Řekne-li se Skandinávie, lépe severní Evropa, představíme si jednak výbojné Vikingy, kteří dobývali nejen Britské ostrovy, ale i další evropské země a dokonce se o nich hovoří jako prvních „objevitelích“ Ameriky…  Jistě je to zúžený pohled, ale přece – v té naší středoevropské kotlině máme jistě DNA nejen východních národů a Keltů, ale jistě též Vikingů?

Musíme si uvědomit, jak náhle a dramaticky vstoupila Skandinávie do evropských dějin. Na žádné ze starověkých map, které zachycují i Indii a Čínu, Skandinávii nenalezneme. Středomořští vzdělanci o ní jednoduše až do sklonku antiky neměli tušení. Je paradoxní, že Římané kolonizovali čtyři sta let Anglii až po skotské pohraničí, ale o existenci Skandinávie kromě neurčitých dohadů nevěděli. Kimbrové a Teutoni, kteří pocházeli z území dnešního Dánska, několikrát porazili kolem roku 100 před Kristem během tažení na jih římské armády a nakrátko obsadili i Pádskou nížinu, ale Římané postrádali konkrétnější geografické znalosti severní Evropy. Pro ně to byly pouhé tajemné přízraky, které se vynořily z nordických mlh. Římané udělali osudovou strategickou chybu, když svoji expanzi do nitra kontinentu zastavili na Rýně a na Dunaji, čímž zůstali provinční středomořskou civilizací, která se připravila o potenciální nesmírné přírodní a lidské zdroje střední a severní Evropy. Teprve v raném středověku, kdy na troskách Říše západořímské vznikaly primitivní germánské státy, byla Skandinávie pokládána vedle Svaté země a Troje za jedno z imaginárních ohnisek, z něhož vzešly podle dobové genealogie všechny evropské národy.

Seveřané zaskočili dvakrát svojí válečnickou energií západní civilizaci. Poprvé to bylo mezi osmým až desátým stoletím, kdy otřásli západoevropskou křesťanskou společností, která se vzpamatovávala z islámské expanze, a podruhé k tomu došlo v sedmnáctém století, kdy Švédové s francouzskou finanční pomocí zabránili rekatolizaci severního Německa. Skandinávie včetně Baltského moře představovala určitý protipól Středomoří, jemuž se ale nikdy nedokázala politicky, kulturně a civilizačně zcela vyrovnat. Příčinou byla mimo jiné skutečnost, že Skandinávcům se nepodařilo navzdory několika ambiciózním pokusům vytvořit rozsáhlejší nordickou mocenskou zónu, která by kromě samotné Skandinávie a ostrovů v severním Atlantiku zahrnovala i Britské ostrovy a Pobaltí. Zrod takového mohutného bloku by pravděpodobně změnil dějiny Západu, jehož těžiště by se nalézalo v severní Evropě. Po skončení vikingského věku severské společnosti postrádaly znalosti a technologii k ekonomickému vytěžení lokálních přírodních zdrojů a k rozvoji obchodu – a staly se až do šestnáctého století téměř „kolonií“ německých hanzovních měst. Jeden historik dokonce napsal, že Lübeck se choval ke Skandinávii obdobně jako Španělé k Americe. Z této ekonomické závislosti se Skandinávie vymanila prakticky až v době průmyslové revoluce.              

V čem je podle vás mentalita Seveřanů jiná? Je to počasím, atypickým – dlouhým – střídáním dne a noci v nejsevernějších částech, divokostí a nespoutaností přírody?

Archaické společnosti Dánska a jižní Skandinávie se vyvíjely na periférii rozvinutějšího keltského a později římského pomezí, což z nich učinilo parazitující a kořistnické válečnické komunity, které si navykly na to, že plenění a vydírání je rentabilnější činností než například zemědělství či rybolov. Ve Skandinávii se také déle než v jiných částech Evropy udržela pohanská tradice, která vzdorovala christianizaci až do jedenáctého či dvanáctého století. Lotta Hedeagerová se například domnívá, že za vzestupem Ódinova kultu, k němuž došlo od poloviny prvního tisíciletí po Kristu, se nalézá osobnost Attily. Hunský dobyvatel vybudoval mohutné impérium rozkládající se od Severního k Černému moři a na výpalném odváděném zejména Východořímskou říší získal obrovské množství stříbra a zlata, které využil k vytvoření rozsáhlé klientely mezi místními pohlaváry, sahající až do Skandinávie. Ódin představoval zbožštělou personifikaci, metaforu a výraz fascinace politickou mocí Attily mezi severskými komunitami a sehrál důležitou úlohu při revitalizaci nordického polyteismu.