Co budete dělat o tomto víkendu? Budete si v noci ze soboty na neděli připomínat výročí okupace Československa? Pamatujete si na něco z onoho dne 21. srpna 1968? V té době jste už byl školákem...

Toto jubileum nelze přehlédnout. Léta 1918, 1938, 1948, ale i 1968 patří ke klíčovým naší historie. Protože příští rok uplyne od srpna 1968 již půl století, těch, kteří tuto událost zažili v dospělém věku, bude už čím dál méně. Já osobně chodil do druhé třídy obecné školy, takže jsem to mohl vnímat jen velmi dětskýma očima. Končily mi školní prázdniny a po návratu do Prahy už stál kousek od naší školy tank s cizími vojáky. Což i dítě pozná, že to není normální situace. Samozřejmě k tomu přišlo nějaké vysvětlení učitelů, diskuse dětí ovlivněné názory jejich rodičů, to vše jsem ale moc nechápal a ani si z toho nějak moc nepamatuji.

Pro ty, kteří ten vojenský vpád vnímali už dospělejším rozumem, to muselo být velice silné. Pro někoho to bylo potvrzení názoru, že žijí v nesvobodě, pro jiné zklamání z chování země, kterou od války vnímali jako naše osvoboditele. A řada lidí se prostě jen bála, co přijde. A dodnes si ty zážitky, zklamání a ambice nepochybně nesou s sebou. Popis čerstvé historie je vždy poznamenán subjektivním prožitkem účastníků. Ale dnes už je možné podívat se na ten složitý společenský proces s větším odstupem. Ostatně na téma roku 1968 bylo napsáno nepřeberně literatury, kterou nepamětníci mohou nastudovat a udělat si názor sami.

Jak byste krátce a výstižně vysvětlil dnešním školákům, o co vlastně v onom srpnu roku 1968 šlo? Já si naopak ze svého dětství pamatuji, jak jsem našla v šuplících rodičů staré noviny z té doby plné skoro až válečných fotek a článků ve smyslu, jak nás naši bratři zklamali. Pozdější „normalizační noviny“ už jaksi vypadaly jinak...

Názory samozřejmě mohou být různé. Antikomunisté o Pražském jaru řeknou, že to byl jen mocenský zápas uvnitř totalitního režimu, dogmatici zase budou dštít oheň a síru na kontrarevoluci zaprodanců a budou vpád vojsk líčit jako svou záchranu. A nepochybně si úslužnou normalizací prodloužili svou mocenskou životnost. Pro spousty pamětníků to bylo násilné zašlápnutí naděje na tolik potřebné změny. Nekomunistická levice v tom viděla pokus o jakési termidorské couvnutí od sovětského státního socialismu k vývoji více evolučnímu. Reformní komunisté usilovali o proměnu k demokratičtější alternativě kapitalismu.