Psal jsem o tom již několikrát ve svých komentářích, že posledních deset let mám pocit, že náš demokratický politický systém zařadil zpátečku a rok od roku se stále více přibližuje totalitě. Dokonce velmi podobné té, ze které jsme před třiceti lety za cinkání klíčů šťastně utekli. Změny přicházejí postupně, takže je příliš neregistrujeme. Bombastické oslavy třicátého výročí 17. listopadu 1989 však leccos odhalily, protože zhutnělé oficiální verze tehdejších událostí mnohé z nás přiměly, abychom se kriticky podívali na ty tři uplynulé dekády a srovnávali.

Pominu, že pro 38% českých občanů se dnes jeví předchozí totalitní režim jako přijatelnější než ten stávající. Závažnější pro mne je to, že naše současnost ve srovnání s obdobím od roku 1989 – 2004 trpí výrazným deficitem demokracie. Ten odráží i statistika o volbách do místní samosprávy. V těch posledních v celé čtvrtině obcí byla jen jedna jediná kandidátka (jako kdysi jednotná kandidátka Národní fronty). Tento okázalý nezájem o věci veřejné a přesvědčení dvou pětin občanů, že za komunistů bylo lépe, mají jednoho společného jmenovatele – selhávání právního státu.

Demokracie bez spravedlnosti se velmi podobá anarchii. A anarchie představuje pro slabší a zranitelné členy společnosti jednu z nejhorších diktatur. Protože pravidla určují ti silnější a bezohlednější, a jsou nemilosrdně vymáhána. Lidé postižení exekucí o tom vědí své, stejně jako ti, kdo bydlí ve vyloučených lokalitách (tedy v ghettech) či v jejich sousedství. Pouze to, že žijeme v dobách nebývalé hospodářské konjuktury, zabraňuje vypuknutí politické a sociální krize.