Proč Švédové pořád vítají imigranty, i když jim hoří města? Filozof nabízí obsáhlý rozbor severské mentality, po kterém ledacos pochopíte

21.02.2017 19:30

CIVILIZACE A MY Ve jménu pseudohumanity nesmíme umožňovat vznik enkláv, ve kterých bychom rezignovali na prosazování hodnot modernity, uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zahraničně uznávaný český filozof, profesor Metropolitní univerzity v Praze Ivo Budil. Multikulturalismus je podle něj eufemismus pro apartheid. Dále hovoří o historii Skandinávie, kde zmiňuje tzv. holandskou nemoc, tedy spoléhání jen na nerostné a přírodní bohatství na úkor lidského potenciálu. Přibližuje myšlení lidí ze severní Evropy a především pro nás poměrně problematických Norů. Věnuje se rovněž finsko-ruské válce a tomu, jak se rozlišuje „ruské“ a „sovětské“. Na závěr pak uvádí rozdíl klíčového selhání českých elit za příznivých podmínek a naproti tomu skandinávské úspěchy ve zdánlivě beznadějných situacích.

Proč Švédové pořád vítají imigranty, i když jim hoří města? Filozof nabízí obsáhlý rozbor severské mentality, po kterém ledacos pochopíte
Foto: pixabay.com
Popisek: Civilizace - ilustrační foto
reklama

Řekne-li se Skandinávie, lépe severní Evropa, představíme si jednak výbojné Vikingy, kteří dobývali nejen Britské ostrovy, ale i další evropské země a dokonce se o nich hovoří jako prvních „objevitelích“ Ameriky…  Jistě je to zúžený pohled, ale přece – v té naší středoevropské kotlině máme jistě DNA nejen východních národů a Keltů, ale jistě též Vikingů?

Musíme si uvědomit, jak náhle a dramaticky vstoupila Skandinávie do evropských dějin. Na žádné ze starověkých map, které zachycují i Indii a Čínu, Skandinávii nenalezneme. Středomořští vzdělanci o ní jednoduše až do sklonku antiky neměli tušení. Je paradoxní, že Římané kolonizovali čtyři sta let Anglii až po skotské pohraničí, ale o existenci Skandinávie kromě neurčitých dohadů nevěděli. Kimbrové a Teutoni, kteří pocházeli z území dnešního Dánska, několikrát porazili kolem roku 100 před Kristem během tažení na jih římské armády a nakrátko obsadili i Pádskou nížinu, ale Římané postrádali konkrétnější geografické znalosti severní Evropy. Pro ně to byly pouhé tajemné přízraky, které se vynořily z nordických mlh. Římané udělali osudovou strategickou chybu, když svoji expanzi do nitra kontinentu zastavili na Rýně a na Dunaji, čímž zůstali provinční středomořskou civilizací, která se připravila o potenciální nesmírné přírodní a lidské zdroje střední a severní Evropy. Teprve v raném středověku, kdy na troskách Říše západořímské vznikaly primitivní germánské státy, byla Skandinávie pokládána vedle Svaté země a Troje za jedno z imaginárních ohnisek, z něhož vzešly podle dobové genealogie všechny evropské národy.

Seveřané zaskočili dvakrát svojí válečnickou energií západní civilizaci. Poprvé to bylo mezi osmým až desátým stoletím, kdy otřásli západoevropskou křesťanskou společností, která se vzpamatovávala z islámské expanze, a podruhé k tomu došlo v sedmnáctém století, kdy Švédové s francouzskou finanční pomocí zabránili rekatolizaci severního Německa. Skandinávie včetně Baltského moře představovala určitý protipól Středomoří, jemuž se ale nikdy nedokázala politicky, kulturně a civilizačně zcela vyrovnat. Příčinou byla mimo jiné skutečnost, že Skandinávcům se nepodařilo navzdory několika ambiciózním pokusům vytvořit rozsáhlejší nordickou mocenskou zónu, která by kromě samotné Skandinávie a ostrovů v severním Atlantiku zahrnovala i Britské ostrovy a Pobaltí. Zrod takového mohutného bloku by pravděpodobně změnil dějiny Západu, jehož těžiště by se nalézalo v severní Evropě. Po skončení vikingského věku severské společnosti postrádaly znalosti a technologii k ekonomickému vytěžení lokálních přírodních zdrojů a k rozvoji obchodu – a staly se až do šestnáctého století téměř „kolonií“ německých hanzovních měst. Jeden historik dokonce napsal, že Lübeck se choval ke Skandinávii obdobně jako Španělé k Americe. Z této ekonomické závislosti se Skandinávie vymanila prakticky až v době průmyslové revoluce.              

V čem je podle vás mentalita Seveřanů jiná? Je to počasím, atypickým – dlouhým – střídáním dne a noci v nejsevernějších částech, divokostí a nespoutaností přírody?

Archaické společnosti Dánska a jižní Skandinávie se vyvíjely na periférii rozvinutějšího keltského a později římského pomezí, což z nich učinilo parazitující a kořistnické válečnické komunity, které si navykly na to, že plenění a vydírání je rentabilnější činností než například zemědělství či rybolov. Ve Skandinávii se také déle než v jiných částech Evropy udržela pohanská tradice, která vzdorovala christianizaci až do jedenáctého či dvanáctého století. Lotta Hedeagerová se například domnívá, že za vzestupem Ódinova kultu, k němuž došlo od poloviny prvního tisíciletí po Kristu, se nalézá osobnost Attily. Hunský dobyvatel vybudoval mohutné impérium rozkládající se od Severního k Černému moři a na výpalném odváděném zejména Východořímskou říší získal obrovské množství stříbra a zlata, které využil k vytvoření rozsáhlé klientely mezi místními pohlaváry, sahající až do Skandinávie. Ódin představoval zbožštělou personifikaci, metaforu a výraz fascinace politickou mocí Attily mezi severskými komunitami a sehrál důležitou úlohu při revitalizaci nordického polyteismu. 

V době vikingských výprav byla tak křesťanská západní Evropa sevřena mezi dvěma civilizačními celky s odlišným náboženstvím. Na jihu a jihovýchodě to byl asertivní islám, který si podrobil původně křesťanské východní Středomoří a Pyrenejský poloostrov – a na severu agresivní pohanští Vikingové, kteří zničili rozvinutou anglosaskou a keltskou křesťanskou kulturu na Britských ostrovech a pustošili pobřeží dnešní Francie a Německa. V této téměř beznadějné geopolitické konstelaci Západ přežil především díky evangelizaci a integraci Seveřanů, jejichž válečnické a barbarské energie následně využil během křížových výprav při zadržování islámské rozpínavosti. Ve středověku neexistovalo slovo geopolitika, ale mnozí tehdejší vládci prokázali mnohem lepší geopolitickou prozíravost, imaginaci a instinkt než političtí vůdcové současného Západu. Možná proto vybudovali civilizaci, jež přetrvala dalších tisíc let a položila základy moderního globálního světa.

Na druhé straně, míra politického a kulturního začlenění původně barbarských Skandinávců do křesťanské společnosti byla často obdivuhodná. Stáli u počátků ruského státu a normanské Anglie. Na Sicílii zřídili pozoruhodný vzkvétající a dobře organizovaný stát, ve kterém žili společně v míru Řekové, Normané, Židé a muslimové. Anglický York, jenž byl po určitou dobu jakýmsi hlavním městem severského světa, se stal dynamickým obchodním střediskem, ve kterém bylo možno nalézt hedvábí z Dálného východu, peníze ze Samarkandu, jantar z Pobaltí a platidla v podobě mušlí od Rudého moře. Na místních mincích se vyskytovala vyobrazení jak Thórova kladiva a Ódinova havrana, tak křesťanského kříže.

Dostáváme se k migraci. Pojem „snědý“ či „tmavý Seveřan“ by v minulosti vyvolal minimálně úsměv. Dnes je to realita. Skandinávie, a především Švédsko se otevřelo běžencům tak, až má nyní sociální i bezpečnostní problémy. Že v německé vládě je zástupce turecké menšiny, bychom se tak nedivili, ale že ve švédské menšinové vládě byla muslimka, to je pro mnohé víc než udivující…

Domnívám se, že severský fenomén a jeho začlenění do křesťanské civilizace v raném středověku poskytuje klíč i k řešení dnešní migrační krize. Úspěšná integrace příchozích z kulturně značně rozdílného prostředí, z nichž se mnozí navíc netají s animozitou vůči našemu způsobu života, nespočívá v politice „uznání“ jejich kulturní odlišnosti. My opravdu nemůžeme a nesmíme umožňovat ve jménu pseudohumanismu vznik enkláv, ve kterých bychom rezignovali na prosazování hodnot modernity. To by byla sebevražedná politika ústící do sociálního rozkladu, případně do občanské války. Evropa se nesmí proměnit v gigantický Libanon, který byl kdysi spořádaným a rozvinutým státem.

Multikulturalismus je eufemismus pro apartheid. To, co musí všichni zájemci o privilegovaný status plnohodnotného příslušníka moderní západní civilizace bezpodmínečně akceptovat, je projekt osvícenské, sekulární, racionální, občanské a technokratické společnosti, který je nosnou vizí Západu od osmnáctého století.

Krize současného Západu spočívá ve skutečnosti, že mnozí představitelé politických a akademických elit rezignovali na fakt, že západní civilizace je trvalým úkolem spočívajícím v emancipaci a modernizaci lidstva. Příslušníci Západu jsou aktivními podílníky na tomto historickém poslání, nikoliv jeho pasivními konzumenty či dokonce nepřáteli. Seveřané se úspěšně integrovali do křesťanské společnosti, protože se energicky a přínosně zapojili do naplňování jejích dlouhodobých cílů.

Pokud islám při této zkoušce neobstojí, tím hůře pro něj, Muhammad by měl v případě nekompatibility osob s muslimskými kořeny s modernitou sdílet na evropské půdě osud Ódina.

Když ještě zabrousíme do historie, švédské výboje naši „kotlinu“ velmi zasáhly, a nebylo to jen délkou, ale také tím, že Švédové odsud odvezli mnoho památek, které ve Švédsku ještě dodnes jsou. Současné vztahy jistě nerezonují těmito událostmi, ale je tu podle vás jakýsi „osten“ či „zdvižený prst" nebo určitá nedůvěra k tomuto národu?

Francouzský historik a antropolog Emmanuel Todd odvodil zvláštnosti švédské mentality od existence autoritativní patriarchální rodiny, vyznačující se nerovným vztahem mezi sourozenci při dělení majetku. To se odrazilo – například ve srovnání s Dánskem nebo s jižním Norskem – v méně liberálním politickém prostředí, v silném postavení luteránské církve – Švédsko, z něhož byli vyhnáni katolíci, bylo kdysi nazváno „luteránským Španělskem“ – a hierarchickým sociálním uspořádáním v mnohém připomínajícím francouzský ancien régime.

Sekularizace, „smrt Boha“ a otřesení tradičních hodnot bylo ve Švédsku doprovázeno – v kontrastu například s Francií a s Itálií – úzkostnou existenciální krizí, kterou známe ze švédské literatury nebo z filmů Ingmara Bergmana. Po první světové válce, kdy byla ve Švédsku definitivně oslabena konzervativní a proněmecká vrstva, reprezentovaná například králem Gustavem V., Hjalmarem Hammarskjöldem nebo Svenem Hedinem, zaujala její místo sociální demokracie, která ve spojení s agrárníky položila základy skandinávského „státu blahobytu“ s výrazně paternalistickými rysy. I zde však existovala kontinuita. Vůdčí sociální demokrat Per Albin Hansson použil pro označení nového společenského modelu výraz Folkhemmet – „domov lidu“,  který převzal od konzervativního geopolitika Rudolfa Kjelléna.        

Ještě více jsou pro nás „záhadnější“ Norové. Vezměme si řádění masového vraha A. B. Breivika či sociální organizaci pro rodinu Barnevernet. Řada cestovatelů je překvapena z uzavřenosti Norů a z jejich nepříliš velké komunikace s neznámými lidmi. Jiní – například ochránci přírody – pozorňují, že jedna z posledních zemí, kde je povolen lov velryb, je právě Norsko. Je Norsko podle vás tak jiné, zvláštní, nepochopitelné pro našince, pro „Středoevropana“?

Norsko pozbylo své nezávislosti ve čtrnáctém století a začátkem šestnáctého století bylo degradováno prakticky na jednu z dánských provincií. Po skončení napoleonských válek bylo připojeno ke Švédsku v rámci Švédsko-norské unie. Samostatné Norské království bylo obnoveno až v roce 1905. Je zajímavé, že když v roce 1795 navštívila Skandinávii anglická literátka Mary Wollstonecraftová, připadalo jí Norsko jako nejsvobodnější země, jakou kdy poznala. Ekonom Thomas Robert Malthus, jenž roku 1799 překročil švédsko-norské hranice, byl překvapen mnohem příznivějšími hospodářskými podmínkami v Norsku, které kontrastovaly s nesmírnou chudobou švédského vnitrozemí, kde se lidé živili kůrou ze stromů a travou.

Skot Samuel Laing žijící v Norsku v letech 1834 až 1836 pokládal zmíněnou zemi za demokratičtější společnost než tehdejší Spojené státy americké a mnohem svobodnější než konzervativní Švédsko a napsal: „Neexistují v Evropě šťastnější lidé, než jsou norští rolníci, kteří vlastní malý pozemek, nemají žádné feudální povinnosti a jsou pány ve své zemi.“ Později začalo Norsko ve srovnání se Švédskem a Dánskem v ekonomickém rozvoji zaostávat a po druhé světové válce bylo na skandinávské poměry relativně chudým státem.

Tato situace se dramaticky změnila po roce 1971, kdy nálezy obrovských ložisek ropy a zemního plynu v norských šelfech změnily Norsko v jednu z nejbohatších zemí světa. Zároveň ale Norsku hrozí takzvaná holandská nemoc, spočívající v nebezpečí, že výlučné spoléhání na nerostné zdroje může podlomit místní průmyslovou základnu a negativně se odrazit i na mentalitě a pracovní flexibilitě obyvatelstva. 

Finsko má zajímavé vztahy s Ruskem, tyto země dokonce spolu válčily a pro Rusko to tehdy nedopadlo dvakrát nejlépe…

Finsko bylo od dvanáctého století kolonizováno Švédskem a jako samostatný stát vzniklo až koncem roku 1917. Je trochu historickým paradoxem, že zrod Finského velkoknížectví v personální unii s Ruskou říší v roce 1809 poté, kdy ruská armáda porazila Švédy, zřejmě výrazně přispěl k ustavení moderního finského národa a finštiny jako spisovného jazyka. Kdyby Finsko zůstalo nadále součástí Švédska, pravděpodobně by bylo finské etnikum asimilováno švédským živlem. Vzdělané vrstvy ve Finsku tradičně hovořily švédsky.

Příznačný byl případ finského prezidenta Carla Gustava Mannerheima, jehož rodným jazykem byla švédština. Tento státník, který je ve Finsku respektován asi jako u nás T. G. Masaryk, se začal učit finsky až po dovršení padesáti let. Právě životní příběh Carla Gustava Mannerheima názorně přibližuje historický úděl a výzvy moderní finské společnosti. Narodil se v roce 1867 a v mládí sloužil jako důstojník v carské gardě. Účastnil se expedic do málo prozkoumaných končin Střední Asie. Obdivoval ruské impérium jako civilizační sílu, která dokáže povznést a transformovat Asii. Bolševici, které nenáviděl, mu tento sen zničili. Vrátil se do Helsinek a v čele Bílých gard porazil v občanské válce místní komunisty a zabránil bolševizaci Finska. Do politického života se Mannerheim znovu zapojil v době ohrožení Finska Stalinovým expanzionismem. Jako vrchní velitel finských ozbrojených sil vzdoroval tři měsíce za zimní války na přelomu let 1939-40 obrovské přesile Rudé armády a způsobil jí nesmírné ztráty. V době druhé světové války byl Mannerheim již jako finský prezident spojencem nacistického Německa, aniž Finsko vydalo nacistům jediného finského občana židovského původu.

Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v sovětské sféře vlivu. V březnu 1948 však potlačilo komunistický pokus o převrat a zachovalo si demokratický systém a prosperující tržní hospodářství. Je příznačné, že architekt poválečné koexistence se Sovětským svazem Urho Kekkonen, představitel agrární strany – a nositel Leninova řádu – , byl blízkým přítelem legendárního finského ostřelovače ze zimní války Simo Häyhä, jenž usmrtil v bojích u řeky Kollaa 505 sovětských vojáků. Myslím, že ve Finsku existuje – více než v jiných zemích, na základě konkrétní historické zkušenosti – povědomí o podstatném rozdílu mezi „ruským“ a „sovětským“, povědomí spočívající v respektu pro ruskou geopolitickou úlohu v severní Eurasii a v principiální nesmiřitelnosti vůči sovětskému totalitarismu a jiným druhům extremismu.                  

Norský plyn, finské dřevo, rybolov, suroviny a „zelená energie“. Je a bude podle vás Skandinávie jakousi obdobou, takovými „emiráty“ Evropy?

Termín severský „emirát“ se hodí nejspíše pro Norsko. Dánsko bylo dlouho zemědělskou zemí, „Novým Zélandem Evropy“, který vybudoval rozvinutou průmyslovou základnu až od konce padesátých let dvacátého století. Švédsko a Finsko náleží ekonomicky mezi nejvíce konkurenceschopné země světa s velmi vysokým HDP na osobu.

Jsem přesvědčen, že pro českého čtenáře může být z hospodářského a politického hlediska skandinávský příběh podnětný. Skandinávie se po staletí nalézala na periférii Evropy a její obyvatelstvo trpělo značnou chudobou. Ještě v šedesátých letech devatenáctého století byla švédská provincie Norrland postižena dramatickým hladomorem. Ze Skandinávie odcházely statisíce lidí do zámoří. V roce 1910 žil každý pátý Švéd ve Spojených státech amerických. Z této chronické zaostalosti a bídy vysvobodila Skandinávii až průmyslová revoluce, která umožnila využít nesmírné přírodní zdroje severních oblastí. Hospodářský, sociální a kulturní vzestup skandinávských zemí je tak přesvědčivým dokladem blahodárnosti působení produktivních sil moderní západní civilizace.

Víme ale dobře, že přírodní bohatství samo o sobě nestačí. K tomu, aby se příslušná země dostala z vykořisťované periférie do privilegovaného prosperujícího jádra světového hospodářského systému, musí disponovat vzdělanou a kompetentní politickou elitou, schopnou dosáhnout dlouhodobého konsensu o rozvoji státu, a tvůrci inteligentní a koncepční hospodářské a vzdělávací politiky. Skandinávské země měly štěstí, že v klíčových historických okamžicích svých moderních dějin takovými osobnostmi – až donedávna – disponovaly.

V této skutečnosti spočívá rozdíl mezi českými selháními za relativně příznivých historických podmínek a skandinávskými úspěchy ve zdánlivě beznadějných situacích. 

V nedávné době byla vydána vaše kniha o Skandinávii. Můžete nám ji ve stručnosti představit, a co jí vlastně předcházelo?

Na knize Dějiny Skandinávie, která vyšla koncem ledna 2017 na základě spolupráce nakladatelství Triton a Metropolitan University Prague Press, jsem začal pracovat roku 2015, kdy jsem dokončil knihu Triumf rasismu, druhý díl rozsáhlé „ságy“ o vývoji západního rasového myšlení. Bezprostřední inspirací mi byla spolupráce se švédskými kolegy z univerzity v Dalarně a zájem o skandinávskou kulturu a literaturu. Nechtěl jsem psát další pesimistickou knihu na téma „soumraku“ či „úpadku“ Západu, jimiž je trh dnes přesycen, ale naopak přiblížit úspěšný příběh regionu, kterému se podařilo optimálně využít místní lidské a přírodní zdroje a dosáhnout pozoruhodného civilizačního vzestupu.

Kniha Dějiny Skandinávie se nezabývá nejnovějšími událostmi spjatými s takzvanou  migrační krizí, ale pozornému čtenáři bezpochyby neunikne autorovo přesvědčení, že skandinávské společnosti se dokázaly v minulosti svými vnitřními silami vyrovnat s velmi závažnými vnějšími výzvami a hrozbami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Václav Fiala
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jaké ohrožení ČT? Kontrola na ně přijde! Mediální expert trhá slova Němcové a Kalouska na kousíčky

21:05 Jaké ohrožení ČT? Kontrola na ně přijde! Mediální expert trhá slova Němcové a Kalouska na kousíčky

ROZHOVOR „Konečně bude někdo mluvit za nás, obyčejné daňové poplatníky. Ještěže se tam dostali,“ řík…