Toto není retorický výrok autora, nýbrž faktum všedního dne kdekoli v Evropské uni. Teď nejde o to zdali je islám naboženstvím terorismu či nikoli. Jde o to, že toto náboženství svou zaostalostí není schopno řešit problémy ani současné, ani budoucí civilizace této planety.
Základem naší evropské civilizace a moderní demokracie (kapitalismus s lidskou tváří) je křesťansko-židovské náboženství. Prvky směřující k této cestě islámské náboženství neobsahuje a těžko byste je hledali i v koránu. Tedy bez ohledu na to zdali posuzujeme islám z hlediska mírového soužití nebo terorizmu.
Islám je ve vysoce vyspělých státech světa (k tomu patří neoddělitelně i Česko) pouhým anachronismem a reakčním zpátečnictvím. Ježíš Kristus: „Když slepé vede slepec, všichni spadnou do jámy!“ Kristus nás však vede k demokratické a civilizační toleranci: „Stojí psáno, miluj svého bližního. Co je to však za umění, mít někoho rád, kdo mě má taky rád? To zvládne každý hlupák! Proto vám pravím - Milujte své nepřátelé!“
Pouze na tomto předpokladu lze vybudovat fungující parlamentní demokracii kapitalismu s lidskou tváří a moderní civilizaci snášenlivosti. Nic takového ovšem korán ani islámské náboženství neobsahují. Co tedy do budoucna ad hoc zbývá, coby ukazatel míru a humanismu? Pouze křesťansko-židovská víra. Tomu je nutné přizpůsobit naší planetu. Nemáme žádnou jinou možnost volby. Une seconde chance ne est pas (Druhá šance neexistuje!) - kardinál Armand Jean du Plessis, vévoda de Richelieu.
Lékař žijící a pracující ve Velké Británii demonstruje na konkrétních příkladech islamizaci Spojeného království a varuje Českou republiku, aby se nevydala stejnou cestou kulturního temna, kde sotva existuje možnost návratu (zkrácená verze):
“Postupující islamizace Británie je zdrojem nepřeberného množství absurdních zážitků. Z tohoto zlého snu se totiž nedá probudit. Stará dobrá Anglie umírá v přímém přenosu.
Zdejší absurdita už dosáhla takových rozměrů, že jsme tu svědky třeba toho, jak státní inspekce trestá vynikající školu za to, že je přílíš etnicky anglická nebo třeba toho, jak se angličtí radní v anglickém městě zdráhají vyvěsit anglickou vlajku – jen proto, aby neurazili cítění svých muslimských spoluobčanů. Je důležité šířit informace o dění v Anglii, protože jestli budete jednou podobné věci zažívat i v České republice, nebude už cesty zpět.
Zde tedy uvádím několik postřehů, jak takový všední den s islámem vypadá. Tak rozhodněmě už například nezaskočí, kolik zahalených žen kolem sebe zrovna vidím (zdravotnice, příbuzní, pacientky). Není výjimkou, že těch zahalených je v daném okamžiku více, než prostovlasých. Pokud vejdu do šatny a tam se zrovna některý kolega klaní na rozprostřeném ručníku s obrázkem Mekky, je to v pohodě, prostě dělám, že si ho nevšímám. Takový je prostě kolorit „moderní“ britské společnosti.
Mírný problém v každodenním životě ale už mohou představovat určitá praktická omezení. Tak například, pokud si chce někdo objednat brzy ráno taxi a je zrovna ramadan, má smůlu. Dispečerka jen milým hlasem doporučí, ať si raději zajistí alternativní dopravu, protože všichni řidiči jsou muslimové a prostě nepracují. Nebo takový nákup v supermarketu. Pokud má někdo v košíku třeba slaninu a pivo, může se mu stát, že ho muslim u pokladny odmítne. Takový zákazník pak musí vystát ještě jednu frontu, tentokrát k nemuslimskému pokladnímu.
Jednou z mála pozitivních dopadů islamizace je, že se dá ušetřit čas i peníze za cestování. Když někdo kupříkladu touží po exotice a chce vidět, jak vypadá život třeba v takovém Pákistánu, vůbec nemusí do žádného Pákistánu jezdit. Stačí se projet některou z muslimských čtvrtí tady. Pokud byste při takové poznávací jízdě poslouchali BBC 4, můžete si vyslechnout příklad současné dramatické tvorby. Hlasatel dílo uvedl jako úsměvnou komedii z muslimského prostředí s názvem „Dokud nás džihád nerozdělí“. V této hře se moderní muslimská žena postupně dovtípí, že její snoubenec je terorista a rozmlouvá mu jeho plán odjet bojovat proti nevěřícím na Blízký východ. Přesvědčuje ho tedy, že džihád za práva muslimů prý lze vést i mírnějšími prostředky v jejich každodenním životě tady doma v Británii. No prostě, komedie k popukání. Až mi z toho smíchu běhal mráz po zádech.
Pozadu v trendu smiřování se s islamizací nezůstává ani televizní BBC (důsledek proislámské politiky a rostoucího počtu muslimských zaměstnanců). Zcela nedávno jsem tak večer sledoval pořad „Udělejte ze mě muslimku“ (Make me a Muslim). V tomto svém původním pořadu BBC představuje portréty britských dívek, které konvertovaly k islámu. Každý měsíc zde totiž konvertuje k islámu několik set až tisíc bílých Britů, k islámu konvertovala například i švagrová bývalého premiéra Tonyho Blaira. I sama BBC proto zřejmě usoudila, že je potřeba britskou společnost na tento fakt připravovat, aby byla probíhající kulturní změna co nejhladší.
Anestezioložka Ruth, moje kolegyně, mi nedávno vysvětlovala, proč jezdí do práce v čepici. Před lety ještě dojížděla na kole, ale jak v okolních čtvrtích přibývalo muslimů, necítila se bezpečně a začala jezdit autem. Pak se začala bát i v autě, protože na ní jako na nezahalenou ženu-řidičku sprostě pokřikovali. Proto teď jezdí v autě a ještě v čepici.
Sanitář Martin mi vyprávěl o malém městečku Market Rasen, které leží na východ od Sheffieldu a kde má příbuzné. V městečku mají základní školu, kterou milují děti i rodiče. Minulý měsíc vydala státní školní inspekce (Ofsted) hodnotící zprávu, která potvrdila, že škola funguje výborně a dosahuje vynikajících učebních výsledků. Přesto inspekce odmítla dát škole celkové ohodnocení „vynikající“ a snížila ho na „dobrá“. A jaký tedy objevili nedostatek? Škola je prý příliš anglická a příliš bílá (chodí do ní totiž téměř výlučně bílé anglické děti). Slovy inspekce – „škola selhala v tom, že nezajistila, aby její žáci porozuměli kulturní různorodosti moderní britské společnosti a zakusili tak na sobě bezprostřední interakci se svými protějšky z odlišného etnického pozadí“. Martin mi říkal, jak jsou tam lidé zklamaní a bezradní. Nejsou žádní rasisti, škola si děti nevybírá dle barvy pleti nebo původu. Do jejich městečka však prostě zatím větší vlna přistěhovalců nedorazila. Co prý tedy mají dělat? Mají si tam rychle nějaké muslimy pořídit?
Do kostelíka stojícího na vršku v naší vesnici dojíždí farář Matthew. Je to prostý a moudrý člověk, bývalý ocelářský dělník. Když paní Thatcherová zavřela v osmdesátých letech v Sheffieldu ocelárny, překvalifikoval se na faráře a druhou půlku života tak tráví ve službě na farnostech v okolí. Mluvili jsme spolu nedávno o vánocích a tradicích. Mimo jiné mi řekl: „Víš, ale nemysli si, že to takové u nás bylo vždycky. Ulice bývaly plné lidí zpívajících koledy. To se ztrácí. To je všechno ta politická koreknost. Tu jsme dříve neměli...“ Pak mi vyprávěl, jak každým rokem ubývá vánočních tradic a křesťanských symbolů, protože tradiční vánoce prý mohou urážet cítění muslimů (a mnoho muslimů už také proti slavení vánoc veřejně protestovalo). Od připomínání vánoc na pracovišti ustupuje i řada zaměstnavatelů, v některých čtvrtích lidé už nedávají do oken vánoční výzdobu. Často za tímto trendem stojí i sami horliví úředníci magistrátu, kteří dělají vše pro to, aby se nic nedotklo muslimského cítění. Jistou úlevou tak prý bylo, když sama Muslimská rada Británie (The Muslim Council of Britain) vydala prohlášení, že vánoce nejsou zakázány a že všichni, kdo vánoce chtějí slavit, si prý mohou normálně koupit stromeček i krocana.
Dalším symbolem, který se dotýká cítění muslimů je samotná anglická vlajka – kříž Svatého Jiří. I sami někteří Angličané už mají obavy, že jejich národní vlajka by mohla být vnímána jako rasistický symbol (vyvolává prý u muslimů nepříjemné vzpomínky na křížové výpravy). V některých obcích se dokonce zastupitelé rozhodli vlajku raději vůbec nevyvěšovat, aby se tak nedotkli cítění svých muslimských spoluobčanů. Ano, zdejší absurdita soužití s muslimy dosáhla takového stupně, že se (někteří) Angličané v Anglii obávají vyvěsit anglickou vlajku.
Místní lidé jsou zde jako opaření. Naprostá většina z nich se na veřejnosti bojí o muslimech otevřeně promluvit a od tématu uhýbají, nebo jen zmateně opakují naučené fráze o pozitivních dopadech multikulturalismu. Pokud se jich však zeptám v soukromí, mají naléhavou potřebu o nechtěné islamizaci své země diskutovat. I tak ale mluví jen polohlasem, zavírají dveře a ještě se rozhlížejí, jestli nás někdo nesleduje. Celé to dění kolem sebe užasle sledují, jako by stále doufali, že se z toho zlého snu probudí. Neprobudí. Stará dobrá Anglie, tak jak jsme ji znali, nám totiž pomalu umírá přímo před očima.
Kolik lidí si dnes připouští, že by se islám mohl podobně nezadržitelně šířit i v českých a moravských městech? Pokud však k tomuto problému zůstaneme lhostejní, tak se jednou šířit bude. Nechceme-li proto, aby naše kultura ve své současné podobě zanikla, zajímejme se o to, jak probíhá islamizace v zemích západní Evropy, cestujme, informujme se. Poučme se z toho a zkusme nedopustit, aby se i z České republiky jednou stal islámský stát.“
Nevěřím tomu, že by onen britský lékař byl nějakým xenofobem, rasistou nebo šovinistou. Cituje pouze fakta se kterými se denně setkává a jenž mohou být podobná těm ve Francii, Holandsku nebo Belgii. My jsme nikdy koloniální říší nebyli a tak se u nás podobná nebezpečí nevyskytují v tak absurdních celoplošných rozměrech. Jsme však součástí Evropské unie a tak britský autor považuje za svojí povinnost varovat nás před tím, abychom se omylem nevydali cestou Spojeného království a dostali se tak do další neřešitelné situace, kterých máme již teď víc než dost...
Psali jsme:
Dr.Dr. Jan N. A. Berwid-Buquoy
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
