„Největším nedostatkem současné úpravy je podle nás možnost opakovaného výkonu funkce soudce Ústavního soudu. To je zcela výjimečné, taková možnost existuje jen v několika málo zemích, například v Ázerbájdžánu. Důvodem je právě obava z ohrožení nezávislosti soudců,“ říká jeden z předkladatelů zákona poslanec Stanislav Polčák.

Zájem o opakované jmenování podle něj může zásadně ovlivňovat rozsudky ústavních soudců, kteří ve snaze udržet si funkci mohou svá rozhodnutí přizpůsobovat většině v horní komoře Parlamentu.

Že jsou tyto obavy oprávněné, dokládají i nedávná rozhodnutí Senátu. Ten například odmítl podruhé jmenovat do funkce ústavních soudců Miloslava Výborného a Jiřího Nykodýma. Důvodem přitom mohl být jejich postoj při posuzování ústavnosti zákona o církevních restitucích.

„Horní komora tím vyslala silný signál současným i možným budoucím soudcům, že se jejich rozhodnutí nemusí v případě snahy o opakované jmenování obejít bez následků,“ dodal Polčák.

Podstatou novely, kterou předkládá, je právě nemožnost opakovaného jmenování ústavních soudců. Doprovází ji ale navíc také návrh na prodloužení jejich funkčního období, a to na dvanáct ze současných deseti let. Důvodem tohoto opatření je omezení vlivu prezidenta republiky, jehož funkční období je desetileté, na výběr ústavních soudců.

Vedle tohoto návrhu na novelu Ústavy poslanec Polčák inicioval také návrh novely zákona o Ústavním soudu, která bývalým ústavním soudcům přinese materiální zabezpečení, a to samozřejmě za podmínky, že nebudou pobírat jiný plat.

V současnosti může vykonávat funkci ústavního soudce pouze právník s minimálně desetiletou praxí, starší 40 let. Ústavní soudce jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu na 10 let, do funkce může být soudce jmenován opakovaně – to se zatím stalo v případě pěti soudců.