V jednom svém textu píšete, že se „hodnoty, jež stály u zrodu všeho, co považujeme za náš evropský domov, z pevné skály staly tekutým pískem“. Co vás vedlo k použití tak tvrdé metafory?

Obávám se, že jsme se velmi snadno a zcela dobrovolně vzdali morálních i náboženských hodnot, na kterých vyrostly naše evropská kultura i civilizace. Také dvě velké války a řada nejrůznějších revolucí v posledních sto letech zpochybnily nejzákladnější představy lidí o tom, co je správné, co je dobré a co je zlé. V takové době je těžké najít pevné hodnotové body umožňující řešit běžné morální otázky každodenního života i složité nadčasové problémy.

Jak se ten trend projevuje v justici?

Poté, co byly ze stejných důvodů zpochybněny základní evropské civilizační hodnoty a víra v lidskost, začaly evropské státy vytvářet kromě „starých“ soudů další, tzv. ústavní a správní soudy, aby těmto novým soudům mohli občané znovu věnovat své tolikrát zklamané naděje. Dlouhá léta klidu tradičních evropských demokracií, doplněná pubertálním aktivismem nových demokracií východní Evropy, tak postupně umožnily vznik sebezničujícího systému kontrol, stížností, revizí, odvolání, dovolání, opravných prostředků proti opravným prostředkům, dalším a dalším přezkumům, vnitrostátním i nadnárodním. Definitivní soudní verdikty díky tomu však často přicházejí tak pozdě, že už reálně nemají smysl.

Není problémem soudů i obecná důvěra lidí v jejich nezávislost a spravedlnost vůbec?