Profesor Bárta: Česko je těžící prostor pro nadnárodní firmy. Koncový výrobek neumíme. Dopustili tu Klondike

01.06.2021 4:46 | Rozhovor

Šílená zkušenost pandemie, která ještě nekončí, protože jsou před námi její důsledky, ukázala, jak je na tom Česko. Navíc pandemie a specifická zkušenost života v lockdownu zásadně proměnila svět. A profesor Miroslav Bárta, egyptolog a jeden z mezinárodně nejuznávanějších českých vědců, se obává, že nám v těchto změnách trochu ujíždí vlak. Stále podle něj bude platit, že bohatou zemi vytvářejí chytré hlavy.

Profesor Bárta: Česko je těžící prostor pro nadnárodní firmy. Koncový výrobek neumíme. Dopustili tu Klondike
Foto: Lucie Sýkorová
Popisek: Přední český a světový egyptolog, profesor Miroslav Bárta

Na začátku pandemie v loňském roce jsme se spolu bavili o možných společenských důsledcích pandemie. Stalo se za ten rok v Česku či ve světě něco, co vás jako znalce společenských procesů přesto překvapilo?

Anketa

Bojíte se klimatické katastrofy?

7%
91%
hlasovalo: 4612 lidí

Musím říct, že celý svět se musel vyrovnávat s něčím, o čem skoro nic netušil, i když popravdě řečeno s podobnými onemocněními, byť mnohem menšího rozsahu, v Asii zkušenosti již byly. Vědělo se například, že roušky jsou velká pomoc. Velká část světa paradoxně v době nástupu epidemie váhala včetně českého ministra zdravotnictví, zda dávají smysl. Šílená je pak naše česká zkušenost, kdy jsme byli dlouhé týdny v počtu mrtvých na milion obyvatel nejhorší na světě. Za to mi bylo a je strašně, zatímco v západní Evropě umíralo zhruba 800 osob na milion obyvatel (ve vyspělém Dánsku 400), u nás to bylo 2 400 a možná víc. Každý ztracený život znamená děti, rodiče, přátele, smutek a neštěstí, odešlé lidi s city, myšlenkami a talenty, které již nikdy nerozvinou.

Myslím, že velké díky za to, že nakonec se epidemii, byť za cenu obrovsky vysokých a zcela zbytečných ztrát, podařilo zvládnout, patří každému zodpovědnému občanu této země, rodičům, co byli doma s dětmi a suplovali výuku škol, a především lidem v první linii, nemocnicích, pečovatelských domech, ale i službách. Naprosto katastrofální pro budoucnost země bylo uzavření škol a univerzit – zatímco ve vyspělých zemích to bylo v úhrnu 60–100 dní, u nás to byl zhruba trojnásobek. To je celonárodní tragédie a budeme ji řešit roky – projeví se v kvalitě řemesel i budoucích vysokoškoláků. Stejná tragédie je i zanedbaná lékařská péče. Tak věřím, že se z toho všeho poučíme.

Mnozí upozorňují na velké „rozevření nůžek“, ke kterému za pandemie došlo mezi skupinami, jimž byla znemožněna jejich práce, a těmi, kteří mohli pracovat normálně, či dokonce měli za plný plat výrazně volnější režim. A navíc řada podnikatelů, kteří dokázali na pandemii vydělat, velmi zbohatla. Jaké může tato turbulentní proměna ekonomických vztahů mít důsledky pro společnost?

Myslím, že v dalších letech se četné události, množící se poukazování na neústavní rozhodnutí a vlastně celý průběh výjimečného stavu a pandemie jako takové jistě stanou předmětem diskuse a zkoumání. Již nyní je zřejmé, že zanikly nebo zaniknou tisíce živností a zejména menších firem, tedy podstata, na které stojí například tak obdivovaná německá ekonomika. Ale je dobře a naprosto v pořádku, že řada firem s on-line mechanismem fungování nebo s výrobky pro krizi na této epidemii svou prací vyrostla. Jiná věc jsou samozřejmě předražené testy, roušky a tak podobně. To v pořádku není. To ale nezmění podstatu společensko-ekonomických vztahů. Tu podstatu trvale mění přesun části fungování světa, ekonomiky a služeb do on-line prostředí. A zde nám těžce ujíždí vlak.

Očekáváte politické důsledky pandemie, srovnatelné třeba s důsledky války? Kdysi jsem někde četl názor, že „každá velká válka posouvá společnost doleva“. Tedy směrem k větším sociálním jistotám a přerozdělení. Očekáváte nyní něco takového?

Nejsem ekonom, tak se dopustím následující laické úvahy. Možná by to bylo logické, ale jsme v době, kdy je státní kasa prázdná, veřejné finance v neveselém stavu, takže nebude rozdávat z čeho. Myslím, že ekonomický pokles a výprodeje ještě přijdou. Ostatně vlna zdražování prakticky všeho už nastupuje. Všichni máme tendenci žít ve své bublině, ale uvědomme si, že již před krizí jsme byli zemí, kde bylo třeba zakládat potravinové banky, kde velké množství rodin nemělo peníze na školní obědy dětí, kde ke konci měsíce docházely peníze a bylo třeba volit, co ze základních potřeb domácnosti koupit a co ne.

A to o sobě často mluvíme jako o vyspělé zemi. Neprávem. Je tu necelý milion lidí v exekuci, kteří dluží jen o něco méně než roční rozpočet této země. To je silně v nepořádku, že politici takový Klondike dopustili. Jen blázen si může myslet, že teď to bude lepší. Takže očekávám větší míru nejistot a větší prostor pro rozvoj individuálních aktivit.

Může být současná extrémní situace impulzem pro ekonomiku, který podnítí její rozvoj ve zcela nových nebo doposud nerozvinutých odvětvích, jak také někteří ekonomové říkají?

Je to naše jediná šance. Neumíme až na výjimky vyrobit koncový výrobek a prodat ho. Tato země je těžící prostor pro vyspělé země a nadnárodní firmy, které odtud každoročně vyvážejí stovky miliard korun. Pojďme být v tomto podobní jako Izrael, služby, start-upy, prodej myšlenek a řešení. Nic jiného této zemi nezbývá. Lákat zručné děti do středních odborných škol rozhodně ano, ale TO NENÍ řešení. Potřebujeme kvalitní řemesla, abychom udrželi tuto zemi v chodu, a zároveň chytré hlavy, abychom si mohli dovolit budovat bohatou zemi. Nejde o to, zda jedno nebo druhé, jak se nám různí šílenci a lobbisté snaží namluvit.

Velkým tématem, které v poslední době v Česku slyšíme, je „výměna generací“. Ať už v politice, kde se zvláště jeden kandidující subjekt prezentuje jako hlas mladé generace a budoucnosti, nebo v ekonomice v souvislosti s přirozeným generačním odchodem generace podnikatelů 90. let, ztělesněným nedávnou tragickou smrtí Petra Kellnera. Existují v teorii civilizačního vývoje nějaké obecnější poznatky k tématu odchodu „zakladatelské generace“ a nástupu těch, kteří už tuto iniciační zkušenost nemají?

Tak tato otázka je výzva… vlastně mám jen obecnou odpověď založenou na historii například Spojených států. Tam první generace zakladatelů vytvořila základ bohatství, které pak v další generaci/generacích bylo rozvíjeno. Právě v druhé generaci obvykle majitelům dojde, že to bohatství je k ničemu, pokud nefunguje země, ve které žijí. Tak snad se dočkáme skoku od současné představy, že tato země patří hlavně těm nejbohatším, k myšlence, že tato země patří všem a že ti nejbohatší mají mít jaksi ambici, aby byla lepší a fungovala. A to i v jejich zájmu.

Zatím bohužel ale pozoruji postupné zhoršování stavu společenské smlouvy, toho, jak lidé a různé společenské vrstvy zahlížejí na sebe navzájem a vzájemně si nevěnují kloudnou pozitivní myšlenku. Vím tolik, že to je cesta do pekel. Vytratil se respekt a ochota naslouchat, každý je posedlý svými „legitimními“ nároky. Proč nikdo nemluví o svých „legitimních“ povinnostech?

Při této příležitosti je také čas bilancovat. Jak velkým „civilizačním skokem“ podle vás prošlo Česko za minulých třicet let?

Ten „skok“ byl rychlý a pestrý. Máme zdánlivé svobody a práva, leč zapomínáme na povinnosti. Máme papírově vše, co máme mít – ekonomiku, svobodu, volný trh, Parlament, volby a mnohé jiné, jen se jaksi nedostavuje vyspělá ekonomika s koncovými výrobky, vyspělá demokracie s odpovědnými občany a politiky a vyspělou občanskou společností a kartely a nepotismus přetrvávají.

Když už jsem zmínil Petra Kellnera, ten v roce 2019 napsal, že „v Evropě mizí úcta k tradicím, pracovitosti, podnikavosti i ke svobodě jako takové“. Máte také ten pocit? A jak moc fatální je ztráta úcty k podnikavosti a ke svobodě právě v Evropě, která na těchto hodnotách postavila svůj oslňující úspěch poslední čtvrtiny tisíciletí?

Obecně bych řekl, že má svoboda začíná tam, kde mám splněny své povinnosti jako občan. Vůbec mi přijde, že Evropa je jakýmsi vozidlem bez řidiče, které ztratilo směr a cíl. Evropa se utápí v byrokratických nesmyslech, postavila se nezodpovědně k brexitu, není schopna sebevědomé zahraniční politiky a nemá ani moc firem, které by globálně byly schopny uspět. Není náhoda, že ani Google, ani Amazon, ani Tesla nevznikly v Evropě. Zde by prostě vzniknout za současných podmínek ani nemohly. Chybí nám pokora, ambice, nekompromisnost i vize.

Když jsem se ptal na dynamické změny v rámci společnosti, musím se zeptat na totéž v rámci světového společenství. Očekáváte v souvislosti s pandemií urychlení vzestupu, nebo naopak úpadku některého z civilizačních okruhů?

Na to se mi opět velice těžko odpovídá. Ale za současných podmínek se domnívám, že budeme svědky největšího úpadku právě v západní Evropě. Ale vždy je naděje na náhlý obrat.

Když se bavíme o civilizačních okruzích, vzpomněl bych Huntingtonovu teorii o střetu civilizací v místech „krvavých hranic“. Dnes sledujeme třeba růst napětí na Ukrajině, nedávno jsme sledovali dramatické okamžiky mezi Řeckem a Tureckem ve Středomoří, nemluvě o situaci v jihovýchodní Asii, která je pro běžného Evropana zcela nepřehledná. Povede podle vás pandemie spíše k eskalaci těchto střetů, nebo se země budou snažit soustředit spíše na vnitřní problémy než na mezinárodní ambice?

Pokud budou mít správné lídry, kteří budou dbát na stabilitu své země, myslím, že budeme svědky jednání a dohod. Věřím, že budoucnost světové politiky ovlivní teorie her a že všichni politici budou chtít domů „vozit“ co nejmenší ztráty.

Zmínili jsme dynamicky rostoucí Čínu. Očekáváte, že ji v dohledné budoucnosti může postihnout cosi jako „nemoc z blahobytu“, který její růst utlumí, nebo má potenciál pro podobně dynamický růst ještě na delší dobu?

Jde o hodně odbornou otázku. Mám na ni takový svůj pohled. V případě Číny jde o to, co bude rychlejší – zda její růst ekonomiky, nárůst střední vrstvy kladoucí mnohem větší nároky na zdroje, nebo vnitřní problémy – ztráta úrodné půdy, znečištění životního prostředí, dlouho praktikovaná politika jednoho dítěte, stárnutí populace. A nastane v Číně další vlna epidemie? Zcela jistě žádný trend není lineární. A bude to platit i pro Čínu.

Jak se k těmto proměnám světa má postavit menší země, třeba Česká republika, která nemůže mít ambice hrát v globální politice určující roli? Je lepší strategií postavit se jednoznačně na jednu ze stran, nebo si otevírat možnosti na všechny strany a být třeba jakýmsi „mostem“ mezi velmocemi?

Česko je součástí Evropy, NATO, Evropské unie. To je realita a myslím, že za ni musíme být velice rádi. Naše zahraniční politika by tomu měla odpovídat. Nemyslím, že máme jinou, lepší, lákavější možnost. Je bohužel alarmující, že se za nás například v případě Vrbětic země západní Evropy prakticky nepostavily. Otázka je proč.

Více o tématu se můžete dozvědět z nové knihy profesora Miroslava Bárty „Sedm zákonů“.


Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Jakub Vosáhlo

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nejíst maso, nelétat letadly, snižovat emise? Všechno špatně. Víte, kdo to vymýšlí... Světově uznávaný vědec srazil Brusel i Gretu

19:20 Nejíst maso, nelétat letadly, snižovat emise? Všechno špatně. Víte, kdo to vymýšlí... Světově uznávaný vědec srazil Brusel i Gretu

Povodně, krupobití, tornáda – to všechno je příroda a bezpočtukrát to na naší planetě bylo a také bu…