Ve stanovisku k loňskému státnímu závěrečnému účtu kritizuje Nejvyšší kontrolní úřad to, že výkonnost veřejného sektoru v posledních letech klesá, ačkoli roste počet státních zaměstnanců. Z peněz, které stát v minulém roce získal do rozpočtu, si platy zaměstnanců vyžádaly 15,8 procenta. O rok dřív to bylo 13,8 procenta a v roce 2016 jen 11,8 procenta. Dá se tento trend nějak změnit? A co si myslíte o úvahách, že by stát příjmy svých zaměstnanců zastropoval – třeba na 15 procentech z příjmů SR nebo jinou hranicí?

Na tom přeci není nic záhadného! To je asi jako říct, že venku je mokro, protože je tam voda. Říct, že výkonnost veřejného sektoru klesá, a že přibývá státních zaměstnanců – to jsou přeci synonyma. Čím víc zbytečných státních zaměstnanců stát zaměstná, tím menší užitek přinesou. Čím víc byrokracie a procesů pro procesy stát vymyslí, tím menší užitek stát poskytuje. Čím víc zbytečných pracovních sil zaměstnáte na zabezpečení několika málo úkolů státu, tím menší přidaná hodnota rozpočítaná na jednoho zaměstnance. V ekonomii to dokonce má i své jméno: je to vlastně takzvaný zákon klesajícího mezního užitku.

Ale jakékoliv stropování je, s prominutím, pitomost. Dejme tomu, že bychom například zastropovali platy státních zaměstnanců na 15 procentech z příjmů státního rozpočtu, jak uvádíte. Není pak z pohledu státu nic snadnějšího než jednoduše zvýšit daně, a zvýšit tím příjmy státního rozpočtu.

Víte, tak jako když se nádor utrhne z kontroly a začne v určitém bodě nekontrolovatelně metastázovat, tak taky evoluce státu se čas od času zvrtne, zmutuje, a nekontrolovaně začne narůstat veřejný sektor až do bodu, kdy prostě požere sám sebe a svou vahou se celá tato konstrukce zřítí. Krásně to vidíme v přímém přenosu například na Kubě. Castrovská Kuba byla tak ekonomicky neefektivní, že prostě došla do bodu, kdy se začala ekonomicky hroutit, a začala nenápadně přicházet liberalizace a volnotržní prvky. Ne vždy totiž musí přijít nějaká rychlá revoluce jako v roce 1989, někdy liberalizační změny začnou nastupovat i pomalu, plíživě, jako třeba při perestrojce v Sovětském svazu nebo právě na Kubě. Vždy to ale má společný rys: Stát už je tak velký, a soukromý sektor tak potlačený, až ten soukromý sektor už nedokáže dál živit neproduktivní státní sektor, případně státní sektor nedokáže uživit sám sebe. A kyvadlo se začne vychylovat na druhou stranu. U nás jsme zatím ale stále ještě ve stádiu, kdy státní sektor sílí.