Slova, která některé zvednou ze židlí. O našich „spojencích“, EU, Babišovi a chudnutí společnosti. Promluvil Jaroslav Bašta

V minulém rozhovoru jste mi řekl, že jsme jako Čechoslováci měli tři problémy. Jeden jsme vyřešili hned odsunem německého obyvatelstva. Další dva jsme však nevzali v potaz: vybírat si správně spojence a volit do čela státu osobnosti, které nejsou svým založením kapitulanti a nebojí se bojovat. Změnilo se něco od té doby?

Já se obávám, že se zatím nic příliš nepohnulo, ale zdá se, že lidem to dost začíná být jasné. Tedy, že spojence musíme hledat a jsou jinde, než je máme nyní. A budeme hledat u svých sousedů v Polsku, Maďarsku a někde dál.

Takže Visegrádská čtyřka a další východní státy…

Už se to trochu začíná rýsovat napříč Evropou - od Itálie až nahoru do Polska.

Řekl jste mi také, že chování Evropské unie provází na jedné straně uplácení a na druhé straně vyhrožování, které s tím uplácením souvisí. Argumentem jsou dotace. Buď je dostanou, nebo se nechovají dobře a tak je nedostanou. Jak svůj výrok vnímáte s tím, co se děje kolem Andreje Babiše, který čelí vyšetřování ze strany Evropské unie právě kvůli dotacím?

Anketa

Rozhazuje vláda Andreje Babiše zbytečně a nezodpovědně naše peníze?

Rozhazuje

26%

Nerozhazuje

74%

hlasovalo: 13640 lidí

Já si myslím, že kdyby někdo provedl výzkum, šlo by o dobré pojednání o případu. Je tam i cukr i bič. A z tohoto hlediska je nesmírně nebezpečné, že se mění pravidla. Začínáte hrát fotbal a na konci zjistíte, že je to ragby. A nikdo vám to neřekl.

Protesty, které vídáme ve Francii, Británii, Německu a tak dále, ukazují, že Evropané jsou nespokojení. Jde o logické vyústění věcí?

Obávám se, že v tomto případě je to naprosto logické vyústění probíhajících procesů. Především jde o důsledek dlouhodobé pauperizace středních vrstev, kdy od osmdesátých let probíhá přesun bohatství k jednomu procentu. Momentálně je to zhruba těch 91 procent chudých k devíti procentům bohatých, proto si to TOP 09 vybralo za své. A lidi reagují, protože najednou zjišťují, že jde o otázku generační. Mladší generace vidí, že se bude mít hůře než jejich rodiče. A rodiče vidí, že jejich děti se budou mít hůře než oni, a pochopitelně se jim to nelíbí.

Poměrně dobře o tom píše a vysvětluje ekonomka Ilona Švihlíková. Teď už vůbec nezáleží na tom, zda se něco vyrábí, jestli někdo přišel s nějakým patentem. Trend je dojit rozpočet. A s tím souvisí dotace a všechny další věci, takže navíc vrstva lidí, jež jde nahoru, začíná žít parazitickým způsobem života z hlediska společnosti. To už zdaleka není, o čem jsme před třiceti lety uvažovali – že každý bude mít možnost se předvést a pokud bude schopný, dosáhne lecčeho. Nyní dosáhne úspěchu ten, kdo se dokáže napojit buď na státní nebo na unijní rozpočet.

Čí je to vina, že jsme v této situaci po třiceti letech, a je z toho cesta ven?

Cesta začíná ve Francii. Docela hezky o tom psal Jan Keller. Čekají nás věci typu roku 1848, kdy se prostě likvidují feudální výsady těch, kdo vládnou. Všimněte si, že dochází k přesunu rozhodující moci od těch zvolených, nebo těch, kdo dokážou ve svém podnikání dosáhnout úspěchů, do rukou naprosto nevolených byrokratů, kteří rozhodují, co se bude dělat s financemi z daní. Krásný příklad je Evropská komise a na ni navázaní všichni byrokraté, kteří rozhodují téměř o všem. A je snaha, aby komisaři byli odříznuti od svých původních zemí. Krásně to bylo vidět na Donaldu Tuskovi, kterého Poláci dnes považují spíše za zástupce Německa než Polska.

Jak si myslíte, že dokáže premiér Andrej Babiš lavírovat mezi Evropskou unii a protievropskou rétorikou u nás? A uvědomujeme si, že třicet let po pádu komunismu máme premiéra Andreje Babiše, zapsaného v StB, v čele státu?

Anketa

Myslíte, že se v roce 2019 budeme mít lépe než v tomto končícím roce?

Budeme

23%

Nebudeme

77%

hlasovalo: 18948 lidí

Je to svým způsobem také logický vývoj, protože některé věci, které byly ve společnosti a ve společenském eposu v devadesátých letech podstatné, jsou po třiceti letech poněkud obehrané. Dnes je už většině lidí úplně jedno, zda byl někdo u komunistů a většině lidí je pak úplně jedno, jestli o něm říkají, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, protože těch afér bylo tolik a občas se ukázalo, že bylo vše jinak...

Prostě tohle je už únavné, nikoho to nezajímá a všichni slyší akorát na sliby, že by někdo dělal něco s tím, co vidíme kolem sebe. A samozřejmě, že ani Andrej Babiš s tím nic dělat nebude. Podívejte se, jakým způsobem staví silnice, dálnice. Máme je nejdražší v celé Evropě a stavíme jich desetkrát méně než například Maďaři nebo Poláci. A opět jsme u toho, co jsem už říkal. Vůbec nezáleží na tom, jak je kdo šikovný při stavbě. Záleží, jak moc dokáže utrhnout zakázky z veřejného rozpočtu a nakonec je skoro jedno, že nepostaví skoro nic.

Když se jako bývalý disident a signatář Charty 77 ohlédnete, stále se mluví o tom, že naše situace souvisí i se samotným děním po revoluci. Petr Pithart mluví navíc o „vyjednaném předání moci“. Jaké otázky bychom měli i po těch třiceti letech řešit?

Pokud jde o rok 1989, rozdělil bych to jednak jako pamětník a jednak jako historik na několik věcí, které spolu částečně souvisí. Za prvé šlo o situaci ve společnosti a ve státě v průběhu osmdesátých let – v Sovětském svazu to nazývali období stagnace. U nás to byla pokračující, leč polevující normalizace, kdy jsme byli krajně nespokojení s politiky a s vládnoucím režimem. Všichni se připravovali a těšili se na to, že to konečně praskne.

Pokud jde o samotný rok 1989, bude kolem toho nyní spousta povídání, jací jsme byli hrdinové, ale nikdo nebude říkat, že jsme byli předposlední, kdo komunismus svrhnul. Po nás už to byli akorát Rumuni. To je první věc. Druhá věc je a v tom oceňuji Petra Pitharta, který to řekl natvrdo a dokládá, že nešlo o žádnou revoluci, ale o klidné předání moci, kdy se handlovalo něco za něco. Na jedné straně slíbili, že vše proběhne klidně, na straně druhé slíbili, že nebudou žádné represe.

Rovněž nezaznělo, ale všichni tušili, že k tomu dojde, tedy že místo politické dostanou moc ekonomickou, a protože byli zkušení, věděli, že když budou mít moc ekonomickou, tak tu politickou dostanou také, což je současná situace. Jen se to možná posunulo o jednu generaci. Přeci jen je to třicet let a ne všem tenkrát, kdo byli na vrcholu, bylo třicet let, spíše jim bylo padesát, šedesát.

Zdálo by se, že kolem korupce jsme se za těch třicet let zase tolik neposunuli…

Já bych řekl, že jsme se posunuli, a to velmi silně, protože tenkrát byla korupce o drobných, dnes je o docela jiných částkách. Navíc, jak říkám, vidím dotace jako velice účinný pohon principu korupce, který v podstatě ovládá celou Evropskou unii.