Pane profesore, společnost prožívá celosvětově svoji krizi a ta se logicky nevyhýbá ani nám. Měla by mít podle vás spravedlnost a s ní spojené soudnictví obecně roli přemostění těchto krizových období?

České soudnictví opouští reálnou platformu, vzdaluje se pojmu spravedlnost. To vnímám jako velký problém. Připadá mi, že se v našem soudnictví dějí překvapivé věci, které vybočují z logiky věcí. Spravedlnost dostává přídech, o kterém jsem si myslel, že s totalitou vyvanul. Chtít, aby byli všichni souzeni a posuzováni spravedlivě, tedy stejným metrem, by mělo být normální. Například anglosaské soudnictví je založeno na zkušenosti. Jeden soud rozhodne a další soudy rozhodují podobně, poněvadž soudnictví stojí na jasných principech. U nás soudy rozhodují svéhlavě, jako by nebyly součástí jednoho systému. Možná je to proto, že chybí jistoty, které jsou obecně jasné a srozumitelné. Mám dojem, že se podobný způsob jednání objevuje ve všech oblastech veřejného života. Vždy, když přijde někdo nový, tak dehonestuje práci svých předchůdců. 

Už staří Řekové říkali, že paměť je základem všeho. V paměti je zkušenost minulosti, která by nás měla zavazovat. Když ji budeme neustále popírat, neopírat se o nějaký pevný bod, tak potom lehce klopýtneme.