Před časem jsme spolu vedli rozhovor, v němž jste popisoval své zkušenosti z července 2016, kdy jste navštívil Náhorní Karabach. Jak se díváte na současný konflikt Arménie a Ázerbájdžánu?
Vnímám jej jako nenáboženský nacionální konflikt, v němž straním jednoznačně Arménii a jsem rád, že svým způsobem pomůže medializovat její osud a utrpěné křivdy. V roce 2016 jsem tam ale vzájemnou nevraživost zaznamenal jen na úrovni veřejného WC obloženého ázerbájdžánskými SPZ poté, co je lidé v Náhorním Karabachu zahazovali po vyhlášení nezávislosti a přechodu na arménský formát SPZ. Anebo vtipem místního rádia Jerevan: „Proč má Arménie ministerstvo pro námořnictvo, když nemá moře? Na truc Ázerbájdžánu, když ten má zase ministerstvo kultury.“
Jsem ale rád, že konečně svými usneseními Poslanecká sněmovna v dubnu 2017 a Senát v květnu 2020 uznaly arménskou genocidu 1915 a překonaly propagandu pro-turecké verze historie či strach z jeho ekonomických sankcí. Možná je i čas na uznání nezávislosti Karabachu na Ázerbájdžánu.
Jejich situace připomíná jiný a medializovanější vztah Číny a Tchaj-wanu. Jste obdobně pro uznání nezávislosti Taiwanu? A jak hodnotíte letošní cestu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan?
Vnímám to jako projev nečestnosti a toho, že České republice se nedá věřit. Stejné je to i s naším neplněným závazkem coby člena NATO na vydávání dvou procent HDP na obranu. Tím, že uznáváme jednotnou Čínu, tak Tchaj-wan chápeme jako její území a vstup na něj můžeme mít jen s jejím povolením. Je to obdoba situace, kdy jsem vstupoval do Karabachu z Arménie, potom by mi v Ázerbájdžánu případně hrozily sankce, například neudělení víza za nepovolený vstup na jeho území, i když jej nemá pod kontrolou. Toto si ústavní činitel nemůže dovolit a je to diplomatický amatérismus, který udělal z České republiky nečestného pokrytce.
Jinak můžeme klidně vyhlásit, že vedle Karabachu uznáváme i nezávislost Tchaj-wanu – a nesme veškeré důsledky, co z tohoto kroku od koho poplynou. Ovšem mělo by to být jako jedna ze zásadních otázek i ve volebních programech a následně v kampani obhajováno. Svébytnost, nezávislost a vlastenectví jsou podle mě pozitivní – a stejně jako František Palacký chápu vlastenectví jako nejpřirozenější střední stupeň, co vede k humanitě od zvířecího sobectví a všepožírajícího egoismu. A také že národ bez pocitu národnosti se podobá člověku neznajícímu cit pro čest, který sice může být dobrým, ale nebývá schopným k velikým obětem a činům, které rozehřívají lidská srdce a zakládají tak společně občanský blahobyt.
Jak všepožírající egoismus, který jste zmínil, vnímáte v době koronavirové v České republice?
Jako čím dál silnější, a například i v nenošení roušek s oportunistickými výkřiky opozice nebo nezodpovědných anarchistů, že jimi vláda občany neumlčí. Asie si dříve prošla několika vlnami viru SARS a toto je jedno z běžných opatření od Singapuru po Japonsko. Svoboda není anarchie. Vládne vláda, ne ulice. Naše občanské svobody nejsou přirozené, jsou vybojované. Jsme republika spoluobčanů vedená volenou vládou a díky zákonům si vytváříme svobodný prostor. Montesquieu v 18. století varoval, že když mizí občanská ctnost, tak se to projevuje způsobem, že kdo byl dříve svobodný posloucháním zákonů, ten chce být svobodný proti nim. Zásady jsou vnímány jako přísnost. Pravidla trapnou nutností. Respekt strachem. Republika je kořistí v moci několika občanů i v moci zvůle všech.
Psali jsme:
Souhlasíte s důvody, proč Daniel Hůlka vrátil státní vyznamenání?Anketa
Zmiňovaný aktivista Urza nesouhlasil v těchto dnech s často diskutovanou peticí stop-cenzure.cz Mariana Kechlibara a Daniela Vávry proti cenzuře na sociálních sítích. Jak se na tento spor v oblasti svobody projevu díváte vy?
Také jsem se s ní neztotožnil, ačkoli se s pány Kechlibarem a Vávrou jinak dlouhodobě snad v 99 procentech názorově shoduji. Sociální sítě nabízejí služby, a to dle svého svobodného uvážení, a účastníci na nich jim za ně prakticky platí zpravidla svojí parametrizací zájmů a chování, pro zacílení personalizované reklamy. Že jsou zřejmě vytvářeny s adiktology pro vytváření závislosti, aby na nich účastníci trávili co nejvíce času a zhlédli co nejvíce reklam, je věc jiná.
Není argument, že jsou dominantní, nebo že žijeme v době internetových magnátů. Zažil jsem ještě jiné dominantní, jako Altavistu nebo ICQ, a kde jsou dnes. Trh se mění, a v IT ještě dynamičtěji. Sociální sítě nejsou pro občany nějaká veřejná, ale pro klienty soukromá takříkajíc „infrastruktura pro myšlenky“. Přirovnal bych je k železniční infrastruktuře v 19. století, a zřejmě budou mít i obdobný vývoj.
Ačkoli vím, že je železnice váš profesní svět, tak mě tohle přirovnání poněkud překvapuje. Jak byste tuhle myšlenku blíž rozvedl?
Železnice byly v 19. století budovány jako soukromé, a to akciovými společnostmi. Z této éry železničních magnátů pochází i pojem z roku 1869 „zlatý hřeb“, když poslední hřeb z ryzího zlata zatloukl Leland Standford při spojení dvou železničních infrastruktur a vznikla transkontinentální přes celé USA. Pak vzhledem k jejich významnému strategicko-vojensko-hospodářskému zájmu byly zpravidla v Evropě zestátňovány. U nás třeba Severní dráha, z Vídně do polské Bochně přes Moravu, započatá roku 1836, byla zestátněna v roce 1906.
Pokud takto obdobně významně vnímáme sociální sítě v 21. století, můžeme jít třemi cestami. Za prvé, udělat obdobu a zestátněním nastavit jejich veřejnoprávní režim. Rozhlas a televize nemusí být jedinými. Za druhé, založit vlastní, jakou má Čína s Baidu nebo Rusko s VKontakte.
Za třetí jejich interoperabilitou. Ta je např. v železniční praxi uváděna pro kompatibilitu součástí z různých zemí, což je v zásadě schopnost různých systémů vzájemně spolupracovat a dosáhnout vzájemné součinnosti. Například škodovácká lokomotiva 380 může být provozována na tratích elektrifikovaných třemi nejhlavnějšími napájecími systémy používanými ve střední Evropě – dvěma se střídavým napětím a jedním se stejnosměrným. Lokomotivy pak nemusí být na každé hranici nebo oblasti měněny.
V únoru 2019 právník Vít Zvánovec komentoval Klausův návrh zákona bránící svobodu slova na sociálních sítích a obdobně uvedl spíše možné řešení skrze tzv. povinnou interoperabilitou uživatelů sociálních sítí umožňující komentovat a přidávat mezi přátele uživatele z jiných sítí. K této variantě bych se také přikláněl.
Česko má za sebou krajské a senátní volby. Vy jste v květnu doporučoval volit buď ANO z důvodu neideologického pragmatismu a korporátní profesionalitě, nebo Piráty z důvodu transparentnosti a digitalizace, či SPD z důvodu západního patriotismu a hájení svobody slova. Všechny tři politické subjekty v krajských volbách posílily. Jste tedy s politickým vývojem v zemi spokojen, a jak hodnotíte výsledek zmíněného předsedy Trikolóry Václava Klause mladšího?
S trendem posilování ANO, Pirátů a SPD jsem velmi spokojen a mix jejich programů podle mě zakládá naději na nějakou žádoucí formu „občanského obrození“. Co se týče Trikolóry, tak jak jezdím po republice, tak jsem měl příležitost vidět asi polovinu kampaní, a především v Olomouckém kraji byla její kampaň nepřehlédnutelná a zastínila snad i ANO. Myslím, že odpovídá avizovaným celorepublikovým 15 milionům korun. Zisk cca tří procent je tedy překvapivý krach. V roce 2012 jsme se Svobodnými měli v kraji kampaň asi 50× levnější za zhruba 25 tisíc korun, a dosáhli jsme zhruba 1,5 procenta.
Zaujalo vás v těchto volbách něco v pozitivním smyslu?
Překvapily mě kandidátky Moravanů i v některých českých krajích a hodnotil bych to jako další guerilla marketing před sčítáním lidu v březnu 2021, stejně jako namalované hranice Moravy na silnice. Této aktivitě mířící ke změně krajského zřízení na zemské fandím. Bylo kolem stovky moravských zemských hejtmanů od 1298 do 1914 a i za první republiky v roce 1928 zákonem zemi Moravskoslezskou ustavili.
Kraje od roku 1948 jsou podle mě nepřirozenými novotvary a v současné době čím dál úspěšnější „dluhotvorbě“. Pokud jsou řádově roční náklady na krajské úřady a samosprávy cca 4 miliardy korun ročně a z 13 krajských s 675 zastupiteli by byly 2 zemské s 200 zastupiteli, tak náklady by byly asi čtvrtinové, tedy kolem miliardy. Velikostí by země Česká a Moravskoslezská odpovídaly německým a jako silný bonus bych viděl, že bychom se v angličtině mohli nazývat Czechlands místo Czechia. Absence zemského zřízení byl jeden z argumentů, proč nebyl tento název preferován. Osobně z pojmů Czechia nebo Česko po mně lezou slimáci – jak už říkal Havel.
Na Václava Havla bývá často odkazován bývalý předseda spolku Milion chvilek Mikuláš Minář, který nedávno ohlásil vstup do politiky. Může být úspěšný?
Měla by tedy být občanská společnost nezávislá na státním rozpočtu, a mělo by dojít k tzv. odluce státu od neziskových organizací, porcujících si ročně ze státního rozpočtu cca 15 miliard korun?
Rozhodně. Financování aparátčíků administrativních aparátů není projevem solidarity ani humanity. Tento zpravidla až „korporátní humanismus“ centrálně řízené solidarity a tzv. občanské společnosti potřebuje konkurenci a oprostit se od zneužívání rovnosti a aktivismu v nactiutrhání – nebál bych se říct – ctnostných občanů vybranou viktimizací a vytváření nového privilegovaného panstva, které můžeme označovat za „menšinstvo“ nebo v USA kvůli BLM přímo „černošstvo“.
Už Montesquieu v knize Duch zákonů z 18. století popsal podobný stav, když lid zneužije rovnosti. Bohatý člověk se pak raději stane chudým, aby mu nemohli škodit podobní „na-cti-utrhači“ a aby stát od něj pořád nechtěl nějaké peníze. Jako chudý pak nabude vážnosti, není obtěžován hrozbami, má větší svobodu, a bohatí si ho ze strachu ze svého možného nactiutrhání předcházejí. Pak se stane prakticky králem živeným z daní, zatímco dříve byl otrokem platícím daně.
Není to tedy nic nového v dějinách – že se vznešeným úmyslem založená organizace pak působí ve skutečnosti až opačně a má své zájmy.
Nic nového v dějinách, k čemu z historie se to dá připodobnit?
Borovský v 19. století popisoval svoji současnost, že vojsko nechrání bezpečnost občanů a jejích jmění, ale že způsobuje škody a týrá pokojné občany. Že jakýkoli řádný občan by prospěšněji spravoval státní stavby, než jak to činí houf draze placených úředníků. Že se člověk za rok u pořádného privátního učitele naučí třikrát tolik než ve státní škole. Že stejně jako se vrchnost neobešla bez poddaných, ale poddaní by obstáli bez vrchnosti, tak se i politické úřady a ouřadové neobejdou bez občanů, ale občané by obstáli i bez nich.
Potom třeba armáda Janičářů od 14. do 19. století v Osmanské říši, rekrutující se z nemuslimů na dobytých územích, tzv. poturčenců, která si časem vytvořila vlastní mocensko-politickou strukturu schopnou svrhávat jim nepohodlné sultány a starat se o svá privilegia, osobní obohacení. A přivedla Osmanskou říši svým zkostnatělým nemodernizováním až prakticky k rozpadu.
A tady vidím paralelu i se současnou Evropskou unií.
Evropská unie míří ke svému rozpadu?
Určitě. Potřebujeme modernizovat náš přístup a realizaci tzv. „evropských hodnot“ židovsko-křesťanské kultury. Jan Patočka ji viděl v souladu antiky, křesťanství i osvícenství a apeloval, že národ by měl bojovat proti úpadkovým tendencím skromností a pokorností. Úpadkové tendence zemí Evropy jsou podle mě díky – v nadsázce řečeno – postižením neskromným a nepokorným „EUtismem“. Nicméně stále více lidí už vnímá, že Evropa a Evropská unie nejsou to samé – že jsou podobně rozdílné jako víra a církev.
Podle mě není ani tak žádoucí czexit z Evropské unie – ale EUexit ze zemí Evropy a nastavení racionálnější spolupráce evropských zemí.
K humanitní republice se podle mě dostaneme díky svobodě, vzájemné toleranci, občanské ctnosti, nezávislé občanské společnosti a liberalismu ve svém původním významu. Ztotožnil bych se tak závěrem s výrokem Palackého: „Jsem rozhodně liberální, to jest naléhám na to, aby u veškerém životě národním byla svoboda nejvyšším zákonem, pravidlem; chci však svobodu tuto v té míře, aby vládu nejen nevylučovala, nýbrž spíše pevně založiti a utužiti pomáhala. Stará zásada poručníkování nesnáší se s přirozeným vývojem národního života tak, jako zachování dědičných privilegií a nadpráví jedné třídy národu nad druhou.“
-
Ing. Josef Zbořil, Ph.D. (1979) pracuje jako strojírenský technik v železničním průmyslu. Čtyři roky byl členem Svobodných, jejich olomouckým krajským předsedou a lídrem kandidátek pro krajské volby 2012 a sněmovní volby 2013. Absolvoval několikatýdenní dobrovolnické mezinárodní programy SAR-EL v izraelské armádě. Překladatel a autor článků – o ohrožení svobod – amerického Gatestone Institute. Na základě metod z technické praxe od roku 2013 rozvíjí myšlenku „občanství 4.0“, jako kybernetického občanského humanismu, s datově řízenou správou občanských a veřejných služeb.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
