marginalizovat populus jako těžiště vitálního demokratického života. Někteří z nich se dokonce pokusili redukovat populus opět na plebs a zbavit jej tak politické legitimity. Důsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Zrodily se nové politické proudy za účelem ochrany populi před arogancí a nekompetentností elit, které ztratily smysl a porozumění pro základní principy a historické kořeny demokracie. Výsledky demokratických voleb a referend v mnohých západních zemích o tom poskytují přesvědčivé svědectví.

Pojďme prosím ještě do tuzemské politiky. Již nyní se připravují kandidáti pro prezidentské volby v příštím roce. Nespěcháme příliš? Neodvádíme běžné lidi od reality, nemanipulujeme třeba v případě migrantské krize se strachem občanů?

Myslím, že prezidentská kampaň začala v okamžiku, kdy byl oznámen výsledek prvních všeobecných prezidentských voleb. Určité mediálně a politicky vlivné kruhy se nikdy s touto demokratickou volbou nedokázaly smířit a zahájily prakticky permanentní mediální tažení, na něž ovšem prezident republiky svým osobitým způsobem reagoval. Tento stav těžce poškozuje politickou kulturu země. Domnívám se, že prezident republiky o zmíněný konflikt zprvu nestál, protože jedním z jeho primárních cílů bylo odčinění toho, co pokládal za osobní křivdu, která se mu v minulosti údajně stala. Na rozdíl od svého předchůdce například vyvěsil na Pražském hradě vlajku Evropské unie, což mohlo být chápáno jako vstřícné gesto vůči levicově liberálnímu establishmentu. Pravděpodobně ale neodhadl, nebo se nedokázal vcítit do dominantního diskurzu, jenž se mezitím během jeho exilu na Vysočině stal poznávacím znamením a ideovým poutem lidí, kteří jsou poněkud zjednodušeně označováni jako „pražská kavárna“. Problém jeho oponentů ovšem spočívá ve skutečnosti, že zatím nejvážnějším prezidentovým protivníkem je zdravotní stav a že pokud by se prezidentské volby konaly zítra, pravděpodobně by Miloš Zeman zvítězil již v prvním kole. Není proto překvapivé, jak intenzivně se hledá vhodný protikandidát.

Pokud jde o manipulaci s lidmi, jde o běžnou praxi, která se používá v každém politickém a mediálním prostředí. Jestliže chci přesvědčit lidi, aby udělali něco velmi nerozumného - například mě zvolili do funkce či si koupili určitý výrobek - , je manipulace tím nejvhodnějším a nejúčinnějším pracovním nástrojem.

A ještě ke školství. Evropské výzkumy ukazují, že se naše republika propadá ve všeobecných znalostech mladých lidí od dřívější špičky ke středovému průměru. Byť by si tato otázka jistě zasloužila celý jeden monotématický rozhovor, kde prosím vidíte chyby a problémy? V nejednotnosti školních osnov, jak třeba říká Václav Klaus mladší, roztříštěnosti vzdělávání? Zdá se, že skutečných nadšenců a odborníků je čím dál méně a nastupuje až lehce podprůměrná šeď.

To je opravdu komplikovaná otázka, která by si vyžádala mnohem větší prostor. Personální situace ve školství by se zlepšila zvýšením sociálního statusu učitele, což je do značné míry dáno finančním ohodnocením. Na druhé straně v Čechách a na Moravě byly mzdy učitelů ve srovnání s jinými západními zeměmi tradičně relativně nízké, a to i v době, kdy bylo místní školství mimořádně kvalitní. O českých zemích neplatila anekdota, která se vyprávěla o jednom latinskoamerickém státě. Tam přišla skupina nespokojených důstojníků za místním diktátorem a požadovala radikální zvýšení platů. Diktátor se zděsil a namítl: „Ale pánové, to byste dostávali tolik, co učitelé!“ Pokud jde o vývoj českého školství, tvrdí se, že vysokoškolsky vzdělaní emigranti z roku 1948 překonali na americkém pracovním trhu tamní vrstevníky, exulanti po roce 1968 již museli více bojovat, zatímco generace po roce 1989 konkurenční výhodu ztratila. Václav Klaus mladší má bezpochyby pravdu v tom, že nekoncepčnost a nejednotnost osnov nemusí být výrazem liberálnosti a obohacujícího pluralismu ve vzdělávání, ale kognitivního chaosu vychovávajícího polovzdělance. Základní a střední škola by měla být prostorem, v němž je formován vzdělanec, případně utvářena úcta a respekt ke vzdělání. V tomto ohledu jsem tradicionalistou, který příliš nedůvěřuje alternativním či jiným netradičním formám výuky. Vysoké školy se pak musí více zaměřit na profesní uplatnění v nesmírně dravém a pracovně náročném světě a rovněž zohlednit strategické zájmy státu. Jestliže se chceme vrátit mezi ekonomicky nejrozvinutější země, mezi něž svým potenciálem náležíme - jeden zahraniční historik nedávno přirovnal postavení Československa po roce 1918 z hospodářského hlediska k současné Jižní Koreji - mělo by se to odrazit i v pojetí vysokého školství. To znamená jednoznačnou podporu technickým a přírodovědným oborům a zpoplatnění studia humanitních disciplín a sociálních věd, jejichž studium by se mohlo hradit formou půjček. Značnou škodu napáchaly především v mimopražských vysokých školách některé operační programy z fondů Evropské unie, které odvedly na několik let intelektuální energii nežádoucím směrem a vytvořily generaci akademických pracovníků, jejichž hlavní kompetence spočívá ve vyplňování formulářů o vhodném čerpání finančních prostředků. Samostatnou kapitolou zůstává řízení vysokých škol, v nichž se akademické senáty, které původně měly být projevem demokracie na vysokoškolské půdě, v některých případech změnily v rigidní pseudo-odbory, zaštiťující průměrnost, nenáročnost a klientelismus.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Demonstranti z kavárny stále potřebují ventilovat své frustrace, všimla se europoslankyně Konečná. Před rokem pobíhali po náměstí kvůli Ondráčkovi, teď si našli Benešovou

4:43 Demonstranti z kavárny stále potřebují ventilovat své frustrace, všimla se europoslankyně Konečná. Před rokem pobíhali po náměstí kvůli Ondráčkovi, teď si našli Benešovou

ROZHOVOR „Chápu, nemají prezidenta rádi, ale jistě cítíme rozdíl mezi kritikou prezidenta a výzvou k…