Na začátku pandemie v loňském roce jsme se spolu bavili o možných společenských důsledcích pandemie. Stalo se za ten rok v Česku či ve světě něco, co vás jako znalce společenských procesů přesto překvapilo?

Musím říct, že celý svět se musel vyrovnávat s něčím, o čem skoro nic netušil, i když popravdě řečeno s podobnými onemocněními, byť mnohem menšího rozsahu, v Asii zkušenosti již byly. Vědělo se například, že roušky jsou velká pomoc. Velká část světa paradoxně v době nástupu epidemie váhala včetně českého ministra zdravotnictví, zda dávají smysl. Šílená je pak naše česká zkušenost, kdy jsme byli dlouhé týdny v počtu mrtvých na milion obyvatel nejhorší na světě. Za to mi bylo a je strašně, zatímco v západní Evropě umíralo zhruba 800 osob na milion obyvatel (ve vyspělém Dánsku 400), u nás to bylo 2 400 a možná víc. Každý ztracený život znamená děti, rodiče, přátele, smutek a neštěstí, odešlé lidi s city, myšlenkami a talenty, které již nikdy nerozvinou.

Myslím, že velké díky za to, že nakonec se epidemii, byť za cenu obrovsky vysokých a zcela zbytečných ztrát, podařilo zvládnout, patří každému zodpovědnému občanu této země, rodičům, co byli doma s dětmi a suplovali výuku škol, a především lidem v první linii, nemocnicích, pečovatelských domech, ale i službách. Naprosto katastrofální pro budoucnost země bylo uzavření škol a univerzit – zatímco ve vyspělých zemích to bylo v úhrnu 60–100 dní, u nás to byl zhruba trojnásobek. To je celonárodní tragédie a budeme ji řešit roky – projeví se v kvalitě řemesel i budoucích vysokoškoláků. Stejná tragédie je i zanedbaná lékařská péče. Tak věřím, že se z toho všeho poučíme.