Vystoupení České republiky z Evropské unie je možným legálním krokem, proveditelným například podle příslušného ustanovení Lisabonské smlouvy o EU.

Takový odchod by v první řadě znamenal, že náš stát jak v domácí, tak zahraniční politice plnohodnotně navazuje na smysl vzniku Československé republiky z 28. října 1918. Její založení obnovilo českou státnost v československé demokratické podobě. Navázalo tím na tradici české státní ideje, na demokratický hlavní proud národního obrození a na jejich mezinárodně politický a kulturně-civilizační smysl v celoevropském rozměru. Obnovená česká státnost vyvodila důsledky z neudržitelnosti centrálně dirigovaného útvaru rakousko-uherské říše, která nebyla s to obstát v konfrontaci s dobovou evropskou realitou.

Založení Československé republiky se zároveň vyznačovalo viditelným Masarykovým úsilím vytvořit evropskou jednotu založenou na svobodných demokratických státech, jež měly být rovnoprávné bez ohledu na svou velikost a moc. Navíc se v Masarykově státnické vizi takto rovnoprávně ustavené seskupení mělo vyznačovat silnou spojeneckou vazbou na Spojené státy americké jako světově nejvýznamnější demokracii.

Než Němcům dojde trpělivost…

Vystoupení České republiky z Evropské unie by v mezinárodním kontextu obnovilo oba uvedené základní prvky vzniku a trvání masarykovské Československé republiky. Důrazně by totiž upozornilo na nereformovatelnost a bezvýchodnost dnešní organizace Evropy, kterou fakticky řídí nejsilnější evropská mocnost, tedy Německo. Dosud jen monetárně, fiskálně a ekonomicky vysvětlovaná krize hlavně jižního křídla EU by vystoupením ČR z ní upozornila na svou celoevropsky platnou, mravně politickou příčinu a podstatu. Kromě toho by Česko vystoupením poukázalo na opodstatněnost a uskutečnitelnost obdobného úsilí, jež se viditelně projevuje na britské politické i občanské scéně. Nadto by vystoupení z EU odpovídalo převažujícímu odmítavému vztahu veřejného mínění k této organizaci prakticky ve všech unijních státech.