Zkušený diplomat a poradce Sobotky: Jsme ve válce s radikálním islámem. Zapalování svíček, kladení věnců na místech teroristických útoků a smuteční projevy politiků ji nevyhrají!

Myslíte si, že je v pořádku, že české ministerstvo zahraničí uplatňuje na své špičkové diplomaty jakýsi vlastní „roubíkový zákon“? Tedy, že jim zakazuje hovořit s novináři?

O takovém zákazu jsem nic neslyšel. Možná, že špičkoví diplomaté sami odmítají s novináři hovořit. Jde o to, čeho se má rozhovor týkat. Diplomat bude stěží odpovídat na dotazy týkající se zahraniční politiky vlastního státu – měl by být loajální vlastnímu státu. Nebude ani odpovídat na dotazy týkající se politiky země, ve které zastupuje náš stát. Bylo by to vměšování do vnitřních záležitostí hostitelského státu a to je nepřípustné. Rozbor a komentáře k situaci v zemi, kde je akreditován, jsou určeny jen ministerstvu zahraničních věcí a některým představitelům vlastního státu, nikoliv novinářům.

Je v pořádku, že má Česko většinou dvojí zahraniční politiku, tedy politiku Hradu a vlády?

V pořádku to není. Zahraniční politika, stejně jako politika v oblasti obrany státu, obojí respektované i parlamentní opozicí, má být v demokratické zemi jen jedna a je určována vládou. Bohužel od listopadu 1989 máme tradici v nerespektování tohoto pravidla. V dnešních dnech je potěšitelným faktem, že se vláda, Poslanecká sněmovna, Senát a Hrad dohodli na pravidelných konzultacích ohledně zahraniční politiky ve formátu premiér, prezident, ministři zahraničních věcí a obrany plus předsedové obou komor Parlamentu. I přesto se čas od času stane, že máme dvě varianty postoje k nějakému problému, tedy vládní a Hradu. Pamatuji si doby, kdy jsme měli více zahraničních politik. V jednom období jsme měli dokonce zahraniční politiku ministerstva zahraničních věcí, Úřad vlády v čele s premiérem měl svoji, následoval Hrad a dokonce se přidaly i Poslanecká sněmovna a Senát. V zahraničí byla naše zahraniční politika dokonale nečitelná a naši velvyslanci měli opravdu hodně práce s vysvětlováním, co je naše zahraniční politika. Po listopadu 1989 jsme měli opravdu vždy nejméně dvě zahraniční politiky – vládní a Hradu. Jak jsem již uvedl výše, podstatně omezit se to povedlo až současné vládě. Zatím všichni tři polistopadoví prezidenti se s větším či menším úspěchem snažili vládě konkurovat.

Jaromír Novotný (Foto: Hans Štembera)

Dojde po porážce takzvaného Islámského státu na Středním východě ke klidu anebo jej pouze vystřídají teroristické organizace bez pevného území?

Ideologie nesmiřitelného boje s nevěřícími, tedy radikální výklad islámu, se šíří po celém islámském světě jako rakovina. Metastázy jsou již velice viditelné v jihovýchodní Asii, v severní a střední Africe, na Blízkém východě, na Kavkaze, na Balkáně a dnes již i v západní Evropě. I když bude takzvaný Islámský stát poražen, neznamená to, že radikální islamisté zmizí. To ne, jen se znovu vynoří v oblastech, kde k tomu budou mít příznivé podmínky. Například na předměstích některých velkých západoevropských měst, kde již dnes existují takzavné no-go zóny, v oblasti pásma Gazy, v Afghánistánu, kde již bojují o kontrolu území s Talibánem, ve Střední Asii, kde začínající teroristické útoky, neklidná jsou i takzvaná kmenová území v Pákistánu, Kašmír, oblasti jižního Thajska, dávají o sobě vědět v Indii, Indonésii, na Filipínách a dokonce i v Čínské lidové republice v oblastech obývaných muslimy. Ve střední Africe hnutí Boko Haram ovládá souvislé území o rozloze Slovenska. K tomu si přidejte neklidnou oblast Afrického rohu s milicemi Al-Shabab a totálně rozloženou Libyi. Špatné je, že když „západ“ porazí jednu teroristickou organizaci, například Al – Kajdu, vždy se vynoří následnická organizace, která je ještě horší, ještě krutější.

Kdysi mi italský novinář z Corriere della Sera Antonio Ferrari řekl, že rozdělení Izraele na dva státy, přičemž v jednom by žili Palestinci, by během času uklidnilo většinu konfliktů na Středním východě. Souhlasíte?

Jen pro osvěžení paměti, k tomuto řešení došlo již před devětašedesáti lety. Po dlouhém období neklidu a vzrůstajícího napětí mezi Židy a Araby, bylo rezolucí Valného shromáždění OSN č. 181 dne 29. listopadu 1947 rozděleno území britské mandátní Palestiny. Pro Izrael bylo určeno 14 461 kilometrů čtverečních, čehož pětasedmdesát procent činila poušť, pro Palestinu bylo určeno 10 846 kilometrů čtverečních. Židé toto rozhodnutí OSN přijali, Arabové naproti tomu rozhodnutí OSN nepřijali. Ihned po vyhlášení výsledku hlasování začali útočit na Židy po celém území Palestiny. Lidé byli napadáni na ulicích, v autobusech, protižidovské násilí propuklo v arabských státech. Den po vyhlášení rezoluce OSN vznikla Arabská osvobozenecká armáda v Palestině a začala útočit na všechno židovské. Židé se začali bránit a začala válka. Židé se ubránili a dne 14. 5. 1948 vyhlásili Stát Izrael. Bezprostředně poté zaútočily sousední arabské země na Izrael a propukla válka za nezávislost, která skončila vítězstvím Izraele. Od té doby proběhlo nespočet jednání a konferencí, včetně dalších čtyř izraelsko-arabských válek, které měly za cíl tento nejstarší konflikt vyřešit. Bohužel bez úspěchu. Pokud nejméně na jedné straně chybí vůle se dohodnout, dohoda není možná.

Do jaké míry přichází podle vás s uprchlíky do Evropy teroristé?

V poslední době bylo prokázáno, že takzvaný Islámský stát do Evropy v rámci migrační vlny vyslal teroristické skupiny s úkolem vyvolat svými akcemi strach a nejistotu obyvatelstva. Kolik jich je, lze těžko odhadovat. Vyjdeme-li z faktu, že německé úřady nemají přehled o zhruba dvou až tří stech tisících imigrantech, kdo jsou a kde jsou, je to na pováženou. Pak, i když budeme uvažovat jen v desetinách procent, že někteří z nich jsou potenciální teroristé, dojdeme k tomu, že se jedná o stovky, možná až 1 500 osob s cílem páchat teror. Migrační vlna je svým způsobem projevem vedení hybridní války. Je to geniální použití Gándího myšlenky o využití masových mírových pochodů proti britským kolonizátorům, tentokráte proti nám.

Měli by si Evropané zvyknout na to, že se „starý kontinent “ opět stane zónou neklidu jako na začátku minulého století?

Evropa zónou neklidu již je. Jen se stačí podívat na množství policistů a vojáků v ulicích francouzských, belgických nebo německých měst. Počet teroristických útoků ve Francii, Belgii nebo Německu mluví sám za sebe. Velkou vypovídací schopnost mají údaje ohledně poklesu množství turistů přijíždějících letos například do Francie a do Paříže zvlášť.

Jak by se v tomto neklidu měla chovat Evropská unie? Jsou na místě ochranitelské snahy Visegrádské čtyřky anebo vítací politika německé kancléřky Angely Merkelové?

Evropská unie by měla především poskytovat svým občanům pocit bezpečí a právního pořádku. Pokud vedoucí představitelé unijních institucí nebudou jednat v zájmu obyvatel, ztratí důvěru a autoritu a dříve nebo později budou vyměněni. Zároveň se budou více a více prosazovat politici na národních úrovních, kteří slyší na obavy vlastních obyvatel a EU se bude více a více rozvolňovat. Politici Visegrádu vnímají obavy vlastního obyvatelstva, a proto jsou opatrnější a nepodlehli vítací euforii některých západních představitelů. Postupně si i západní politici začínají uvědomovat, že to s vítáním poněkud přehnali, a že se proti nim, na základě vlastních zkušeností s imigranty, začíná zvedat vlna nesouhlasu vlastních voličů. Německé kancléřce narůstá opozice i v řadách vlastní vládní koalice, například Bavorsko začíná více a hlasitěji vystupovat proti současné imigrační politice vlády v Berlíně.

Nerozbijí nakonec tyto rozpory EU a potažmo NATO?

EU je v posledních letech vystavena řadě krizí a vedoucí představitelé EU na tyto výzvy reagují velice neadekvátně, vždy až ex-post. Krize Řecka, která stále ohrožuje euro, vyřešena nebyla. Do velkých hospodářských potíží se dostává Itálie a Francie, Španělsko taky na tom není nejlépe. Nekončící hospodářské sankce vůči Rusku, bankrotující Ukrajina, do toho přišel Brexit a loňská islámská imigrační vlna obrovských rozměrů. Navíc totální kolaps států na jih od EU, například Libye, Sýrie, Iráku, nevypočitatelné Turecko. EU se bude muset ve vlastním zájmu hodně změnit, aby zabránila nejčernějším prognózám, které nevěští nic hezkého.

NATO rovněž neprožívá nejlepší období své existence. Z druhého břehu Atlantického oceánu zaznívá stále častější varování, že když si Evropa nehodlá vyčlenit dostatečné prostředky na svoji obranu, tak proč by to USA měly platit. Když jsme v roce 1999 vstupovali do NATO, byl podíl USA na rozpočtu NATO zhruba jedenapadesát procent, nyní to je asi pětasedmdesát procent. Evropští členové NATO stále vydávají na svoji obranu méně než dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP). Bez USA ztrácí NATO smysl. Soudržnosti NATO asi nyní dává co proto i chování Turecka ve válce s takzvaným Islámským státem a navíc po nevydařeném vojenském puči i vnitropolitické čistky ve státní správě včetně nejvyšších vojenských kruhů. Obrat Turecka vůči Rusku o sto osmdesát stupňů asi taky nikomu nepřidá na klidu.

Nejsme na pokraji fatálního světového konfliktu?

Jsme ve válce s radikálním islámem a měli bychom to vzít na vědomí. Nejedná se o klasickou válku, kde jsou jasné linie nepřátelských stran, a válka se rozhoduje na frontě. Máme co do činění s partyzánskou válkou a městskou gerilou na několika kontinentech současně. Taková válka se nedá vyhrát jen s použitím klasických vojenských sil. Do této války by měly být zapojeny všechny složky bezpečnostního systému. Zapalování svíček, kladení věnců na místech teroristických útoků, nasvícení státních budov do národních barev zasažených zemí nebo smuteční proslovy politiků tuto válku nevyhrají.

Na pokraji fatálního světového konfliktu nejsme, ale jsme na počátku globálních změn ekonomických a politických sfér vlivu. Takové období překreslování na globální šachovnici je vždy nebezpečné a doufám, že vedoucí představitelé současných velmocí a nastupujících mocností si to uvědomují, a že nedovolí, aby lokální a regionální konflikty přerostly v konflikt celosvětový, protože se současným jaderným arzenálem zbraní by to mohl být konec současné civilizace.