Ústavní soud v minulém týdnu zrušil ustanovení občanského zákoníku, která jako podmínku změny pohlaví dávají chirurgický zákrok. Jde podle nich o nešetrný postup, který narušuje lidskou důstojnost trans lidí. Jak se na to díváte s vaší praxí psychiatra?

Lidé, kteří se cítí zklamaní osudem, který jim přidělil jinou tělesnou schránku než takovou, která by odpovídala jejich cítění, velice trpí. Naprosto to nelze zlehčovat. Takové podle tělesných znaků ženy mají obvykle od dětství typické chlapecké záliby a naopak. Takové ženy chtějí žít se ženou ne jako lesby, ale jako muži. Takové ženy touží po mužském těle, mužském vzezření, a proto se dožadují hormonální léčby a chirurgických zákroků. Ženy, které nechtějí v souladu se svým cítěním jako transsexuálové vypadat jako muži, jsou naprosto nevěrohodné.

Chirurgické a hormonální léčení bývalo umožněno po dosažení dospělosti a posouzení komisí skutečných odborníků. Co si myslet o ženách, které „chtějí být“ muži, ale vypadat jako ženy? Co si myslet o lidech, kteří jsou přesvědčeni, že je to tak v pořádku? Mluvím o ženách, ale zcela analogické je to s muži, kteří se opravdu skutečně cítí zrazeni tělem, do kterého se narodili. Nejde o homosexuály ani transvestity nebo hermafrodity (intersex).

Soudci také poukazovali na to, že pohled na téma trans lidí se vyvíjí. Vy jako psychiatr, jak vnímáte tento „vývoj pohledu“?

Ne každý vývoj je pokrokem. A čí pohled se mění? Aktivistů v neziskovkách? Pirátů? Sexuologové říkají, že sex není mezi nohama, ale je mezi ušima.