Takže pojďme hned k současné mezinárodní situaci, kdy děj je překotný, ale asi to nebude lepší…
To, čeho jsme ze strany USA svědky, je porušování mezinárodního práva. To je třeba říci naprosto jasně. To, co předvedla zahraniční politika Spojených států v případě íránského generála, je prostě teroristický akt. Popravit vrcholného představitele cizího státu a dokonce národního hrdinu, a ještě tak zbabělým způsobem, tak to mi připadá, že už je přes čáru. A vidí to jistě i lidé, kteří jsou voliči Donalda Trumpa
Nedokážu pochopit, na základě jakých informací a jaké profesionální analytiky prezident USA rozhodl. Kdo mu napovídal to, aby rozhodl tak, že dronem popraví národního hrdinu a vrcholného představitele cizího státu a nota bene ještě na cizím území. Prezident přece rozhoduje na základě doporučení poradců!
Nadace Železná opona mimo jiné usiluje právě o to, aby se takovéto věci již neděly. Snažíme se budovat lepší svět, hledat přátele, a ne nepřátele, a zdůrazňovat to, co lidi spojuje a dává dohromady, a ne trvale medializovat to. co lidi rozděluje.
V tomto případě nemůže být žádná omluva pro to, co se stalo.
Nu, omluva je, že to byl terorista a je srovnáván s Bin Ládinem, ale to je přece něco jiného…
To je absurdní srovnání. Bin Ládin nebyl představitel žádného státu a měl prokazatelně prsty v mezinárodních aktech terorismu. V jeho případě určitě většina Američanů schvalovala jeho zabití. Ale íránská akce, to je jiný příběh. A navíc, tento generál výrazně pomáhal s likvidací Islámského státu. On byl v regionu chápán jako skutečný hrdina.
Írán, na který se už léta nadává, a jistě vzpomenete, jak byl zařazen do „osy zla“, je ale opravdu někde jinde. Samozřejmě to není klasická arabská země. Jsou to Peršané.
Procestoval jsem 121 států a vyjma Saúdské Arábie většinu islámských zemí. Strávil jsem měsíc v Íránu a bavil jsem se jak s lidmi na ulici, tak s velice vzdělanými lidmi. Mohu zodpovědně říci, že to, co se říká v našem civilizačním okruhu o Íránu, jsou z 95 procent lži nebo záměrné dezinformace. Když se podíváte na historii tohoto regionu, Persie a později Íránu, byla to jedna z nejvzdělanějších a nejcivilizovanějších oblastí v historii Země. Kamkoliv v Íránu přijedete, kdekoliv kopnete, tam z toho kouká historie. Lidé jsou vzdělaní, slušní a přátelští. Byla nás necelá dvacítka, z toho polovina žen, a nikde jsme neměli sebemenší problém.
Setkal jsem se tam mimo jiné s jedním člověkem, který byl synem bývalého vojenského přidělence ve Spojených státech, když byl u moci šáh Réza Páhlaví. Ten řekl myslím obecně platnou myšlenku: „V islámu jsou čtyři procenta extremistického islámu, my se jich bojíme stejně jako vy a bojujeme proti nim stejně jako vy.“ Islám má 72 různých ideových odnoží. A já na to – tak se pojďte spojit, abychom těch pár procent zlikvidovali. A on, že to nejde. Proč by to nešlo? Kdyby chtěl někdo extremistický islám skutečně zlikvidovat, tak se během pár let jeho schopnosti sníží na naprosté minimum. Třeba tím, že nedostanou zbraně nebo peníze z bank. Jenomže dojná kráva, kterou v době bipolárního světa plnil jasně definovaný nepřítel, jako komunismus, dnes neexistuje, terorismus to není schopen a hledání nového jasně definovaného nepřítele v podobě Rusů nebo Číny je nedůvěryhodné, protože chybí bariéra ideologie. Čína nemá globální mocenské cíle, jako měli kdysi komunisté nebo Němci, Japonci, Francouzi, Britové – ti měli jasně definované cíle globální moci. Ty dnes neexistují.
Další porušení mezinárodního práva je nepřipuštění íránského ministra zahraničí na jednání OSN…
To je další nepochopitelná věc. OSN je mezinárodní organizace, založená krátce po válce. Že je na území Spojených států její vlastní správní budova, to má historický podtext. Ale neumožnit komukoliv, kdo je členem OSN, vstup na jednání, to je dětinské, jako když se malé děti strkají na písku, kdo tam půjde, a kdo ne. To prostě nemá s jakoukoliv civilizovanou úrovní mezinárodní politiky co dělat. Dokládá to jenom skutečnost, že svět dospěl po třiceti letech pádu bipolárního světa a studené války k chaosu, kdy události jsou velmi obtížně předvídatelné, i odborníci na mezinárodní právo a profesionální analytici s tím mají obrovský problém. Pokud nedojde k nějaké globální dohodě, která je zatím ve hvězdách – tak to spěje k anarchii.
Opět začínají protesty proti válce. Jednak v samotných Spojených státech, ale také třeba v Kanadě. Dokonce už tady také protestovala skupinka lidí, ale to byli spíše přívrženci Íránu. U nás se, jak je bohužel již zvykem, nemluví. Vytváří se dojem, že kdo o tom mluví, je proti všem, proti USA. Korektnost, zdá se, pokračuje…
Sirotky z Řecka nepřijmeme, protože jsou to prý Afghánci ve věku 16 až 18 let. Schvalujete rozhodnutí o NEPŘIJETÍ?Anketa
Mírové hnutí je geneticky přirozený protest proti vojensky organizovanému násilí. Ať mi někdo ukáže jediného normálního člověka, který chce válku. Kdo z normálních tátů a matek, dědů a babiček po celé planetě chce zabíjení, ve jménu čeho, jakých hodnot? Válka měla a má jen jeden cíl. Krást. Území a bohatství toho druhého. Vkládaný ideový smysl je jen záminkou.
Ale ona je válka jiná, když se pluky šikují proti sobě, tváří v tvář, a něco jiného je, když řídíte dron někde v Nevadě v podzemním velitelství, v koženkovém křesle, s vychlazeným nápojem u ruky…
To je ta technologicko-etická zvrhlost. Dříve alespoň, a to bylo ještě za té děsivé první světové války, vojska stála proti sobě a vojáci se dívali nepříteli do očí. Relativně se to netýkalo civilu. Když se sešly armády u Slavkova, tak to civil zas až tak příliš neodnesl. Ale dnes je každý válečný střet tragédie pro civilní život. Důkazem jsou vlny migrantů.
Dlouhodobým cílem naší civilizace by mělo být vytvoření společnosti, kde teorie a koncept války vůbec nebude existovat. Jakýkoliv válečný akt, tedy organizované násilí státem, by bylo od začátku postaveno mimo mezinárodní právo. To neznamená, že nepotřebujeme policii a profi armádu. Zřejmě pořád budou existovat čtyři procenta populace, na kterou platí pouze moc a určitá forma strachu. Ale nepotřebujeme civilizaci posedlou zbraněmi a armádami, které budeme dotovat dvěma procenty z hrubého národního produktu. Jedna z málo známých informací je, že pokud se dává na zbrojení méně než dvě procenta HDP, nelze vést válku. Nejsou na ni peníze. Ano, zatím musí být malé profi armády, ale jejich použití a vůbec vyslovení válečného aktu, musí být jako absolutně krajní případ.
Jednou jsem byl na konferenci v Londýně, kde byl také Colin Powell, který byl později americký ministr zahraničních věcí a předtím náčelník armádního štábu USA . Byl šéfem generála Swartzkopfa, který velel v první válce v Iráku v roce 1991. Velmi ho zaujala myšlenka Nadace Železná opona. Na toto téma mi řekl: „Celý život jsem bojoval se železnou oponou. Ještě dnes mi mrazí v zádech při vzpomínce na ni.“ Na téma válka odpověděl slova, která by se měla vytesat: „Vím, co je to válka. To je strašná věc.“ To je krédo, které by se mělo donekonečna omílat všem těm milovníkům válečného násilí. Dál ještě řekl: „Bohužel, armáda musí být. Ale použití její síly musí být jako absolutně krajní případ, kdy se vyčerpají veškeré možnosti diplomacie a jednání. Pokud všechno selže, pak musíme silou armády několikrát převýšit nepřítele tak, aby vojenský akt byl udělán během nejkratší možné doby, aby civilní obyvatelstvo trpělo co nejméně.“ Jen bych ke slovům profesionála dodal – a pokud všechno selže, znovu se musí jednat. Znovu se musí použít všechny formy diplomacie. Musí se to udělat třikrát, pětkrát, desetkrát a teprve pak použít sílu….
Tak by to v budoucnosti mohlo být. A ne, že použiju dron a popravím národního hrdinu cizího státu, který se mi nelíbí. To je mimo moderní právní realitu.
Z těch dvaapadesáti cílů, o kterých mluvil Trump v případě amerického zásahu v Íránu, a to číslo má symbolickou hodnotu, prý patří i kulturní cíle. Takže to budou práskat na univerzity, knihovny, tisícileté památky?
Každý, kdo byl v Íránu a viděl ty úžasné historické památky, tak si musel myslet, že snad Trump nemůže být úplně v pořádku. To přece normálně představitel státu vůbec nemůže říci. To je přes hodně tlustou čáru. Je to historie, památky a kulturní dědictví celého světa, nejen Íránu.
Víme, jak svět protestoval proti zničení skalních soch Buddhy v Afghánistánu islamisty nebo jak jsme se strachovali o syrské památky, zvláště pak o Palmýru…
To bylo samozřejmě barbarství. Proto nemohu věřit tomu, že to americký prezident vůbec kdy řekl. Památky v Íránu, to je kulturní dědictví celého světa, žijí tu šíité, sunnité, židé, křesťané... Ale přece nebudeme vyhrožovat rozbíjením jen proto, že tam pro své chamtivé koncerny z té oblasti potřebujeme ropu?
Ovšem samotný Napoleon Bonaparte, když už jsme v těch citacích, říkával, že nejlepší přípravou na válku je válka samotná…
To je podobné, jako výrok „kdo chce mír, ať připravuje válku“. To je dva tisíce let starý citát a já jej považuji za vůbec nejhloupější historický výrok týkající se konceptu války. Odporuje nejen fyzikálním, přírodním, ale hlavně duchovním zákonům. A ty neoblafnete. Zní, „co zaseješ, to sklidíš“. Zaseješ válku, sklidíš válku. Když zaseješ mír, sklidíš mír. Když zasadíš přátelství, sklidíš přátelství. Zaseješ zlo, sklidíš zlo. Další zákon, kterému se nedá vyhnout, je princip kauzality – nejdříve je příčina, pak je následek jakýchkoli jevů ve fyzikálním i společenském slova smyslu. Zásadně rozebíráme a analyzujeme následky, bojíme se pravdivě přiznat děsivé příčiny násilí a organizovaného násilí ve formě válek.
Jenže tenhle blbý citát se strašně líbí zbrojířům a válečníkům. Ti budou říkat, že to je pravda, protože podle nich jedině přípravou na válku udržíte mír. To jsou ideové bláboly, kterým ti lidé sami nemohou věřit, ale na přípravě války a často na její realizaci vydělávají nepředstavitelné peníze. V hierarchii moci mají naprosto exkluzivní postavení často uspokojující pouze jejich egoismus a osobní ješitnost. Jejich cílem nejsou peníze, ty jsou jen nástrojem, cílem je moc.
Psali jsme:
A Libye! EU opět – po kolikáté už – zas vsadila na tu ne nejsprávnější partu lidí, která to tam vede. A proti této takzvaně oficiální vládě, která ale není nejen v zemi uznávaná, stojí polní maršál Haftar, za kterým je Egypt a další státy. A těm prvním jde na pomoc Turecko. Není to podle vás další eskalace napětí, zasahování do NATO?
No, a jak se v tom vlastně vyznat, jak to ve skutečnosti je a co je tedy vlastně konečným cílem? Když se podíváte na začátek problémů, tak ať byl Kaddáfí jaký chtěl, nechalo se s ním mluvit a měl zemi, ze které vybudoval prosperující, relativně velmi bohatý stát, uznávaný v celém africkém kontinentu. No, a nechalo se s ním jednat. I Obama přiznal, že Libye byla chyba! Jasno do toho vnesli svým bombardováním Francouzi – Libyi dlužili značnou částku peněz. Prosperující Turecko, které chce hrát větší a větší roli mocnosti minimálně v dané oblasti, vidí svoji šanci, protože Libye, obrazně řečeno, plave na ropě. Mocnosti si musí rozmyslet, co chtějí. Vládce, se kterým se nechá mluvit, nebo chaos, násilí a bezpráví.
Člověk má ale mrazení v zádech, že se do toho konfliktu zatáhnou další státy, které jsou členy Severoatlantického paktu…
To je další věc. Ústřední problém je redefinování smyslu NATO po pádu železné opony. Když se opravdu podíváme pravdě do očí, tak NATO už dávno nemělo existovat. Varšavská smlouva skončila a NATO se mělo do pěti let přirozeným rozkladem svého původního smyslu rozpustit. Svět mohl být daleko dál, než jsme teď.
Za nejlepší myšlenku po pádu železné opony, v tomto smyslu, považuji Henryho Kissingera. Rusko se mělo stát členem NATO a NATO o nikoho dalšího nerozšiřovat. Supervelmoci by si to domluvily, ostatně jako vždycky. Přečetly by si svoje vojenské systémy a schopnosti, integrovala by se moc „bílého muže“. Protestanti a pravoslavní by se dali dohromady a „bílý muž“ by byl se svými technologiemi, zdroji a vědou pánem světa.
A my? Ekonomicky, vojensky jsme se za 30 let vynulovali, neznamenáme nic. Jsme jen mimořádně zajímavá geopolitická lokalita. My, jako malé evropské státečky jsme po vzoru Rakouska do žádných paktů vstupovat neměli. Speciálně po našich středoevropských zkušenostech. Prošla námi děsivá první světová válka. Děda musel jako osmnáctiletý kluk narukovat za císaře pána, za 2. světové války přežil koncentrák, a pak ho ještě zavřeli komunisté. Dvacet let nervózního klidu, Mnichov, druhá světová válka. Ještě děsivější. Pak studená válka. Jaký jiný národ by měl uplatňovat mírumilovnější politiku, než my? Neexistuje národ na světě, který se takovými zkušenostmi může „pyšnit“.
Měli bychom pouze říci – ano, my splníme své závazky vůči NATO, ale pouze v absolutně krajním případě. A to za předpokladu, že bude skutečně hrozit světový konflikt a máme jasně definovaného nepřítele. Naše vojenské mise – co s nimi? Co dělá našich čtyřicet vojáku v Iráku? Co dělají naši vojáci v Afghánistánu, co tam pohledávají? My, co jsme byli v nějaké podobě zataženi do všech světových válek, co tam děláme, jaké naše zájmy tam reprezentujeme? Pro nás to nemá žádný smysl.
Naši policisté jsou třeba v Makedonii…
Na Evropu bych se díval jinak, ta je bytostně naše. Paradoxně nejdelší doba míru byla za bipolárního světa, kdy byla Evropa rozdělena železnou oponou, válka do Evropy vstoupila až po pádu železné opony. My jako Evropané se o svůj kontinent, kde žili naši dědové a budou žít naši vnuci, musíme pečlivě starat... ale o Afghánistán? Sorry! Irák? Co my tam? Mali? Co tam?
Ti všichni takzvaní diktátoři, ať v Libyi, v Sýrii, v Iráku, to byli všechno osvícení vůdci, jejichž děti studovaly prestižní západní školy…
Projel jsem Sýrii, byl jsem v Damašku nedaleko sídla Bašára Asada a bavil se tam se spoustou lidí. Toho naprostá většina považovala za vzdělaného, chytrého, v zásadě slušného člověka, uznávaného prakticky po celé Sýrii. On a jeho paní byli studovaní v Anglii, on je oční lékař. Samozřejmě, že tam byli někteří, kteří upozorňovali na to, jak se choval jeho otec. Ale jakým mocensko-organizačním způsobem chcete spravovat země tohoto typu, kde do staletími osvědčeného kmenového uspořádání demokracie západního střihu geneticky vůbec nepatří! To snad už musí vědět i malé dítě. Tam se myšlenky západní formy demokracie nemohou uplatnit. Fungují rodinné klany, vazby, které se vyvíjely po celá tisíciletí. A proč by nám to mělo vadit?
Takže lépe už bylo…
Myslel jsem si, že po pádu železné opony vybudujeme lepší, spravedlivější svět. Že půjdou schopní lidé dopředu, že nové elity budou říkat, jak ten svět udělají obyvatelnější a lepší. A on se stal téměř pravý opak. Všehoschopní se dostávají k moci a místo toho, aby uvolňovali prostředky na vzdělání, sport a lepší infrastrukturu, tak se uvolňují na zbrojení největší částky v historii planety. To nebylo ani za doby studené války, ale je to dnes. A já se ptám, jaká je ta nepřátelská ideologie, a kdo je ten nepřítel dnes?
A co ta dvě procenta HDP, která dle slov Washingtonu jsme měli už dávno dávat, a nejlépe by bylo čtyři procenta?
Čtyři, to je patologický extrém, ale sen zbrojířů! Vím, že musíme mít armádu, ale pokud chcete nesmyslně dávat peníze daňových poplatníků na tyto věci, tak jim nejdříve jasně řekněte, kdo je ten nepřítel. Kdo je dnes ten strašák. Proti komu budeme v budoucí válce bojovat. Kdo to je, v Evropě, kde žijeme? Je to Němec? Ani náhodou, ti se poučili. Polák? Nesmysl. Nebo Rusové? My budeme bojovat s Ruskem? To snad ne. Tak kdo to je?
Řada lidí, a to nejen s výložkami na ramenou, vám ale řekne, že největším nebezpečím je Rus!
Rus?! To je s prominutím blábol, kterému nemůže věřit ani malé dítě. Co by tady dělal, když má největší zemi na světě, kde má celou Mendělejevovu tabulku. On neví, co s bohatstvím dělat, a pojede s tanky do Evropy? Kdo může říci takový nesmysl??
Ale z médií se to dozvídáme dnes a denně!
To může říkat pouze člověk naprosto nevzdělaný anebo placený.
Když je začátek roku, jak hodnotíte minulý rok, a ten nový?
Nejdříve globální pohled. Naši dědové říkali, že v roce 1914 světu přeskočilo v hlavě a od té doby se z toho nedostal. Nic se nezměnilo.
Co se týče našeho života – žijeme si, objektivně, jak jsme si nikdy nežili. Ale co je smysl života? Pokud to je chodit po chrámech spotřeby a jezdit bezva auty, tak těmto lidem to vyhovuje. Ale já osobně jsem přesvědčen, že alfou a omegou života je poznání a vnitřní spokojenost. Co se týče vnitřní spokojenosti, společnost je rozervaná jak ji ještě nepamatujeme.
Současného premiéra považuji za nejpracovitějšího a nejschopnějšího po manažerské i odborné stránce, jakého jsme kdy měli. Neříkám, že nedělá chyby, ale když se vyjadřuje k věcem, tak to má v hlavě srovnané, je scestovalý, jazykově vybavený a vidí svět v souvislostech globálně.
… víte, že z toho může někomu prasknout žilka?
Tak to tam nedávejte…
To ne. Ale jak říkáte, hrozně se to tu štěpí. Je v nás stále bipolární svět.
To jste řekl moc dobře. On ten bipolární svět skutečně vyhovoval, protože měl alespoň nějaká pravidla. Když se na něčem dohodly obě strany na vrcholové úrovni, tak přes to nejel vlak. Dohoda s nepřítelem se ctila. Bipolarita myšlení se nyní přenesla do vnitřní politiky. Spojené státy jsou dnes rozdělené jako nikdy. Tam je železná opona mezi republikány a demokraty a dokonce staví i zeď, kterou my jsme před nedávnem bourali. V Německu to je to samé. U nás též. Babiš vs Antibabiš. Není místo mezi. Neumíme multipolární způsob myšlení řešení, ale upřímně si myslím, že lidskému genomu je bipolární, dvojkový způsob myšlení, systém dobro-zlo geneticky vlastní. Takže vlastně nic nového nelze očekávat.
Je hrozné, že se nehodnotí faktické výsledky správy státu za vlády vládnoucích stran, ale rozhodují osobní, často malicherné averze jednotlivých lidí. Když jezdíte po světě, trochu se naučíte pokoře a velkorysosti. Češi jsou vzdělaný národ, sice trochu bordeláři, bohémové, ale máme úžasný smysl pro humor a jsme velmi citliví ne nespravedlnosti. Máme objektivně ale dva průšvihy. První – nemáme v sobě velkorysost. A druhý... Jak mi vysvětlil jeden můj vysoce postavený americký přítel – máme vás dobře zanalyzované. Vypadáte dobře, jste výborní technici, sportovci, máte krásné ženy, měli jste jeden z nejlepších průmyslů na světě. Z 3500 oborů jste jich provozovali 1800, to neměl nikdo. Od výroby knoflíků, skla, porcelánu, piva, zbraní až po jaderné elektrárny. Máte nádhernou zemi, ale máte jeden velký průšvih. Jste všichni proti všem. Nejste schopni se na ničem domluvit, nemáte disciplínu. Vy se sjednotíte jednou za dvacet let, když vám sem přijedou cizí tanky nebo vyhrajete olympiádu v hokeji.
A to je svatá pravda. Ta česká nesvornost je proslulá. Nebyla a není tu politická síla, která by nás byla schopna sjednotit. Jediná možnost je smysluplná vize budoucnosti naší státnosti, kterou budou všichni respektovat. Je vypracovatelná, ale chybí. Jako je to v Německu. Je jedno, jestli jste vpravo nebo vlevo, modrý nebo zelený, ale bude se respektovat vize státu, protože to je dobro pro budoucnost státu… Podívejte, my desetimilionové město ve středu Evropy nejsme schopni se dohodnout ani na vizi sjednocené Evropy. Odpůrcům říkám - máš lepší nápad, tak ho řekni, napiš, získej podporu a jdi s ním na trh. Jinak to jsou jen standardní kecy o ničem. Babiš má vizi, prezentovanou v publikaci O čem sním, která je proveditelná. Ale oni i komunisté by podobnou udělali, protože těžko dnes někdo vymyslí něco úplně jiného. Ovšem není jednotící síla, která by smysluplnou vizi dlouhodobě naplňovala.
Nezapomínáme na to dobré, co se tu za ta desetiletí udělalo? Před námi nebylo nic, a až nyní budujeme skvělý svět?
Když se podíváte na Rakousko-Uhersko, což byl v minulosti jeden z nejlépe organizovaných států na světě, tak 80 procent průmyslu bylo na českém území. No a podívejte se na obory. My jsme měli porcelánky, zbrojovky, všechno. Patřili jsme mezi pět nejvyspělejších států na světě. To je objektivní pravda. Vše bylo založeno na samozásobytelném zemědělství a průmyslu – malý, lehký, střední, těžký. Geneticky jsme naprosto v pořádku. Bohužel jsme trochu nepřející a nemáme velkorysost. A když se nějaký takový trochu velkorysý člověk objeví, tak se do něj začne bušit ze všech stran. A ze svých zkušeností mohu říci, že nedej bože, když se něco povede. Pak za to musíte pykat. Co se nám však za posledních 30 let podařilo, a nepodařilo se to ani minulému režimu, je náš vliv a respekt ve světě v různých oborech úplně vynulovat. Jsme skladem a montovnou Evropy.
A co vaše Nadace, kde jsou ti donátoři, kteří rychle a dobře zbohatli?
Ti mají své nadace, dávají třeba na sport, charitu, podporu vědy. Muzeum železné opony v Rozvadově, kde je téměř tisíc exponátů, jsme vybudovali bez dotací a donátorů. Unikátní ATOMMUZEUM v Míšově také. A otevřeně – dokud objekt atomového muzea nebude v majetku nadace, tak od nikoho Nadace nic nechce. Nemusí nikomu děkovat a klanět se. V případě, že Nadace objekt získá, pak chci vybudovat „memoriál atomu“ evropského významu a požádal bych některé jedince a instituce o pomoc při financování projektu.
A muzeum triatlonu?
Bude v Plzni s unikátními 3D exponáty, dokumenty a fotografiemi z domácí a světové kolébky toho nádherného sportu. My jsme stáli u jeho kolébky, z Plzně jsme v roce 1984 založili první mezinárodní organizaci na světě Evropskou Triatlonovou Unii – ETU. Později jsme spoluzakládali světovou federaci a vize olympijské budoucnosti triatlonu poprvé zazněla také z Plzně. Dnes je triatlon ve 151 zemích na světě, od roku 2000 je olympijským sportem a k mé obrovské radosti je pro svoji různorodost miláčkem dětí.
S třemi tematicky různými muzei a 26letou neziskovou činností chci pro Nadaci ještě za mého života získat Nobelovu cenu za mír. Když se to nepovede, tak holt v dalším životě, pokud budu poslán opět na tuto krásnou zeměkouli.
Co závěrem?
Je třeba začít měnit rétoriku hledání nepřátel v hledání přátel. A podporovat to, co lidi spojuje, ne to, co je rozděluje – to je cesta. A ukončil bych to citátem Alberta Einsteina: „Vychovávat lze pouze vlastním příkladem, pokud to nejde jinak, tak příkladem odstrašujícím.“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
