Napsal jste sedm knih v regionálním nářečí, tedy v hanáčtině. Co to?

To nebyla až tak má vůle. Byl jsem k tomu trochu donucen. Rád vždycky všechno vysvětluji od Adama, ale protože jste Pražák, budu stručnější. Dělám v Litovli knihkupce a kromě knih prodávám i Litovelské noviny. Je to takový náš měsíčník a tak trochu drbna o všem, co se tady děje. Před pár lety začala poptávka po starých litovelských pověstech, které ve čtyřicátých letech vydal pan učitel Martin Strouhal (přesný název je Báje a pověsti a Kytice pověstí, pozn. red.) Jeden člověk je v tu dobu vydal načerno, byl z toho průser, psaly o tom i celostátní noviny. Pak přišel jiný nakladatel a ten je vydal legálně. Mělo to obrovský úspěch, protože ta původní stará vydání se poztrácela a srdcaři to chtěli mít. A já se rozhodl, že do Litovelských novin přispěji malým článečkem, který se jmenoval nějak takhle: Nemohlo to být jinak?

Vzal jsem si Strouhalovu pověst o založení Bouzova a udělal z ní svou fikci s jiným sledem událostí. Udělal jsem svou vlastní umělou pověst a na rozdíl od pana Strouhala v hanáčtině. Vyšlo to, a tím jsem odstartoval „svou kariéru“. Najednou se zvedl náklad Litovelských novin a já v tom pokračoval. Chodili lidi a chtěli další pověsti, třeba o Sobáčově. Abych to napsal. A já to napsal. Pokračování bylo asi na rok a půl. Pak někdo přišel a řekl, abych z toho udělal knížku. Ono však není problém napsat knihu, ale je třeba zaplatit její vydání. Tak jsem tu myšlenku opustil, protože z platu knihkupce, který je zároveň živnostník, by to nešlo. Tehdy bylo třeba sehnat bratru sto padesát tisíc korun.