Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, veřejný ochránce práv vstupuje do čtrnáctého roku své existence. Pamětníci si jistě vzpomenou, že ochránce nebyl původně institucí vítanou. Boj za jeho prosazení do českého právního řádu trval deset let a stál mnohé úsilí. O to důležitější bylo, jak se tato novinka ve veřejném prostoru usadí, co na ni budou říkat občané, pro něž byla zřízena.

To byl velký úkol pro prvního veřejného ochránce práv Otakara Motejla, s nímž jsem měla tu čest šest let spolupracovat jako jeho zástupkyně. Instituci jsme od prvních kroků budovali jako otevřenou, vlídnou a uživatelsky přátelskou pro každého, kdo se cítí poškozen jednáním úřadů, a to i tehdy, pokud k pochybení nedošlo nebo působnost ochránce nebyla dána. Vždy dostal stěžovatel vysvětlení, proč se tak stalo, případně radu, jak může dál postupovat. Ochránce postupně krok za krokem získával respekt společnosti, takže důvěra v něj, to vzácné koření, jehož se nám v posledních letech tolik nedostává, je dlouhodobě jednou z nejvyšších. Jsem ale přesvědčena, že potenciál možností ochránce nebyl ještě vyčerpán.

Ochránce tím, že prošetřuje každým rokem tisíce a tisíce stížností jednotlivých občanů, může samozřejmě daleko lépe než kdokoliv jiný analyzovat a shrnout, kde jsou neuralgické body společnosti. Umí-li zároveň dobře komunikovat, pomáhá kultivovat státní správ takříkajíc za pochodu. V tom vidím jeden z jeho hlavních úkolů. Ale to není vše. Od roku 1999, kdy byl přijat zákon o veřejném ochránci práv, se charakter instituce postupně z rozhodnutí zákonodárce, tedy z Vašeho rozhodnutí, proměňuje. Ochránce se stává také důležitou institucí v oblasti lidských práv. Dosud došlo ke třem významným změnám.