Itálie se coby první členská země G7 postavila kladně k čínskému projektu Nové Hedvábné stezky. Podepsané kontrakty v několika průmyslových odvětvích jsou zatím ve výši 2,5 miliardy eur a mají potenciál dosáhnout až 20 miliard eur. Je rozhodnutí Italů zesílit vazby na Čínu dobrý nápad? Nehrozí, že Čína své evropské spojence zneužije?

Především se musíme podívat na motivaci Itálie. Italská motivace plyne totiž z velké části z toho, jak „skvěle“ se jí daří v eurozóně. Itálie zoufale potřebuje investovat, především do infrastruktury. Nová vláda si to uvědomuje a také dobře ví, že italský vládní dluh nemůže nikdy splatit, musí z něho vyrůst, podpořit růst infrastrukturními investicemi není špatný nápad. Jenže když Itálie minulý rok předložila jen velmi mírně (!) expanzivní rozpočet, tak z toho dostala Evropská komise záchvat a začala vyhrožovat italské vládě sankcemi. Z tohoto příkladu plyne mimochodem pěkné poučení o demokratičnosti EU. Evropská komise s minimální legitimitou, neboť ji občané nezvolili, poroučí legitimně zvolené vládě. A protože Italové si nemohou ufinancovat nutné výdaje sami, nu tak se našel někdo, kdo s tím rád pomůže. Takže pokud si nyní někteří z EU stěžují na čínské angažmá, tak ať se podívají do zrcadla. Svou stupidní škrtící politikou Čínu pozvali do hry. Mimochodem, totéž už udělali u Řecka, které donutili k privatizaci významných státních aktiv, a pak se hrozně divili, jak to, že přístav Pireus vlastní Číňané.

Varovné hlasy zaznívají i v Itálii. Ministr vnitra Matteo Salvini prohlásil, že Čína chce „kolonizovat“ italské trhy. Někteří politici se tedy bojí, že by v Itálii mohla Čína přistoupit ke stejné taktice jako v afrických zemích, kde si zajistila mnohdy výhradní přístup například ke klíčovým nerostným surovinám. Lze si z čínských aktivit v Africe vzít ponaučení?