Odkud se bere česká tendence zákony a nařízení obcházet a porušovat?

V druhé polovině 19. století prosazovali národní buditelé, že rakouské mocnářství je vláda cizáků nad Čechy definovanými používáním českého jazyka, zpod které je třeba se osvobodit. Lze proti nim bojovat i ignorováním jejich státních reglementů, tedy zákonů a nařízení, takže státní a obecní majetek se může poškozovat, tedy i odcizovat. Češi ve své horlivosti zapomněli, že v obou případech se jedná o majetek, který spoluvytvořili, takže i jejich. Za první republiky se tento nešvar nestačil odstranit, zpívávalo se na slova Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Za války to bylo riskantní, hrozil koncentrák, takže se zvyk obnovil v plné síle za poválečného a bolševického všeobecného nedostatku a pokračuje dodnes, např. v tunelování. A zákony se obcházejí opět v hojné míře po přestávce vyvolané válkou a komunistickým obdobím od roku 1989, dá se říci, že se v této disciplíně Češi vyžívají, příklady si jistě najde každý čtenář sám.

Proč je v české společnosti na rozdíl od jiných společenství, národů tak rozšířeno egalitářství a závist?

I na to je jednoduchá odpověď. Národní buditelé sugerovali Čechům, že všichni pocházejí ze skromných poměrů, z malých čistých chaloupek. Oboje pravda nebyla, byla to jejich romantická představa. Výsledkem bylo, že když česky mluvící v 19. století dosáhl většího majetku, pokládala to většina českého národa za cosi nepatřičného, když takové ekonomické úrovně nedosáhla většina z nich, za něco, co se protiví češství. Podle odhadu z roku 2007 činil v roce 1911 kapitálový podíl Čechů v průmyslu jen jednu pětinu místo tří čtvrtin při třetinovém podílu německého obyvatelstva v českých zemích! Dodnes se většina Čechů dívá na bohatší soukmenovce s podezřením, že svého majetku nabyli nekalým způsobem.