Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážení další ministři, dámy a pánové.
V první chvíli vystoupím jako místopředseda poslaneckého klubu ODS v okamžiku, kdy tady nemám svého předsedu. Sděluji veto poslaneckých klubů ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Pirátů, sociální demokracie a podle toho, jak odhaduji, tak i všech ostatních, ale s těmi jsem neměl čas promluvit na devadesátku. Toto se nedá opravdu projednat v režimu § 90. Jenom abychom měli jasno, že budeme dneska v normálním režimu a pak se ujmu slova jako zpravodaj.
Musím říct, že jsme v mimořádně komplikované situaci. Česká republika i tato Sněmovna. Obecné nařízení o zpracování osobních údajů - už samotná volba toho, že Evropská unie se rozhodla jít cestou nařízení, bylo velmi nešťastným aktem, kterému jsme nedokázali zabránit.
Bylo velmi nešťastným rozhodnutím, které se pak stává přímo závazným v jednotlivých zemích. Místo, aby se šlo cestou směrnice, tak jsme se vydali cestou přímo závazného nařízení, ve kterém pak nejsme schopni v mnoha směrech dělat ty naše výklady, přizpůsobovat našemu právnímu řádu a vyvolává to neuvěřitelnou paniku ve veřejnosti. Do toho navíc vláda - a já to vlastně teď nekladu za vinu ani této vládě ani tomuto ministru vnitra, protože chápu, že to bylo dáno spoustou důvodů vně politických, ale místo toho, abychom tady ten zákon měli před dvěma lety. Vedla se zásadní debata, co v něm můžeme opravit nebo alespoň před rokem. Co v něm můžeme upravit, jakým způsobem ho můžeme upravit. Tak se tato debata vedla na víceméně jenom úřednické úrovni. Ještě se tedy devadesát procent z ní soustředilo na souboj uvnitř Úřadu na ochranu osobních údajů o monokratičnosti nebo demokratičnosti takového úřadu.
A veřejnosti se říkalo - ono se nic neděje. A teď se tedy jako veřejnosti začíná říkat - no, ono se děje. Směrnice, resp. nařízení vstupuje 25. května v platnost. Pro všechny je závazné. Je vlastně úplně jedno, jestli my tady něco uděláme nebo neuděláme, protože prostě nařízení zavazuje. A milí občané, subjekty, podnikatelé, zařiďte se podle svého. Pokládám toto za mimořádně nešťastné, ale říkám, nejsem z toho objektivně schopen vinit stávajícího ministra vnitra, protože ten za to může jenom tak v rozsahu čtyř měsíců, nebo pěti měsíců, ve kterých je ve funkci. A to je první obecná poznámka. Proto si myslím, že máme ten návrh zákona projednat normálně v klidu. Nemáme spěchat s žádnou devadesátkou. Vlastně jediné, co jsme schopni udělat, jsou nějaké případné výjimky a výluky a nad těmi se máme vážně pobavit.
Já bych rád upoutal vaši pozornost v první řadě k onomu nařízení, které vlastně výjimky a výluky pro národní legislativy připouští asi v pěti svých článcích, které v tuto chvíli odcituji, kde máme nějaký prostor konat. První prostor, který umožňuje evropské nařízení je obsažen v čl. 23, ve kterém jsou omezení, právo unie nebo členského státu, které se na správce nebo zpracovatele vztahuje, může prostřednictvím legislativního opatření omezit rozsah povinnosti a práv uvedených v čl. 12 až 22 a čl. 34, jakož i v čl. 5, v jakém ustanovení tohoto článku odpovídají právům a povinnostem stanovených v čl. 12 až 22. Jestliže takové omezení respektuje podstatu základních práv a svobod a představuje nezbytné a přiměřené opatření v demokratické společnosti s cílem zajistit. A nyní je tam výčet A až J - národní bezpečnost, obrana, veřejná bezpečnost, prevence, které pokládám za zásadní. A proč chci upoutat pozornost této Sněmovny, jsou písm. I a J - ochrana subjektu údajů nebo práv a svobod druhých a vymáhání občanskoprávních nároků.
Bohužel, jak se ten návrh zákona psal v té čistě úřední formě, kde si to tak jenom pinkaly ministerstva a nebyl nad tím žádný politický dohled, tak ministerstva si relativně vypinkala výjimky různé oblasti - národní bezpečnosti, obrany, veřejné bezpečnosti. Ale ty jediné věci, kde jsme mohli dát nějakou výluku pro občany a pro další subjekty, kde právě ochrana subjektů údajů práv a svobod druhých a vymáhání občanskoprávních nároků, tam žádné výluky neexistují. Pokládám to za chybu, protože se to bude muset dovozovat nějakým výkladem nařízení, v případě výklady, které k tomu přijme pak ono souznění Úřadu na ochranu osobních údajů. To je první výjimka, kterou si myslím, že musíme v rámci diskuse ve výborech se bavit, jestli tam ještě neexistuje prostor pro nějakou výluku.
Další jsou čl. 85 a 89 případně následující, kde čl. 85 činí možnost výluky při zpracování osobních údajů v souvislosti se svobodou projevu a pohybu informací. Zase poměrně zásadní věc. Evropská unie si je vědoma, že tady jdou dvě základní lidská práva proti sobě, a že je třeba je nějakým způsobem vyvážit. Nejsem si úplně jist, jestli ona část zákona, která se zabývá právě novinářskou licencí je dostatečná. Jestli tam těch vah a protivah je dostatečně. Myslím, že je to věc, které se musíme věnovat mezi prvním a druhým čtením.
Další možné výluky jsou v čl. 89, 90 a 91, kde čl. 89 předpokládá záruky a odchylky týkající se zpracování pro účely archivace ve veřejném zájmu, pro účely vědeckého či historického výzkumu nebo pro statistické účely. Budeme muset poměrně pečlivě přezkoumat, jestli opravdu máme všechny tyto výluky dostatečně obsažené zejména s ohledem na zpracování osobních údajů a otázky týkající se zkoumání např. komunistické minulosti, kde dokonce i připouští směrnice. Nařízení si je vědomo toho, že jsou státy, které byly po dlouhá desetiletí totalitními státy, kdy se státní moc chovala vůči svým občanům způsobem, který je nemístný a neslušný vůči občanům, a že je třeba toto zmapovávat, a že není možné přistoupit na tezi, že bývalí důstojníci státní bezpečnosti přijdou do archivu a řeknou: Já mám právo být zapomenut, že jsem byl někdy důstojníkem státní bezpečnosti a mám právo být vyškrtnut.
Jenom si nejsem úplně stoprocentně jist, jestli je to opravdu v návrhu zcela pohlídáno. Další výluka jsou povinnosti mlčenlivosti, které se týkají zejména regulovaných profesí, ale k tomu se dostanu pak, až se budeme bavit o jednotlivých článcích. A čl. 91 - zavedená pravidla pro ochranu údajů uplatňovaná církvemi a náboženskými společnostmi. To se týká zejména různých matrik, křtů, matrik sňatků a dalších otázek, kde mám také pocit, že tedy se nic nestalo. Možná, že to dostačuje, ale důvodová zpráva se s tím úplně nevypořádává, a myslím, že se musíme podívat na to, jestli se stalo nebo nestalo.
Nyní bych přešel k návrhu zákona jako už takovému s některými poznámkami, které bych rád přičinil. Za prvé - velmi vítám, že jsme se vydali cestou - otázce věku. Zejména souhlasu subjektu osobních údajů se zpracováním jeho osobních údajů, že jsme nešli cestou snížení věku pod věk obvyklý, v našem občanském zákoníků 15 let na 13. Vím, že taková úvaha byla. Evropské nařízení předpokládá, že k tomu dojít může. ČR se naštěstí vydává správně cestou patnácti let a do té doby holt musí být rodiče, kteří pustí své děti na různé Facebooky a další otázky.
V paragrafu 11 jsou právě ony částečné výluky, které se obávám, že nejsou dostatečné k čl. 23, tak jak jsem jej citoval. To jest zejména ona ochrana občanskoprávních nároků, která je poměrně zásadní pro řadu subjektů pohybujících se na trhu, kde není možné vycházet jenom z toho, že byl dán souhlas, ale typicky u společností, od kterých si půjčuji, se kterými mám uzavřený nějaký vztah, tak odvoláním souhlasu neznamená, že mě musí vymazat z té databáze, pokud s nimi mám ještě nějaký kontrakt. Není možné, aby přišel klient a řekl: Půjčil jsem si od vás sice dvacet milionů, ale teď už nechci, abyste zpracovávali moje osobní údaje. Sice vám ještě osmnáct dlužím, ale vy mě vyškrtněte a už se na mě nikdy neobracejte. No, to jsou otázky, které jsou... občanskoprávní nároky musí být v tomto směru hlídány, a myslím, že tady se musíme ještě podívat na to, jestli je to opravdu dostatečně ošetřeno.
O novinářské licenci jsem již mluvil, předpokládám, že o ní budou mluvit i kolegové z jiných výborů, dostaneme se k ní. Týká se jí zejména díl druhý.
Potom bych se rád chvilku zastavil u § 26, kde chci poukázat na jednu podle mého názoru totální absurditu, do které se náš právní řád dostává. My máme na jednu stranu právo na informace a každý má pocit, že má právo být o všem informován a že má právo lézt do kdekteré databáze všeho možného. Současně se snažíme některé informace zcela logicky chránit, např. informace z trestních řízení a dalších otázek. Ale dojdeme do situace, že § 26 odst. 3 mi říká - a prosím, abychom byli pozorní: "Pokud by vyhověním žádosti nebo sdělením o nevyhovění žádosti včetně odůvodnění došlo k ohrožení podle odst. 2, spravující orgán informuje subjekt údajů stejně jako ty žadatele, jejichž osobní údaje nezpracovává." Co se tím říká? Spravující orgán žadateli lže. To mně připadá jako úplně absurdní. Já chápu ty důvody, které k tomu vedou. Jsem prověřován policií, podám si tak zvaně podle infozákona žádost o to, jestli jsem prověřován a policie mi samozřejmě nechce říct zcela logicky, že jsem prověřován, protože by to narušilo zásadním způsobem její fungování. Ale místo toho, abychom řešili otázku toho - tak prostě v takovém případě policie nebude informovat, tak řekneme - bude informovat způsobem, jako bych prověřován nebyl. Mně to fakt připadá jako absurdní v tomto pojetí, že říkáme stát se chová v rozporu dvou práv, kde se je snaží naplňovat tak absurdním způsobem, tak se stát chová ke svým občanům tak, že jim sděluje nepravdivé informace nebo informace minimálně zavádějící.
Další problém, který je zakotven už v tomto návrhu zákona, ale myslím, že klíčově se k němu dostaneme v tom prováděcím předpisu, je otázka postavení státního zastupitelství. Včera jsme tady měli návrh zákona, který se pokoušel někam posunout státní zastupitelství. Evropské předpisy říkají: soudy a jiné justiční orgány mají výlučné postavení, kde se na ně nemusí vztahovat kontrola Úřadu na ochranu osobních údajů. Doposavad v České republice se kontrola Úřadu na ochranu osobních údajů vztahovala i na státní zastupitelství. Tak jak si tak jako vylobovávají ty jednotlivé úřady pravomoci na Ministerstvu vnitra, tak tady dochází k takovému malinkému ústavnímu posunu, že se začneme tvářit, že státní zastupitelství není v § 80, není součástí výkonné moci, ale je nějakou quasi justiční složkou a najednou říkáme, že soudy a státní zastupitelství jsou vyňaty z působnosti. Já myslím, že to je chyba, že určitě nemáme tuto otázku řešit v zákoně o ochraně osobních údajů, že možná se může někdy dojít k tezi, že státní zastupitelství má být posunuto do jiné hlavy ústavy, že má být jeho postavení nějaké úplně jiné, ale vůbec nechápu, proč je to otevřeno zrovna v ochraně osobních údajů, proč zrovna tady se snažíme dojít k nějakému posunu. Budu pak ve výborech navrhovat, abychom nechali soudy, tam rozumím, ale upřímně řečeno, u toho státního zastupitelství je to poměrně velmi nebezpečné. Soudy ještě navíc vedou každý svoji databázi zvlášť, nic moc tam soustřeďováno není, ale proč by státní zastupitelství mělo být vyňato, samozřejmě ne z toho, že někdo leze do trestních spisů, ale z toho, jakým způsobem mají ochranu, jakým způsobem jsou nastavené parametry ochrany osobních údajů, kdo má vstup, jestli je logován vstup a další věci, má být samozřejmě podle mého názoru pod dohledem Úřadu na ochranu osobních údajů.
Nebudu procházet už všechny dílčí problémky, to si nechám na jednání ve výborech, ale ještě bych přece jenom zmínil několik těch zásadnějších. První je postavení úřadu jako takového, kde zase jako bychom vycházeli z toho, že všechno je popsáno v evropském řízení a dneska tady vlastně ani neříkáme, že úřad je kontrolním orgánem, neříkáme podle jakých pravidel, jestli to tedy bude podle kontrolního řádu - předpokládám, že ano - podle jakých pravidel postupuje. Navíc si myslím, že jediné, co bychom mohli pro občany této země udělat v tom, řekněme umírněném náběhu GDPR - nemůžeme snížit pokuty, ty jsou opravdu stanovené centrálně, ale můžeme vytvořit proces, který povede minimálně zpočátku k tomu , že nejprve bude snaha věci spravovat a napravovat a teprve posléze a po čase a po tom, když daná osoba, která zpracovává osobní údaje, se chová nějakým způsobem dlouhodobě v rozporu s jejich ochranou, tak teprve nastupují sankce. To je jediný prostor, který podle mě nám nařízení dává. Ten tady není vůbec využit a myslím, že se máme zamyslet nad tím, jaké má být postavení úřadu, v jaké chvíli má přistupovat na pokutu a v jaké chvíli má přistupovat v první řadě k nápravě stavu.
Druhá věc, tu už jsem zmiňoval, a to je otázka monokratičnosti úřadu. Já s ní zásadně nesouhlasím, pokládám ji za zásadní, zásadní chybu a omyl. Za situace, kdy úřad je zcela vyňat vlastně ze státní moci, bude rozhodovat téměř úplně všechno v otázce ochrany osobních údajů, ještě se stává oním evropským spolurozhodovatelem, který bude stanovovat i další prováděcí předpisy a výklady, tak říct - a teď úplně odhlížím od osob, já mám dosavadní ředitelku rád a pokládám ji za vysoce kompetentní osobu, úplně odhlížím od osob - ale říct, že půjdeme cestou monokratického úřadu, kde jedna osoba vlastně v oblasti ochrany osobních údajů bude zaujímat úplně centrální místo v zemi, téměř nepřezkoumatelné kromě soudu, to mi prostě připadá jako fatální chyba a měli bychom podle mého názoru mnohem spíš uvažovat o tom, jestli se nemáme blížit modelu Nejvyššího kontrolního úřadu, jestli nemá dojít k nějakému zásadnímu posílení demokratického prvku na tom úřadu, aby tam aspoň uvnitř Úřadu na ochranu osobních údajů docházelo k nějaké diskusi, docházelo k nějakým sporům, vyříkávání si a ne že bude jeden člověk na celou Českou republiku, který bude mít výklad ve všech věcech dohromady.
Ještě dvě poznámky, poslední k této části, pak se budu zabývat tou další. Oprávnění úřadu na přístup k informacím, § 56, kde je činěna - a správně, v souladu s evropskou legislativou - jistá výluka pro advokacii. Bohužel už se na tuto výluku nemyslí u ostatních chráněných profesí, které jsou vázány mlčenlivostí vůči svým klientům, ať už jsou to daňoví poradci, notáři a další. Myslím si, že i tady bychom ještě měli přemýšlet o tom, jestli ta výluka je dostatečná, pokud se vztahuje jenom na advokáty.
A pak § 57, mlčenlivost zaměstnanců úřadu. Kromě toho, že mě nesmírně pobavilo, že místopředseda a zaměstnanci úřadu jsou vázáni mlčenlivostí, ale z nějakého důvodu není vázán předseda. Tam vůbec nechápu, a nenašel jsem ani v důvodové zprávě, proč není mlčenlivostí vázán předseda nebo jestli to znamená, že předseda může komukoli cokoli sdělovat. Ale předpokládám, že to je jenom nějaká písařská chyba nebo že to vychází z nějakého nařízení, které jsem ještě nestačil důkladně dočíst. Ale, a to pokládám za mnohem zásadnější, v odstavci druhém je, že "povinnosti mlčenlivosti se nelze dovolávat vůči úřadu, orgánu činném v trestním řízení nebo soudu". To je v pořádku, ale "jde-li o osobní údaje, nelze se povinnosti mlčenlivosti dovolávat ani vůči subjektu údajů".
To já tedy opravdu nerozumím, co se tím chce říci. Ale jestli to znamená, že ten, kdo se obrátí na úřad, tak se vůči němu pak úřad pak nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti, a já se obávám, že ten výklad by byl takový, pak je to samozřejmě fatální prolomení všech těch ostatních mlčenlivostí, protože pak se v tom trestním řízení úplně v klidu obrátím na Úřad pro ochranu osobních údajů, zeptám se, jestli je to proti mně něco vedeno, on to zjistí a bude mi to muset na základě tohoto ustanovení sdělit. To bych pokládal jako za velikánský průlom.
Takže končím. Myslím, že návrh zákona musíme v nějaké podobě přijmout. Myslím, že nás s ním čeká ještě mimořádné množství práce, proto jsem také vetoval ono projednávání podle § 90, velmi nedoporučuji, abychom vůbec zkracovali lhůtu. Dokonce bych spíš přemýšlel o tom, jestli lhůta pro projednání nemá být prodloužena a kromě ústavně právního výboru věřím, že budou navrženy i další výbory, aby se tím zabývaly, protože ta věc opravdu není vůbec snadná a jednoduchá a některé věci se tam podle mého názoru dají ještě opravit.
Děkuji za pozornost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
