Smazat Ukrajinu z mapy. Boj do posledního Ukrajince. A kdyby Putin odešel z Kremlu... Syruček nabízí tento ruský scénář

29.11.2022 17:11 | Rozhovor

Nejen o rusko-ukrajinském konfliktu, ale také o situaci ve frankofonní části Afriky, kde jsou tendence vytěsnit francouzštinu a začít učit angličtinu a kde se střídavě (ne)úspěšně snaží bojovat proti džihádistům, píše autor řady publikací literatury faktu a bývalý novinář Milan Syruček. Dozvíte se rovněž, co se událo kolem odhalení busty generála de Gaulla na Barrandově. Tato výstavní čtvrť prý není pro zástupce galského kohouta příliš dobrá.

Smazat Ukrajinu z mapy. Boj do posledního Ukrajince. A kdyby Putin odešel z Kremlu... Syruček nabízí tento ruský scénář
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Syruček

Jaká je podle vás aktuální situace na Ukrajině?

Především bych chtěl zdůraznit, že ruská válka vůči Ukrajině nemá žádné racionální zdůvodnění. Ukrajina nikoho ze svých sousedů neohrožovala, a i když trpí různými neduhy, ty nejsou v žádném případě důvodem k tomu, aby její soused proti ní vojensky zasáhl. To je asi něco podobného, jako kdybyste slyšel, že se u vašich sousedů manželé hádají, a vy byste tam vtrhl a pro jistotu všechny postřílel.

Už jsem několikrát uváděl, že Putinovou inspirací byl zřejmě poslední román Solženicyna, který byl v nejužším okruhu Putinových druhů až do své smrti v roce 2008. Ta kniha, vydaná v Rusku v roce 1998, se nazývá Rossija v obvale neboli Rusko v troskách a v ní mj. Solženicyn píše: „Bože, žehnej Ukrajině, ale její neodpustitelnou chybou bylo, že chtěla svou nezávislost...“ Dále tvrdí, že vždycky byla Velká Rus, Bělorus a Malá Rus, čímž se rozumí dnešní Ukrajina. Proto podle něj patří Rusku a proto se také zřejmě Putin rozhodl ji znovu připojit k ruské říši. Už se mu to povedlo s Donbasem a nyní usiluje i o zbytek Ukrajiny. Pokud by nechtěla, raději bude bojovat do posledního Ukrajince, jen aby ji smazal z mapy Evropy.

Anketa

Skončí válka na Ukrajině v roce 2023?

57%
43%
hlasovalo: 17508 lidí
„Speciální operace“, jak tuto válku nazývá, však zatím nepřinesla kýžené výsledky, Ukrajina nečekaně vzdoruje – samozřejmě i zbraněmi dodávanými téměř z celého světa státy, které s ní solidarizují. Ale především vlastním úsilím, pocitem sebezáchovy své vlasti. Tragické na tom je, že válka nepoškodila politiky, ale ze svých zničených domovů vyhnala miliony Ukrajinců, kteří hledají dočasné přístřeší v sousedních státech. Nejsem vojenský odborník, ale jako novinář zabývající se politikou už desítky let si netroufám odhadnout, kdy a jak skončí. Nedám na různé zprávy o zhoršeném Putinově zdravotním stavu. Pokud by musel z Kremlu odejít, nahradí ho třeba Medveděv či kdokoliv jiný. Jak znám mentalitu Rusů – a prozatím Putina podporuje většina obyvatel, třebaže tato podpora postupně klesá z 86 na 70 procent, pořád je to většina. I proto, že všechna povolená média podporují Putinovu politiku. A ta neoficiální jsou uzavírána, její redaktoři zatčeni a souzeni, takže drtivá většina obyvatel nezná skutečnost.

V poslední době ukrajinská armáda převzala iniciativu, byl osvobozen Charkov, Cherson a další místa, ale zatím nemá rozhodující převahu. Putin vyhlásil mobilizaci a získal tisíce vojáků, které často bez přípravy posílá do první linie. Ale je rovněž faktem, že tisíce mladých prchají do nejbližšího zahraničí, aby se vyhnuly přímé účasti v bojích. To však neznamená, že by tím válka v dohledné době skončila. Nebo se alespoň o jejím skončení začalo diplomaticky jednat. Vždyť obě strany sice s jednáním souhlasí, ale pouze za svých podmínek, které jsou však vzájemně nesmiřitelné. Sice se nabízejí prostředníci jako Turecko, ale dokud obě soupeřící strany neustoupí ze svých podmínek, nelze jednat. Přesto doufám, že nakonec k jednání musí dojít, netroufám si však odhadnout, kdy a za jakých podmínek.

Nahradí v Africe angličtina francouzštinu?

To je návrh alžírského ministra školství Tayeba Bouzida, aby se oficiálním jazykem výuky administrace vysokých škol stala angličtina, ale jeho požadavek narazil na rozporné reakce studentů i profesorů.

Ve snaze více zviditelnit výsledky alžírského bádání a otevřít zemi mezinárodnímu prostředí se ministerstvo školství rozhodlo založit komisi složenou z odborníků a vládních úředníků, která by měla zpracovat a uvést do praxe současné návrhy na zvýšení role angličtiny ve výuce a výzkumu,“ napsal ministr Bouzid ve svém shrnutí nedávno skončené konference alžírských univerzit. Už předtím oslovil rektory všech tamních vysokých škol, aby oficiální korespondenci vedli buď v arabštině, nebo angličtině. Za prvé francouzština byla koloniálním jazykem a za druhé převládajícím světovým jazykem se stala angličtina. Uspořádal k tomu průzkum občanů a drtivá většina se vyslovila pro tento návrh, byť většina, i z řad inteligence, angličtinu dobře neovládá. Zvláště v takových oborech, jako je medicína, drtivě převládá francouzština. Problémem je, že přechod na jiný jazyk má politický podtext. Souvisí totiž s protesty proti dlouholetému režimu prezidenta Abdelazize Boutefliky, který chtěl už popáté kandidovat na prezidenta, ale pro protesty se kandidatury vzdal. Převažuje však mínění, že 95 procent vědeckého zkoumání a právě tak obchod se vedou v angličtině. A navíc francouzština v očích Alžířanů ztělesňuje sto třicet let francouzské nadvády – jak je známo, teprve de Gaullovo rozhodnutí vedlo v roce 1962 k podepsání evianských dohod o udělení plné samostatnosti Alžírsku.

Francie a její postkoloniální země, to je další téma...

Výstižně popisuje složitou cestu k postkoloniální Francii například dílo Jiřího Hnilici. Francie na svých koloniích nejen v Africe, ale roztroušených po celém světě zakládala své velmocenské postavení. Už od 16. století na nich budovala své místo ve světě. (Připomeňme si: Nová Francie – Québec, Louisiana – New Orleans, Martinik, Senegal, Haiti, Réunion, Francouzská Indie, to všechno jsou místa, nad nimiž postupně zavlála francouzská královská standarta). Od roku 1830 k nim přibylo Alžírsko, od roku 1884 Indočína, tedy Vietnam, Laos a Kambodža, poté se dotvořila Francouzská západní Afrika. Nejvyššího lesku dosáhla francouzská říše ve třicátých letech 20. století. Současně však vycházelo najevo, v jak krutých podmínkách žili obyvatelé těchto kolonií. Na likvidaci koloniálního panství měl největší zásluhu generál de Gaulle – už po válce, kdy ve funkci ministerského předsedy – a také na Rooseveltovo naléhání – postupně uvolňoval koloniální pouta. A jako prezident dovršil tento proces udělením nezávislosti Alžírsku. Je poněkud ironií, že když de Gaulle opustil Francii a před německou okupací se uchýlil do londýnského exilu, kde na vlnách BBC pronesl 18. června 1940 svůj proslavený projev s výzvou ke všem Francouzům, aby dál bojovali, na jeho výzvu se ozvali nikoliv francouzští generálové, ale vůdci z kolonií. Slouží mu ke cti, že jako prezident dotáhl dekolonizační proces do konce. V důsledku toho se mimo jiné do Francie vrátil milion alžírských Francouzů.

Znamená to konec francouzské vojenské mise v Africe?

Je pravda, že Francie nedávno skončila po devíti letech pobytu svou vojenskou misi v Mali. Už v polovině února oznámila, že končí operaci Barkhane a stahuje i přičleněný kontingent speciálních sil Takuba Task Force, jejichž posláním bylo především zabránit povstání tuarežských džihádistů a jejich postupu ze severu na jih země. To se zdařilo, džihádisté byli vojensky poraženi, ale přesto tím konflikt neskončil. Vojenská porážka nemohla zastavit či alespoň omezit vliv džihádistů, kteří naopak získávají na svou stranu dokonce miliony sympatizujících.

Na sklonku roku 2021 se tak džihádistický element ze severního Mali už několikátý rok šíří do západních oblastí sousedního Nigeru a zejména Burkiny Fasa. Kromě toho jsou občasnými výpady a hledáním nových zdrojů ohroženy i další země: Senegal, Pobřeží slonoviny, Benin, Togo a severozápadní Nigérie. Ke všemu na pomezí Čadu, severovýchodu Nigérie, Kamerunu a jihovýchodního Nigeru existuje další velké ohnisko afrického džihádu, kde spolu soupeří Islámský stát s brutálním islamisticko-banditským kultem Boko Haram.

V samotném Mali navíc situaci zkomplikoval dvojí vojenský převrat v letech 2020 a 2021. Vojenská vláda v hlavním městě Bamako začala poměrně obratně využívat protifrancouzskou kartu pro posílení své podpory. Tyto antipatie mají jádro v protikoloniálním sentimentu, neúmyslných zabitích civilistů při náletech, ale i v poměrně široce sdílené konspirační teorii, že Francie ve skutečnosti podporuje džihádisty.

Anketa

Jste ještě schopni zajistit si dostatek kvalitního jídla?

16%
hlasovalo: 16190 lidí
Situace v druhé polovině roku 2021 nejprve eskalovala oznámenými plány vojenské vlády na příchod ruské žoldnéřské skupiny Wagner Group do země. Pokračovala pak odložením voleb, jež se měly konat v únoru, a následně hospodářskými sankcemi okolních zemí skupiny G5 Sahel. Následovalo vyhoštění francouzského velvyslance Joëla Meyera za jeho označení vojenské vlády jako „nelegitimní“ a „mimo kontrolu“ a konečně i vypovězení dohody, na základě které Francií vedené vojenské síly v zemi působily.

V lednu 2022 skupina přibližně 400 ruských žoldnéřů Wagner Group skutečně přicestovala. V únoru 2022 Francie oznámila, že síly operace Barkhane a Takuba Task Force se z Mali stahují. O jejich přítomnost záhy projevily zájem vlády Čadu, Nigeru a Burkiny Fasa. Posledně jmenovaný stát je v současnosti působením džihádistů zasažen asi nejvíce. Na jeho území zuří boje o kontrolu obchodních cest na jih do Guinejského zálivu, ale i tamních nalezišť zlata.

Většina sil Barkhane a Takuba Task Force se z Mali podle prohlášení Francie přemístila do Nigeru, kde nedaleko hlavního města Niamey leží i současná velicí a zpravodajská základna celé operace. V ní jsou kromě velitelů a zpravodajců umístěny i letouny Mirage a bojové drony. Kromě základny Francií vedené koalice navíc v zemi existují dronové základny spravované americkou CIA u města Agadez a Dirkou a jejich velitelství v Niamey.

O nelehké situaci zdejšího regionu svědčí aktuální událost, kdy vedení země Burkina Faso vzala amáda v čele s mladým vysokým důstojníkem Ibrahimem Traorém, potože působení džihádistů již bylo nesnesitelné.

V úterý 22. listopadu byla na Barrandově s velkou slávou odhalena busta francouzského prezidenta generála Charlese de Gaulla. Slavnostního aktu se však neúčastnil žádný francouzský diplomat akreditovaný v Praze. Jako hlavní organizátor znáte důvod této neúčasti?

K nápadu dát Praze bronzovou památku na francouzského prezidenta, který jako první z představitelů signatářských zemí mnichovské dohody uznal její nulitu od samého počátku, Velká Británie tak dosud neučinila, protože její zákonodárství neumožňuje anulovat již jednou přijaté zákony a dohody – jsem dospěl už před několika lety. Původně jsem tak chtěl učinit v roce 2020, poté v následujícím, ale covid mi v tom zabránil. Uvědomoval jsem si, že Praha má sochu Winstona Churchilla, kterou na Žižkově slavnostně odhalovala v roce 1999 britská premiérka Margaret Thatcherová, ale jeho spolubojovník a současně i politický rival neměl dosud v Praze důstojnou památku. Získal jsem finanční prostředky, které věnovali na tuto akci Andrej Babiš jako kunratický občan, který se svými rodiči žil určitou dobu ve Francii, a Dominik kardinál Duka, který byl rovněž ctitelem de Gaulla jako hluboce věřícího katolíka. Našel jsem sochaře Milana Váchu, aby ji vytvořil a nechal odlít do bronzu. Hledal jsem v Praze vhodné místo k jejímu umístění. Po odmítnutí strarostů některých pražských čtvrtí volba nakonec padla na Barrandov. Za prvé paleontolog Joachim Barrande, který zde prováděl své výzkumy, byť před dvěma stoletími, byl rovněž Francouz. A za druhé Barrandov, budovaný otcem prezidenta Václava Havla, zde vytvořil spolu s filmovými ateliéry a vilami filmových tvůrců skutečně zajímavou čtvrť, podobnou té, jakou má Paříž v podobě La Défense. A především, Dominik kardinál Duka souhlasil s tím, aby busta stála na církevním pozemku u moderního kostela Krista Spasitele, který dostal v roce 2021, kdy byl dostavěn, cenu za nejlepší architekturu.

Chtěli jsme ji slavnostně odhalit už v listopadu 2020 ve výroční měsíc de Gaullova narození i skonu, ale covid nám to neumožnil. Tak se slavnostní akt konal až letos 22. listopadu, ve výroční den generálova narození.

Potěšilo mě, že přes poměrně chladné počasí se dostavilo na sedmdesát občanů, mezi nimi řada osobností. Jak je vidět z fotografie, slavnostní akt provedli pan kardinál, který se pomodlil, ředitel zahraničního odboru prezidentské kanceláře Rudolf Jindrák, který přečetl prezidentovu zdravici, generálka Lenka Šmerdová. Já jsem krátce připomněl de Gaullův význam nejen pro Francii, ale pro celé 20. století. Důstojnou součástí ceremoniálu byla hudba Hradní stráže v plném složení, která zahrála českou a francouzskou hymnu. Po slavnostním aktu byli všichni přítomní pozváni do společenské místnosti v podzemí kostela na sklenku vína a občerstvení. Jen se mnozí ptali, proč nebyl přítomen francouzský velvyslanec, či alespoň některý diplomat z velvyslanectví. Dominik kardinál Duka dostal od velvyslance omluvný dopis, že má jiné naléhavé úkoly, mně poslala e-mail sekretářka s větou podobného obsahu. Ve zprávě ČTK se uvádělo, že panu velvyslanci se zdál nevhodný Barrandov jako pražská okrajová čtvrť. Avšak ani na mé několikeré písemné a telefonické žádosti o přijetí ještě předtím, abychom se o všem dohodli, pan velvyslanec nereagoval. Důležité však je, že celý akt proběhl důstojně a že konečně Praha má kromě Churchillovy sochy i sochu francouzského prezidenta, státníka nejen evropského, ale i světového formátu, jednu z největších postav 20. století.

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: Václav Fiala

Ing. Libor Turek, Ph.D. byl položen dotaz

Export a import

Dělám v logistice. Denně k nám chodí vagóny zboží ze zahraničí, ale od nás jich vyvážímě minimum a situce se stále zhoršuje. Děláte v této problematice něco? Jak se snažíte podporovat náš export? A je import v takové míře nezbytný? Proč?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Nevíme, co se bude dít v arabském světě, islámském, takže... Rada od diplomata pro Petra Pavla. Důležité

17:44 Nevíme, co se bude dít v arabském světě, islámském, takže... Rada od diplomata pro Petra Pavla. Důležité

Sílu a respekt prezidenta Petra Pavla ukážou státníci, kteří zamíří do Prahy. Zkušený diplomat a býv…